Pohyblivý sviatok

11.10.2024

Sledujeme cestu od bohéma, který vystačí s málem... k bohémovy který ale dokáže vidět potřeby druhých. Každá návštěva Paříže je pohyblivým svátkem, minimálně před sto lety se to mohlo zdát. Tehdejší svět by stál za návštěvu, minimálně podle tohoto vyprávění

04.06.2024

Pro další setkání s Hemingwayem jsem zvolil vzpomínkovou knihu na jeho pobyt v Pařízí ve dvacátých letech, kdy z vyznění vyplývá, jak byl v té ohromné chudobě šťastný – což je s podivem, vzhledem k tomu když s ostatními umělci Ztracené generace hodoval v kavárnách a restrauračkách a lemtal v putykách.
Tak nějak to spíš vypadá z velké části na zbožné přání než autentické vzpomínky, za mě průměrná záležitost, Orwell o Paříži uměl lépe – 55 %

03.05.2024

Docela jsem se pobavil, jak Hem (tak mu v knize někteří říkají) píše, že se v Paříži tehdy dalo žít prakticky z ničeho. Jó, časy se mění. V době, o které v knize píše, mu bylo 25 let. Je to takové méně výrazné povídání a některá jména umělců jsem ani neznal. Doslov napsal Josef Škvorecký.

20.09.2023

Dvacátá léta v Paříži očima Ernesta Hemingwaye, jak na ně vzpomínal v padesátých letech na Kubě: život ve velmi skromných podmínkách s první ženou, kruh kolem Gertrudy Steinové, Sylvie Beachová a její knihovna, hlad, chudoba, seznámení a přátelství se Scottem a Zeldou Fitzgeraldovými, Erza Pound… jednalo se o jeho první pobyt v Paříži, kdy byli „strašně chudí a strašně šťastní.“

Kdysi jsem už toto knihu číst zkoušela, ale Paříž jsem téměř neznala a nedokázala jsem docenit bohatý místopis. Díky letošní třídenní zastávce v Paříži jsem po knize sáhla znovu a užila si ji úplně jinak.

Když vystupujete v roce 2023 na metru Cardinal Lemoine a vybavíte si slova EH: „adresa rue Cardinal Lemoine číslo 74, co jsem jí udal, nemohla být adresa ubožejší“, musíte se pousmát, jak moc se svět změnil.

Nejvíc jsem žasla nad kapitolu Paříž je věčná, ve které Hemingway líčí zimy strávené se svou ženou a malým synem v rakouském Schrunsu v Alpách, kde nebyly žádné „lyžařské výtahy ani žádné lanovky … nahoru se člověk musel vyšplhat na lyžích, na které si připevnil tulení pásy.“ Vůbec jsem netušila, že Hamingway a jeho žena Hadley patřili po boku Waltera Lenta a Hanesse Schneidera k průkopníkům skialpinismu. Lyžovali na ledovcích, ve Švýcarsku, v Dolomitech - od listopadu do Velikonoc.

Knihu určitě doporučuji, pokud máte rádi autory ztracené generace, Paříž, knihy a lyžování.

07.04.2023

Vzpomínky Ernesta Hemingwaye na dobu strávenou v Paříži dvacátých let, obývané spisovateli a výtvarnými umělci dnes známými jako Ztracená generace.

Je pravděpodobné že tu máme idealizovanou verzi událostí, protože, jak říká doslov Josefa Škvoreckého, Hemingway byl na na sklonku života v depresi a ztrácel paměť. Když se pak našel kufr s jeho starými deníky, začal je přepisovat a vzpomínat na staré zlaté časy, asi jako když můj děda vzpomínal na své krásné mladí uprostřed té nejtvrdší totality.

Hemingway v knize často opakuje, že se ženou žili v chudobě. Zároveň však zmiňuje, že měli služebnou, popisuje dovolené v Alpách, kam se jezdívali schovat před nepříjemnou pařížskou zimou Dále Hemingway v Paříži denně chodil pít a jíst do kaváren, kde také psal a setkával se s jinými spisovateli.

Když jsem si ale přečtla, že Ernest i jeho žena Hadley oba pocházeli z velmi dobře situovaných Chicagských rodin, pochopila jsem, že se cítili v Paříži chudí.

