Polední hodina
Dörte Hansen
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/424486/bmid_poledni-hodina-ZGV-424486.jpg
4
102
102
Román o zániku venkovského života v německém Severním Frísku, o ztrátách, loučení a novém začátku Nad písečným hřbetem visí těžké mraky a sedmačtyřicetiletý Ingwer Feddersen se vrací do své rodné vesnice. Musí tu ještě srovnat účty. Babička Ella pomalu přichází o rozum a dědeček Sönke se odmítá vzdát rodinného hostince, který už má stejně jako celá vesnice nejlepší léta za sebou. Jediné, co se z minulosti dochovalo, je místní zvyk úzkostlivě dodržovat klid o polední hodině, která však zároveň symbolizuje hodinu poslední. Kdy vlastně začal venkov upadat? Následkem pozemkových úprav šedesátých let, po nichž zmizely nejprve remízky a pak se ztratili i ptáci? Když se velké statky rozrostly, zatímco ty malé zanikly? Když Ingwer odešel studovat do Kielu a opustil prarodiče i jejich hostinec?... celý text
Literatura světová Romány Příběhy
Vydáno:
2019
,
Host
Originální název:
Mittagsstunde, 2018
více info...
Přidat komentář
Opět jsem měla při výběru čtení šťastnou ruku...
Klidně plynoucí děj, málo přímé řeči, která vůbec nechybí. Vesnice současná i minulá, osudy obyvatel, střípky z jejich životů...
Melancholie, poetika, nostalgie...
Krásná kniha.
Radost číst.
Kniha je to bezpochyby kvalitní, autorka dokázala velmi dobře popsat atmosféru úpadku jak zastrčené vesnice, tak jejích obyvatel...ale mě to prostě nějak neoslovilo. Místy jsem se nudila a celkově na mě kniha působila dosti depresivně...což asi i měla, je to o zmaru, stáří, krizi středního věku...prostě mi nesedla.
V první řadě mě uchvátila krásná čeština překladatelky Viktorie Hanišové. Ačkoliv kniha plyne pomalu a vlídně, četla jsem ji jako nejnapínavější drama. Musím si přečíst její vlastní knihy, už konečně.
Polední hodina - čas k odpočinku i čekání. Příběh vesnice s jejími obyvateli, podivíny, jak se nám může zdát. Ale vsi jsou většinou své v těžké práci, která často živí město... Přijdou studovaní ze škol, měst, návštěvníci, kteří zničí základy poctivého života, přinesou s sebou vymoženosti, o které se nikdo neprosil. A pokud po nich zůstane dítě, pak je dobře, dítě je pokračování, naděje.
A taková je ta kniha. Krásná. Plná až po okraj. Žádné laciné pozlátko.
Je však třeba číst trpělivě, přemýšlet a užívat si krásy jazyka, kterým mluví.
Ve Frísku jsem nikdy nebyla, zato jsem v dětství trávila hodně času na venkově (malá vesnice s pár desítkami stálých obyvatel) u babičky. Poslouchala vyprávění o sousedech, sledovala, vztahy mezi nimi. Včetně monoklů na obličeji sousedky, kterou manžel čas od času zbil. A nikdo to neřešil, jen občas někdo soucitně pokýval hlavou. Protože každá ves má svá pravidla a ta říkají, že do řešení vlastních problémů se nikdo zvenku zatahovat nebude. Vesnický život zřejmě všude funguje stejně. A autorka ho vystihla dokonale a popsala poctivě. Se vší poezií i se vší obludností. Vyhýbá se příkrému odsudku ale i naivnímu obdivu neznalých lidí z města, kteří si vesnici představují jako něco "čistého a v souladu s přírodou". Čtivé, výborné, doporučuji.
Velmi poetická kniha, která mě vzala za srdce, v něčem mi velmi blízká. Líbí se mi komentář Chesterton, líp bych to nenapsala.
