Pokání
Ian McEwan
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/498653/bmid_pokani-PY9-498653.jpg
4
1269
1269
Je to jen svědomí, co nutí člověka stále znovu a znovu zpytovat duši, anebo existuje cosi mnohem hlubšího, kam obyčejný smrtelník nedosáhne, ale o čem jen tuší, že číhá vyrazit každým okamžikem do útoku? Ve svém doposud posledním románu Pokání dovedl Ian McEwan tuto myšlenku k dokonalosti. Třináctiletá Briony odvíjí svůj život v jistých představách, které ji mají neomylně dovést ke konkrétnímu, jasně vytyčenému cíli. Těmto snům přizpůsobuje vše, co přizpůsobit lze. Co nelze, tomu je třeba dopomoci. S fanatickou úporností pubescenta a fantazií, rozvinutou až do krajnosti, dohání protagonisty své soukromé hry na život k tragédii, za kterou by měla činit po zbytek života pokání. McEwan spřádá jednotlivé nitky osudů, jež v závěru splynou v jediný, silný a hluboce pravdivý obraz uplynulého století. Autor nabízí možnosti a klade otázky, na něž je těžké jednoznačně odpovědět. Ale ani on neposkytuje jednoznačné odpovědi, a tak je na čtenáři, aby se rozhodl, po které cestě se vydá - společně s Briony, s jejími spolupachateli, anebo s obětí? Jednoznačný není ani katarzní závěr, stejně jako není černý anebo bílý život kohokoliv z nás. Příběh pokání, jenž se na první pohled vztahuje k Briony, se náhle dotýká každého, i když se současně každý v tom kterém smyslu může ztotožnit s obětí. Nenápadně, avšak s rafinovaností mistra svého oboru, jako zdánlivé vedlejší téma se knihou prolíná - zřetelněji než v kterémkoli McEwanově díle předchozím - motiv psaní, chcete-li spisovatelství a jeho smyslu, jako by autor cítil stále naléhavější nutkání popsat a zdůvodnit především sám sebe a svoji touhu propojit život skutečný se životem svých literárních postav. Autor v tomto díle jednoznačně dosáhl svého vrcholu, alespoň co se týče asociačního spektra možných osudů člověka, jež nám nabízí s elegantní noblesou a odzbrojující bravurou.... celý text
Přidat komentář
V první části knihy jsem si připadala jako tonoucí, který se marně snaží doplavat ke břehu klidné zátoky. Málem jsem se v těch všech vjemech a postavách utopila. Uf. Jediné, co mě upoutalo, byl vnitřní život postavy Briony. Druhá část se mi četla lépe, což je možná způsobeno tím, že ráda čtu o druhé světové válce. Pořád jsem čekala na to pořádné pokání a nic. Ano postava Briony toužila po odpuštění, ale trýznivé pokání si představuju jinak. Bylo fajn ukázat, jak jedna jediná chyba, jeden krok stranou, může změnit celý život. Některé úvahy o životě byly krásné a metafora s vojákem, kterému Briony před jeho smrtí šeptá své jméno dokonalá. Možná si budu muset titul přečíst ještě jednou, abych pochopila vše, co bylo skryto mezi řádky, ale dnes už ne. Jsem absolutně vyčerpaná.
Přečtena jen kvůli Čtenářské výzvě 2019. Četla se zle a stránky mi neutíkaly. Rozhodně mrknu na film. Věřím, že zaujme více.
Méné je někdy více, drahý McEwane. Byla jsem naprosto zahlcema všemi těmi slovy, až mě z nich místy bolela hlava. Příběh milenců - Robbieho a Cecilie - znám původně z filmu, a to mu sluší. Když se řekne Pokání, vybaví se mi knihovna, Keira Knightley ve smaragdových šatech přitisknutá k Jamesi McAvoyovi... Za tu scénu z knihovny jsem dala hvězdu navíc, jinak to pro mě byl až příliš velký balast. Po této knize jsem na vážkách, jestli chci přelouskat dalši autorovu tvorbu, kterou jsem si nerozvážně zakoupila.
