Pojď sem, ať ti můžu dát pusu
Griet Op de Beeck
https://www.databazeknih.cz/img/books/33_/337832/mid_pojd-sem-at-ti-muzu-dat-pusu-sE0-337832.png
4
119
119
Bezostyšně upřímný příběh o tom, proč se stáváme tím, kým jsme. Mona jako dítě, jako čtyřiadvacetiletá dívka a jako pětatřicetiletá žena. Román o dětství, ale také o rodičovství. O zlomených lidech a o tom, jak neúmyslně ubližují ostatním. O tom, kde končí odpovědnost a začíná vina. O tajemstvích a samotě. O nemoci a mlčení. O tom, jak je nebezpečné být silný. O zapomínání a neschopnosti zapomenout. O odvaze zachránit sebe sama. A samozřejmě také o lásce. Protože ta je vše, co máme, nebo alespoň téměř vše. ----- Román Pojď sem, ať ti můžu dát pusu je jako film, ze kterého právě odcházíte, pořád ještě nenacházíte slova, nechcete ten film pokazit nejrůznějšími názory, jen se na sebe podíváte a stisknete si navzájem ruku. Řeknete: „Dobrý, co?“ - Herman Koch, spisovatel Zlověstný, srdcervoucí příběh o nás lidech a o tom, jak velcí jsme packalové. Je to ta nejkrásnější kniha o packalech, jakou jsem kdy četla. - Pascale Platelová, vlámská herečka... celý text
Literatura světová Pro ženy
Vydáno:
2017
,
Host
Originální název:
Kom hier dat ik u kus
více info...
Přidat komentář
Děsnej název, děsná obálka. Ale nějak mě v knihovně cvrnkla do oka, navíc je to Host, takže to musí bejt dobrý... A bylo. Trochu rozvleklej, smutnej, dospělej román o rodině, sama sobě.
(SPOILER) Dost negativně laděný příběh, kde mi vše přišlo jak pod pavučinou beznaděje a na každé straně jsem očekávala další neblahou událost. Poslední třetina, kdy spolu dcera s otcem konečné začnou mluvit to nakonec celkem prosvětlila. Hvězdu navíc dávám za vykreslení postavy Marie. Už dlouho mi knižní postava tolik nepila krev...
Poprvé jsem knihu zaregistrovala na noci literatury a noci divadel 2018. Potom jsem viděla divadelní inscenaci a konečně jsem se ke knize dostala. Ačkoliv jsem znala hlavní příběh i závěr, četbu jsem si užila.
Strašně mi vadil neustálý negativismus hlavní hrdinky. V jejím podání všechno vyznělo tak, jako by jí celý svět neustále ubližoval.
... láska k životu, správné rozhodnutí, naděje, radost z maličkostí, rodičovství, zklamání
.
Jaký vliv má rodina na zrání člověka? Jakou mají rodiče šanci ovlivnit náš život? Mají přitom zapomínat na ten svůj? A co když to neumí a jejich děti trpí? A ví oni, že jejich dítě trpí? 400 stran času na přemýšlení o tom, jací lidé jsme a jak se chováme k ostatním...
Hluboký, věrohodně napsaný příběh jedné , chtěla jsem napsat "komplikované" rodiny, ale myslím, že takové podobné příběhy se odehrávají v mnoha "normálních" rodinách, když se tak rozhlížím kolem sebe. Mít klidné a bezpečné zázemí v dětství je vzácnost, obzvlášť v dnešní době, kdy se partneři často rozcházejí a snaží se vybudovat nové vztahy, s dalšími dětmi...
A to , i když se všichni snaží a není v tom alkohol, drogy a zdánlivě všechno funguje.
V této knize ale hlavní postava sice později a po překonání těžkých věcí, nakonec dozraje a uvědomí si , co je v životě důležité.
A že šťastně vztahy nás nikam neposunou. Že život je příliš krátký na to, abychom si lásku a štěstí nechali proklouznout mezi prsty. Že snaha se ostatním příliš přizpůsobovat zadusí naše touhy a potlačí naše pravé já. Že je správné odpouštět a pochopit druhé, ale jít vlastní cestou a nezapomínat na sebe.
Vzhledem k mnoha velmi kvalitnícm komentářů, které čtenáři napsali přede mnou, nemám k tomu víc co dodat. Vřele doporučuji.
Tento příběh se nečetl snadno, ale u tak silných příběhů už se to stává...
"Smrt je děsivá svou nicotností, nejvíc šokojucí ze všeho co jsem kdy viděla."
Takto silných vět tam byla tuna...na tuto knihu je třeba klid, pohodu a čas. Potom je z toho velký knižní zážitek.
Sáhla jsem po této knize kvůli výzvě a nebýt výzvy, tak bych ji v průběhu čtení 2 části odložila. Donutila jsem se jí dočíst, ale celou dobu jsem si říkala ať už je konec. Humorneho tam nebylo nic, spíš naopak. Přišlo mi to hodně nešťastné i ve chvílích, kdy by to mělo být faj. Jako třeba když se dala dohromady s Loisem. Jako by žila jen pro to, aby se ostatním zavděčila. Ale nakonec se naštěstí vzchopila...
Úžasná kniha, úžasný překlad! Byla jsem dojatá, smutná, lehounce nejistá, plná naděje... prostě mi to dalo všechno, co by silná kniha měla.