Začala jsem dnes rán číst, jsem u druhé kapitol a nejsem si jistá, zda dočtu (knihu jsem měla jako bonus k nákupu jiných knih, sama bych si ji asi nevybrala - styl mi přijde jako před 100-150 lety).
Sice pěkně napsané i zajímavé, ale na mne moc depresivní: nejen změny k horšímu na fríském venkově (i nám známé upadání vesnice a venkovského života, neudržitelnost zemědělské práce, odchod mladých za lepším do měst apod.), ale i v lepší době zbytečně silné soustředění na podivnou postavu Marret s duševní chorobou...
Autorka to uzavírá jasně, o človíčka nikdy nešlo - příroda, krajina, okolní svět změny lidského plémě ani v nejmenším nezajímají. Ale i v tom musím oponovat - člověk i tamní přírodu a krajinu strašně ovlivnil a změnil (jen těch větrníků svištících na fríských pláních - zelená energie ano, ale hluk i lopatky a co já vím co ještě prostě tak či onak poškozují přírodu), až tak, že jí (a člověku) půjde dřív či později "o kejhák". Takže pokud o človíčka nikdy dřív nešlo, teď se i ostatní příroda musí mít na pozoru...
Byla to pestrobarevná vitráž, co se mi okénko po okénku skládal obraz vesnického života i živoření. Pospolitosti i osamocení. Pochopení, družnosti, mnoha odrůd radostí, nezájmu i smutku. Starých zaběhaných pořádků i proměn, co tolik bolí. Hlavně generačních. Všechno asi hodně osloví každého, co přijal za vlastní různé odstíny a chutě venkovanství.
Zprvu, když byla sem tam barevná okénka, co netvořila ještě obraz, se všechno nečetlo úplně dobře, ale postupně se kontury usadily. A hlavně, i když jsem úplně netušila souvislosti a kdo je kdo - všechno mi vynahradila zvláštní poetika, vůně venkova a jazyk spolu s překladem!
Hodně těžko se mi četlo o výchovných metodách "učitele" a otce, jehož syn "neplakal"! To mi fakt nešlo.
A celé to je hodně hořkosladké, poslední kapitoly až do melancholie ale stojí to bezesporu za to!
Starý kraj mě oslovil ještě trochu víc.
Jako bonus jsem četla na cestách kolem Rýna od Mohuče po Trevír a moc, moc se mi chtělo odbočit jestě do Fríska :o)
6/6
Ze začátku hodně náročné vyznat se v ději a postavách. Postupně ale jak se začítáte se před Vámi odkrývá příběh 1 vesnice a jejích obyvatel. Můžete tak srovnat starý a nový venkov. A nemusí to být ani Německo. Stejné příběhy najdeme i u nás. To, že knihu přeložila V. Hanišová mě ani nepřekvapilo. Její styl se mi moc líbí a krásné ho preneslai do tohoto příběhu.
výprodej v Dobrovském (nebo poškozená ?) - každopádně dobrá volba. I když severofríský kraj není mým snem ani cílovou destinací (co se čtení i života týká), kniha byla tak parádní, že jsem jí tento malý nedostatek lokace odpustila. Protože to nemělo chybu..celý propletenec složitých vesnických vztahů. Porody, potraty, svatby, nevěry, děti vypadající jako soused, či například vesnický učitel ;) svérázné postavičky jako místní hokynářka Doora, Marret Apokalypsa, učitel, šerif, dvojice z hospody - manželé Feddersenovi...a sám průvodce příběhem, Yngver Feddersen a jeho pokus o jiný , městský a akademický život. Ale kapucové děti jen tak neutečou...
Pestrá mozaika postav, vztahů, životních osoudů. Pomalu s otevřenou pusou jsem sledovala ten propletenec, kdo s kým, co a jak, a jak to teda celé bylo...I z hlediska mojí profese (věnuji se velkou částí pracovně právě stařečkům a demenci) jsem velmi ocenila citlivě popsaný vztah Elly a Sönkeho, a hlavně života s demencí, kde velkou mírou pomohl svojí péčí právě Yngwer.