Ještě mě zaujalo, jaký je v knize kladen důraz na to, co všechno autor vychlastal, kde to a bylo a s kým. Skoro jako by si vedl alkoholový deníček. Svá oblíbená vína popisuje láskyplně, jako by mluvil milých bytostech. Pokud v té době Hemingway ještě nebyl alkoholik, pokládal své závislosti dle mého slušné základy.

28.05.2022

Také jsem si knihu chtěla přečíst po shlédnutí filmu Město andělů a i se mi hezky hodila do ČV 22, tak jsem neotálela. Kniha se mi četla hezky, je taková "příjemná"- zní to asi divně, ale jiné slovo mi momentálně nenapadá. Prostě takové příjemné pohodové čtení.

22.03.2022

Pohyblivý svátek jsem si chtěla přečíst už od shlédnutí filmu Město andělů. Výzva mi pomohla četbu zrealizovat. Byla jsem ráda, když jsem zjistila, že byly její části napsány v Paříži, její atmosféru zbožňuju a ráda si ji připomínám. Po několika kapitolách jsem se ale "zadrhla", řekněme, že druhá třetina knihy pro mne byla velmi nudná, nešlo se mi jí prokousat, na chvíli jsem ji odložila. Pak jsem se zase začetla, ale to jen díky popisu F. Scotta Fitzgeralda a výletu na jih Francie a Hemingwayovu pobytu v Alpách. Paradoxně tedy není kniha jen o Paříži, ale za mě nejlepší část probíhá jinde.
Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, řekla bych ale, že jde poznat, že jde o jeho ranou tvorbu. Myslím, že stačí jednou za život :-).

23.01.2022

Nějak mě to nechytlo za srdce, příběh se tak nějak potácí odnikud nikam...

16.09.2021

Po několika letech opět opáčko a opět příjemný zážitek z četby, prostě to chce ten správný čas a náladu a výsledek se dostaví.

30.08.2021

Příjemné čtení ke kterému se - bůhví proč, hodí víno. Je škoda, že stránky knihy, i to víno, došly tak rychle.

17.08.2021

Hemingway prostřednictvím svých črtů popisuje nejen svůj život z Paříže, kdy první válka byla minulostí a ta druhá ještě hodně velkou budoucností. Skvělé oddechové čtení s vůní pařížských kaváren a uliček, dobrého vína a spoustou inspirace.

01.08.2021

Poprvé se mi něco od Hemingwaye opravdu líbilo! Je to svižné, upřímné, všímavé, zajímavé, někdy hrubé, ale vždy čtivé - a zasazení v místě a čase nemá co do atmosféry konkurenci (taky se vám kolikrát vybavila Woody Allenova Noc v Paříži?). Hem jako chlap trochu svině, ale v jeho době to asi nepůsobilo tak nesympaticky jako dneska. Symbolicky jsem měl šanci dočíst poslední kus při zájezdu do Paříže v parku před Louvrem, to bude vždy patřit k mým oblíbeným a ceněným zážitkům, díky kterým jsem "byl v knize" ještě o něco víc.

11.05.2021

Sklenička vína, kapitola z Pohyblivého svátku a lucidní snění o Paříži 20. let na sebe nenechá dlouho čekat!

A teď zcela vážně – věcná upřímnost téhle knihy mě prostě dostala. Pro mě zatím nejlepší Hemigwayovo dílo.

17.04.2021

Film-Město andělů, 1998, Nicholas Cage-anděl Seth a Meg Ryan-lékařka.
Rozhovor v knihovně:,,S-Ahoj Megy, moc rád Tě zase vidím. M-není to trochu zvláštní? S-zvláštně hezké, máš ráda Hemingwaye? M-jo, zvláště tohle-kniha Pohyblivý svátek. S-můžu a čte: Jak jsem jedl ústřice s tou jejich slanou příchutí moře a tou jejich slabě kovovou pachutí, kterou to studené bílé víno splachovalo, takže zbyla jenom ta mořská příchuť a šťavnatost, a jak jsem vypíjel ze skořápek tu studenou tekutinu a splachoval jí svěží chutí vína, ten pocit prázdnoty mě přešel a já byl zase šťastný. S-on vždycky popíše, jak to chutná, to mám rád. M-Ty sen chodíš často? S-ano, žiju tady. Já jsem poslíček. M-takový ten na kole. S-ne, já jsem poslem Božím. M-a máš pro mne vzkaz? S-ano, již jsem Ti ho dal...Je to dobře napsaná kniha vzpomínek na Paříž s jejími básníky, malíři, dobrým jídlem a pitím. Na straně 16-19 je zajímavě napsaná kapitola o psaní povídky v jeho oblíbené kavárně na náměstí St-Michel. Její část byla použita v pro mně pěkném, romantickém filmu. Knihu doporučuji.