Vypůjčím si k hodnocení přímo citaci ze samotné knihy: 'Příliš zahlcené, příliš zatížené slovy.' Perfektně to vystihuje můj dojem z knihy. Příběh hluboký, ale ty kudrlinky slov se obcas daly těžce vydýchat. Hlavně na začátku. Kdybych neměla tolik ráda film a nehnala me touha znát i knižní předlohu,knihu bych odložila. Vyplatilo se ovšem ten nepříliš záživný začátek nějak strávit,kniha se krásně vybarvila. Není to ale lehké čtení. Doporučuji náročnějším čtenářům.
Dlouho mi vyčítavě viselo v Chystám se číst...
Jelikož film neznám, jen perfektní soundtrack k němu, nemusím alibisticky lakovat v obluzení filmem, jak skvělá byla kniha. Nebyla. Pokání fakt není k pokakání. Velmi sterilní, velmi mdlé. Prostě napsal to anglický suchar. Ani ten údajný závěrečný »trik« pořádně nezabral.
Takže pouze přesun do mého seznamu Knihy, jejichž filmové verze mají poslechuhodný soundtrack. I to je poklona. 29/19
Asi jsem čekala víc. Knihu jsem si přečetla na základě filmu, který mě nadchl a zanechal ve mě hodně nepříjemný pocit, jak v podstatě malou chybou či nepochopením nějaké situace můžeme kompletně převrátit něčí život.
Ačkoliv film věrně kopíruje knihu, až tedy na odlišný konec, samotná kniha mě moc nebavila. Možná to bylo i tím, že jsem předtím už film viděla a věděla jsem, co se tam stane, nebo mi nesedl styl psaní autora.
Každopádně v tomto případě se mi film líbil mnohem více než kniha, většinou to mám naopak.
Od autora jsem čekala o dost více. Mám radši jeho dialogy než popisy a navíc mi není blízké ani venkovské prostředí a válečná doba.
Asi nejsem ta správná cílová skupina...
Znám knihu i film. Co není v knize je ve filmu a naopak - slabší nátury si mohou blahopřát (noha na stromě), i tak je všeho dost :-) Líbí se mi obojí. Lolu bych nakopala někam... Rozhodně nikomu nezávidím, když nemá možnost dostat "rozhřešení" za něco, za co by se rád omluvil a napravil to.
Knihu jsem začala číst ze dvou důvodů:
1. miluju film a jako milovník knih jsem chtěla vědět jestli si zamiluju i ji
2. je opravdu tak těžká na čtení jak všichni tvrdí? To jsem chtěla zjistit snad ještě víc než to, jestli se mi bude líbit.
Těžké čtení to opravdu je, trvalo mě se prokousat prvníma stránkami, ale stálo to za to!
Snad nejsem jediná, které během čtení zněla v hlavě melodie z filmu :D a musím říct, že mě díky tomu mrazilo po zádech a asi v půlce knihy jsem po zaklapnutí řekla nahlas: "Já ji miluju!"
Ve filmu si pár věcí poupravili a tedy i samotný závěr, ale myslím si, že kápli na herce naprosto dokonale ! Protože jsem si je i pak ráda přiřadila k postavám v knize.
Film bude asi pořád mým větším miláčkem, ale kniha je prostě krásná!
Myslím si, že hodně lidí ocení jakým stylem autor píše, protože napřed si říkáte, proč to tak motá? A pak ty motanice milujete..
První jsem viděla film a úplně mě okouzlil, proto jsem si musela povinně přečíst knihu. Jsem ráda, že jsem tak učinila. Je to tak skvěle napsané až se mi tají dech. Musím si od autora ještě něco přečíst.
Jeden z nejnesnesitelnějších a zároveň nejlíbeznějších McEwanových románů. Jako v Betonové zahradě o dětech, které zplodí zlo - zlo nevratné a neodčinitelné, neomluvitelné i před sebou samým; zlo, které inspiruje k tvorbě alespoň alternativní skutečnosti - ale ani to nic neřeší. O smrtelném nedorozumění, vině, (sebe)obviňování a ranách v duši, smíření, které přece snad někde čeká a slovech, slovech, slovech... Konec je zdrcující. A Wrightův film kongeniální...