Kromě přítomnosti jsme opakovaně skákali i do minulosti, různá období se prolínala, po několika větách se mi ale vždy povedlo zorientovat. Poklidná polední hodina...a nebo ne ??
jediné, co bych vytkla, byly jména, které se mi pletly..Hauke, Hamke, Heiko (kolem H jich bylo obzvláště hodně ;)), Marten, Marret, písmenko G žen Boysenových..spousta podobných..takže jsem je pak přelétavala a pamatovala si spíše souvislosti a vztahy :) a i ten konec byl možná trochu rychlý ? nejasný ? otevřený ? ale autorka určitě ví proč...
Doporučuji všemi 10 a řadím na čestné místo v knihovně a k pozitivním překvapením ..
P.S. spousta komentů přede mnou výborná, můžu z fleku podepsat : námatkově pajaroh, broskev28, Sorrow, Šárka_D a další :)
Polední hodina pokrývá svým námětem přesně to téma, které je pro mě docela palčivé. Pravděpodobně proto, že to slýcháme všude kolem sebe, se neubráníme srovnávání se se starší generací, tou pracovitou, tou ochotnou, tou pospolitější. Knihy jako tahle nicméně vyvolávají otázku, zda je tomu skutečně tak, a zda dřív opravdu všechno bývalo lepší. Líbí se mi, že autorka tohle nesoudí. Předkládá čtenáři obraz venkova minulého i současného a nechává na něm, aby se rozhodl. Polední hodina není knihou přelomovou, ani takovou, kterou by si musel každý přečíst povinně, úžasně ale zachycuje genia loci vesnice, rozdmýchává emoce a donutí k zamyšlení, a to mě osobně stačí k tomu, abych ji doporučila. Nejvíc mě zasáhl příběh Ingwerovy matky, ten z hlavy jen tak nedostanu Román by se mohl líbit třeba čtenářům Jiřího Hájíčka nebo těm, co si oblíbili Dědinu Petry Dvořákové.
Po Starém kraji opět veliká pecka od Dörte Hansen. Četla se skvěle, líbily se mi menší i větší příběhy, líbilo se mi prolínání starého i nového světa, vesnice a města. A stejně jako u Starého kraje, zůstal po knížce mírný smutek na duši.
Na skvělém dojmu ma podíl i preklad Viktorie Hanišové. Drobné osudy, příběhy, které spojuje severo fríska vesnicka, kde režim dne určuje dojeni krav. Kde každý má nějaké stinne i dobre stranky, v rodinach podiviny i premianty, co se vlastně na dojeni krav nehodi (ale některé, jako hlavní postavu ingwera, to táhne zpět). Kde nejdůležitější událostí jsou slavnosti výročí svateb, ktere musite pořádat i kdybyste zadluzili. Ale i venkov se mění, modernizuje... Jo a genius loci, déšť a vítr, hned bych se tam rozjela.
Překrásná kniha, u které je vážně škoda, že trochu zapadla, zasloužila by si mnohem víc pozornosti. Ukazuje neidealizovaně a neinstagramově život ve vesnici, takový, jaký vždycky byl: namáhavý, nepohodlný, s tvrdou prací a sousedy, kteří o vás ví možná víc, než vy sami. Ukazuje taky, jak je těžké žít ve stínu očekávání svých rodičů a prarodičů - a nebo s celoživotním pocitem, že jste je i přes veškerou snahu zklamali. Německá realita popsaná v knize nám navíc vůbec není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát.
Pro mě to byla krása, nostalgie, vzpomínání na věci, které už nejsou a nebudou. Taková kronika změn v jedné vsi, v rodině, v Ingwerovi . Moc se mi líbilo to seznámení se s fríským venkovem, zvyky, názory, osudy jednotlivých venkovanů. Parádně se podařilo zachytit tu pozvolnou změnu v tradičním životě na vsi Musím složit poklonu i překladatelce, skvělá práce. Užila jsem si to a doporučuji
Na začátku jsem se musela popasovat s postavami a střídáním v čase. Ke knize jsem si musela najít cestu, než jsem ji pochopila. Postupně jsem začala propadat stylu psaní a jazyku autorky, té až pomalé melancholii. Kniha se zaobírá rodinnými vazbami, tajemstvím, které se neříká, ale o kterém celá vesnice ví. Autorka skvěle vyobrazuje venkovské prostředí spolu s jeho proměnami a ať už chtěným nebo nechtěným vývojem.