Paní Griet mě opět nezklamala ... má obrovský talent nádherně popisovat život, jakkoli těžký může být. Postavy v knize dělají (zřejmě, kdo ví) nesprávné volby, ale ona je nekritizuje, jen popisuje, a to tak, že nás nabádá k větší lásce obecně i k větší lásce k životu, vidí v něm více dobrých voleb, než možná dokážeme vidět my sami. Jsou zde všechny ty maličkosti, kvůli kterým se svět jeví jako hezčí místo, i když v něm musíme bojovat a vyrovnávat se s opravdu tíživými věcmi. Se smrtí, se zklamáním zrcadlícím se v očích rodičů, s věcmi, které nás trápí od dětství, s nevhodnými partnery. Hodně moc jsem Moně rozuměla, hlavně v jejích čtyřiadvaceti letech a fandila ji, nakonec jsem na ni vlastně byla pyšná. :)
Někdy by bylo lepší, aby si lidé neustále hledající pravdu a lásku v motivačních knihách, přečetli i takovouhle knihu. Opravdu vás nabije a možná konečně uděláte to rozhodnutí, které tak dlouho odkládáte.
Co mně utkvělo:
1. Popis prvního sexu s Louisem byl naprosto realisticky dokonalý, až sem se musela smát.
2. Jak Mona drží tátovi ruku a cítí se hrozně nepatřičně. Žádný hraný doják, prostě opravdové pocity.
3. Marie nebyla špatný člověk, i když se jevila nesnesitelně. Měla velkou sílu se postarat o rodinu a kvůli tomu musela přetrpět dost věcí. Jen je to přesně ten typ ženy, kterou snad nikdo nikdy nemůže upřímně milovat.
4. "Vypráví o ní, jako by byla teplo, jako by všechno v jeho životě muselo vést do toho jednoho bodu. Když vyslovil její jméno, obestřela ho něha, něha, kterou jsem u něj vždycky spíš předpokládala, než na vlastní oči viděla."
5. Jak těžké je zklamávat své rodiče a vyrovnat se sebou samým. S málo ambiciózními profesními volbami, žádnou velkou kariérou, s moc málo penězi, abychom mohli pěkně žít, s moc komplikovanou povahou na lásku.. "A příliš přemýšlím, na to, abych mohla být šťastná. Jsem moc slabá, moc hledající a přecitlivělá pro svět, který už je sám o sobě dost tvrdý, o tom oni vědí své."
velmi dojemny pribeh o zakladnych veciach, s ktorymi zijeme. napisany peknym jazykom, sucasny, trpky a pravdivy.
Knihou jsem se nějak nemohla prokousat. Už ve dvou třetinách jsem chtěla být u konce a doufala, že zaujme. Popisuje život a vnímání rodiny dívky, které v dětství zemřela matka, ve třech časových údobích. Závěrečný popis umírání otce velmi syrový a uvěřitelný.
Kniha se mi moc líbila. Asi proto, že souzní s mým životem. Taky jsem se rozhodla, že budu žít tak, jak chci já, a ne tak, jak ode mě očekávají druzí.
Přiznám se, že v prostřední části jsem hodně přeskakovala. Závěr smutný, ale poctivý.
Osobní deník jedné ženy - od dětství přes dospívání až do dospělosti. Otázka, jaký má rodina vliv na zrání člověka. Hledání sama sebe, smíření a odpuštění.
Touha prožít si svůj život. Pro ženy doporučím.
"Zapomínáme, že jsme složeni přesně z takového množství vody, aby se z něj stala přívalová vlna". A kdo z nás někdy nebyl přívalem?
První půlka byla vážně super! Bylo to vtipné a milé. Ale druhá část knihy už mě vůbec nebavila a musela jsem se do čtení nutit.
Mona jako dítě, které je předčasně vyspělé, jako mladá dívka, která se hledá a jako zralá žena, která prožívá nejtěžší chvíle svého dosavadního života...všechny etapy spojuje Monino přání nikoho neranit, být poslušná. Kopíruje chování svého otce, se kterým až v závěru najdou společnou řeč a Mona se "poučí". Kniha plná obav, smutku, ale i radostí. Není to oddychové čtení, není to romantika- i když barvou obálky může klamat- ale i tak v závěru nabízí naději, že nikdy není pozdě na to, zůstat sám sebou.
První a třetí část byly skvělé, prostřední o dost slabší.
Celkově ale působivé, smutné a super...
Štítky knihy
láska humor rodinné vztahy verbální (slovní) komunikace
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pojď sem, ať ti můžu dát pusu |
| 2015 |  Výš než v sedmém nebi |
| 2019 | To nejlepší, co máme |
(SPOILER) 3,75*
výborná studie týrání, kdy tyranem není klasicky zobrazovaný svalnatý násilník, ale permanentně ukřivděná, v roli věčné oběti doslova zapikolovaná mladá žena. fyzického týrání se kniha jen dotkne, protože pravá matka dětí záhy umírá, a na její místo přichází Marie. a rozjede psychické týrání, kterým si zotročí celou rodinu. nechci tu žonglovat diagnózami, ale v její pestré osobnosti se najde ledacos: třeba rysy hraniční poruchy osobnosti nebo narcismu.
diskutabilní je též jednání otce dětí, který dceru a syna doslova obětoval na oltář domácí "pohody", stejně jako to udělal sám se sebou. jeho redemption arch je docela fajn, ale stále se opakující Mariino vydírání, ukřivděnost a manipulace, se nečetly vůbec lehce.
u hlavní postavy Mony byl šťastný konec (zbavení se parazitického BF a nový vztah) vidět hodně dopředu, ale upřímně jsem jí to přála. škoda že v životě to často chodí jinak, a namísto pohledného a empatického chlapíka, si lidé podobného založení jako Mona, nacházejí jen další tyrany a/nebo pijavice.