21.02.2021

Spisovatelská generace avantgardní, bohémská, bláznivá, ztracená. Hemingway mě, přesně v jeho stylu, většinou jo, občas (ne) laskavým způsobem vzal do Paříže mezi své bizarní a (dříve nebo později) slavné přátele. Spolu se spoustou fotografií a faktů (často zpochybňovaných vrstevníky, kritiky nebo i popisovanými osobami) mě zaplavilo také moře nostalgie po starých zašlých časech, kdy všichni byli mladí, krásní, přátelští, plní nadějí. „Válka se ještě neblíží, pojďme se toulat Paříží…“ mi tu a tam v autě zarecituje Pavel Šrut ústy Luboše Pospíšila.
I po druhém přečtení velká spokojenost: 95 % (aktuálně 298 hodnocení s průměrem 83 %).
...
Jedli jsme dobře a lacino, pili jsme dobře a lacino, spalo se nám spolu dobře a v teple, a jeden druhého jsme milovali.

P.S.
Nejvíc mi v poslední době knihu a osobnosti z ní připomněl Allenův film „Půlnoc v Paříži“, hodnotil jsem na čsfd:
To nejatraktivnější z města na Seině (La Defence promine) - ať už přes žlutý filtr slunce nebo modrý deště a noci - krásná pobídka pro ty, kteří tam ještě nebyli a nostalgická připomínka pro zasvěcené. Jednoduchý předmanželský příběh Owena Wilsona a Rachel McAdams se příjemně pomalu rozvíjí a nabaluje na sebe kouzla a postavy Paříže současné i minulé s magickým přechodem do legendárních dvacátých let Ztracené generace se všemi uměleckými osobnostmi, o kterých píše Hemingway v Pohyblivém svátku. K tomu typický Allenovský, i pro laika dobře stravitelný, jazz a humor a je tu jeden z nejpohodovějších filmů, co jsem kdy viděl. 95 %.

04.01.2021

Jak píše v doslovu Škvorecký, vlastně o memoáry nejde. Jsou to črty. Sice se v knížce mihne vícero známých lidí, ale pokud doufáte, že se dočtete něco zajímavého ze života Steinové nebo Fitzgeralda, jste na špatné adrese. Hemingwayův ležérní styl psaní mi seděl a u mnoha pasáží jsem se pobaveně usmíval, ale být jeho kámoš, asi bych tu publikaci vnímal jako kudlu do zad. Je to příjemná záležitost od (pravděpodobně) trochu nepříjemného chlapíka, ale nic víc. Pokud jde o Pohyblivý svátek, tak ten z Hemingwaye velkého spisovatele nedělá.

31.12.2020

Jedná se o sbírku povídek z toho nejkrásnějšího a svým způsobem nejsmutnějšího prostředí na světě. Poválečná dekadentní Paříž, kde pije ztracená generace. Texty jsou vtipné v momentech, kdy největší americký spisovatel ukazuje druhému své přirození. Jsou nechutné, jsou smutné, jsou prostě geniální.
Za mě je dobré na tuto knihu stále pohlížet jako na fikci. Hemingway je osoba jako každá jiná a své zážitky hodnotil jen a jen subjektivně. Zcela jistě totiž nebyl každý umělec pouze takový, jakého ho vylíčil on.

Vždycky, když jsem dopsal nějakou povídku, cítil jsem prázdnotu, smutek a štěstí zároveň jako po milování.
A nebojte, pane Hemingway, mám to stejně, když dočtu nějakou knihu z vaší doby.

18.11.2020

To je.. ako keď sa ocitnete s Ernestom v Paríži tých čias, a prežívate to s ním všetko..
Paríž nikdy nespí, pretože Paríž je pohyblivý sviatok ❤️
Skvelé

05.09.2020

Není mnoho knih, ve kterých vám autor dá nahlédnout do své kuchyně: jak psát. Pohyblivý svátek není jen o dobrých starých časech v Paříži. Je návodem, jak napsat dobrou povídku. A povídka je pro spisovatele totéž, co singl pro zpěváka. Až budete číst o povídce Nahoře v Michiganu, hned si ji přečtěte: tak to je papá Hemingway!