Stejně jako ve Starém kraji je text téměř bez přímé řeči, v této knize snad ještě víc. Působí dojmem, jako kdyby byl příběh vyprávěn letem světem, na konci však do sebe všechno zapadne. Sdělení je velmi hutné a zároveň lehké jako pírko, autorka s jazykem opravdu kouzlí, což je jistě způsobeno i skvělým překladem. Je to něžné, láskyplné a zároveň drsné a smutné, ukázka toho, jak se život na vesnici se svým poklidným tempem a pravidly může téměř až násilným zasahováním lidí do přírody a běhu věcí během pouhých tří generací změnit k nepoznání. Považuji tuto knihu za naprostý skvost.
Už při čtení na mě dorážely v mysli otázky kdo jsme, kam směřujeme, proč v životě tolik spěcháme a co všechno nám ještě zůstane skryto a nezodpovězeno. Příběh plný vzpomínek i podobných úvah z hlavy Ingwera, když se jeho věk přiblížil padesátce, stejně jako mně :-)
Krásně napsáno, kterak staré musí ustoupit novému, ale ne vždy je to krok dopředu. Nová silnice, která žere děti, remízky, které musí ustoupit polím, polnosti, která nedobrovolně změnila majitele a do toho příběhy obyčejných starousedlíků a jejich rodin. Ale obyčejnost je dnes jevem téměř neobyčejným, každý chce nějak vyčnívat, ale proč vlastně.
Péče Ingwera o staroušky je až dojemná.
"Učitel Steensen už třicet let bloumal po okolí vesnice, vykopával z písku pozůstatky mladší doby kamenné a kroužil kolem pravěkého pohřebiště. Stál v krajině plné morén, každý den, a cítil vítr, o kterém si říkal, že musí vát už celá tisíciletí. Stejný starý vítr, který od doby ledové vykusoval do kamenů rýhy. Každý den sledoval brinkebüllské sedláky, kteří bezmyšlenkovitě pracovali na polích. Nevěděli, že vítr hýbe i jimi, že je tahle krajina obrušuje a tvaruje. Že dýchají v jejím rytmu, podle jejích pravidel. Místní tu odjakživa zasévali políčka kolem tůněk z doby ledové a bludných balvanů, sekali trávu, orali, stejně jako sedláci před nimi, už dobrých šest tisíc let.
Všechno ve vesnici zrychlilo. Celá vesnice byla v pohybu, ženy si dělaly řidičské průkazy, i ty, kterým už táhlo na padesátku, jako Greta Boysenová nebo Ella Feddersenová. Pro mladé ženy to bylo samozřejmostí, rozvážely děti na lekce hry na klávesy nebo akordeon a konečně si mohly zajet ke kadeřnici i bez manžela, nemusely se ho doprošovat, aby je tam zavezl a zase vyzvedl. Už žádní manželé, kteří si v salonu otráveně listují časopisem a každé dvě minuty pohlédnou na hodinky. Svět se pro ženy s řidičským průkazem zvětšil, už nekončil za cedulí u výjezdu u Brinkebüllu. Konečně se dostaly z vesnice, nebyly už odkázané na krámek Dory Koopmannové, kde toho jako zákaznice stejně moc nepořídily, kde si mohly vybírat jen ze tří druhů sýrů. Eidamský, tylžský a máslový sýr, žádnej další přece normální člověk nepotřebuje! V Dořiných očích nemusel mít normální člověk ani nudle dlouhé jako pletací jehlice - nebo jogurt s třešňovou příchutí. To určitě vymyslel nějakej pablb!"