Film zbožňuji a proto mi přišlo skoro jako povinnost si přečíst jeho předlohu a nemohla jsem být více překvapená. Tolik myšlenek, bolesti, lásky a utrpení na tak malém prostoru. Skoro bych až řekla, že čtení bylo o to náročnější a bolestnější právě protože jsem znala konec a úzkostlivě jsem se snažila mu nepřiblížit. Nešlo to, posledních 100 stran jsem přečetla za odpoledne a nelituji jediné chvíle s touto knihou.
Velké zklamání. Je mi líto těch postav přivedených v první části na scénu, a pak zahozených jako už nepotřebné rekvizity. Přes krásný jazyk pouze *.
Do knihy jsem se pustila s chutí a pak ji chtěla tolikrát odložit. Nemohla jsem ji přijít na chuť, nic se nedělo. Četla jsem recenze - velmi pozitivní. A zase nic. Tak jsem koukla na film a pak s chutí dočetla. Je to zase nový styl, na který jsem si dlouho zvykala, nový a neobvyklý, skrývající tolik mezi řádky. Téma mě velmi oslovilo a musím uznat, že mě nenapadá jiný příběh, kdy by se řešila vina, která by chtěla být odčiněna a odpuštěna a nevede k tomu cesta.
Knížku jsem si přečetla podruhé po hodně dlouhé době...a ten konec mě zase dostal. Naději střídá beznaděj. Fňukla jsem si a to je pro mě znamení mimořádné knihy.
Připojuji se k těm komentářům, které tato McEwanova kniha nadchla a pohltila. Nekonečné detailní popisy počasí, prostředí, atmosféry, osob, emocí a k tomu očekávaná tragédie visící v tom dusném horkém vzduchu jednoho odpoledne, která všem změní celý život. První a třetí část je bezchybná, závěr naprosto dokonalý.
Úchvatná kniha.
O touze usmíření, vykoupení se ...
Moje druhá z McEwanových, ale velmi ráda si vyhledám další.
Tohle se mu vážně povedlo. Krása.
Nejdříve jsem viděla film, což je velká škoda, protože hodně věcí jsem si u čtení vybavovala a ztratilo to ten wau efekt. Kniha se mi četla až kupodivu dobře, jde vidět, že Ian Mc Ewan opravdu umí a přemýšlím, že si přečtu od něj i jinou knihu.
Závidím všem, kteří ještě neviděli film a přečtou si nejdříve knihu :-) Pro ostatní, kteří to mají jako já, tak doporučuji stejně přečíst, je to skvělý zážitek.
Dlouho jsem měl v plánu si tuto knihu přečíst. Věděl jsem, že mě Ian McEwan pravděpodobně nezklame. A nezklamal, opět skvělé čtení. Kniha, která člověka donutí se zamyslet, jak tenká může být hranice tím, kterým směrem se jeho život pohne a co může způsobit rozdílné vnímání stejné události.
Takže teď už se v klidu mohu podívat na film, jehož zhlédnutí jsem odkládal do doby, než budu mít za sebou onu literární předlohu. A nechám se překvapit, zda bude alespoň z půlky tak dobrý, jak dobrá byla kniha.
Autorovy další knížky
| 2008 |  Pokání |
| 2007 |  Na Chesilské pláži |
| 2015 | Myslete na děti! |
| 2020 | Betonová zahrada |
| 2021 | Stroje jako já |
Do knihy jsem se pustil po takřka "povinném" shlédnutí filmu nařízeném ženskou částí rodiny, ale neřekl bych, že mě knižní podoba zklamala. Ba spíše naopak, přesvědčil jsem se o tom, že i ženské v naší rodině nečtou jen produkty "červené" knihovny. Tohle se skutečně dalo přečíst.