Polední hodina přehled

12.10.2024

Už při čtení na mě dorážely v mysli otázky kdo jsme, kam směřujeme, proč v životě tolik spěcháme a co všechno nám ještě zůstane skryto a nezodpovězeno. Příběh plný vzpomínek i podobných úvah z hlavy Ingwera, když se jeho věk přiblížil padesátce, stejně jako mně :-)
Krásně napsáno, kterak staré musí ustoupit novému, ale ne vždy je to krok dopředu. Nová silnice, která žere děti, remízky, které musí ustoupit polím, polnosti, která nedobrovolně změnila majitele a do toho příběhy obyčejných starousedlíků a jejich rodin. Ale obyčejnost je dnes jevem téměř neobyčejným, každý chce nějak vyčnívat, ale proč vlastně.
Péče Ingwera o staroušky je až dojemná.

"Učitel Steensen už třicet let bloumal po okolí vesnice, vykopával z písku pozůstatky mladší doby kamenné a kroužil kolem pravěkého pohřebiště. Stál v krajině plné morén, každý den, a cítil vítr, o kterém si říkal, že musí vát už celá tisíciletí. Stejný starý vítr, který od doby ledové vykusoval do kamenů rýhy. Každý den sledoval brinkebüllské sedláky, kteří bezmyšlenkovitě pracovali na polích. Nevěděli, že vítr hýbe i jimi, že je tahle krajina obrušuje a tvaruje. Že dýchají v jejím rytmu, podle jejích pravidel. Místní tu odjakživa zasévali políčka kolem tůněk z doby ledové a bludných balvanů, sekali trávu, orali, stejně jako sedláci před nimi, už dobrých šest tisíc let.

Všechno ve vesnici zrychlilo. Celá vesnice byla v pohybu, ženy si dělaly řidičské průkazy, i ty, kterým už táhlo na padesátku, jako Greta Boysenová nebo Ella Feddersenová. Pro mladé ženy to bylo samozřejmostí, rozvážely děti na lekce hry na klávesy nebo akordeon a konečně si mohly zajet ke kadeřnici i bez manžela, nemusely se ho doprošovat, aby je tam zavezl a zase vyzvedl. Už žádní manželé, kteří si v salonu otráveně listují časopisem a každé dvě minuty pohlédnou na hodinky. Svět se pro ženy s řidičským průkazem zvětšil, už nekončil za cedulí u výjezdu u Brinkebüllu. Konečně se dostaly z vesnice, nebyly už odkázané na krámek Dory Koopmannové, kde toho jako zákaznice stejně moc nepořídily, kde si mohly vybírat jen ze tří druhů sýrů. Eidamský, tylžský a máslový sýr, žádnej další přece normální člověk nepotřebuje! V Dořiných očích nemusel mít normální člověk ani nudle dlouhé jako pletací jehlice - nebo jogurt s třešňovou příchutí. To určitě vymyslel nějakej pablb!"

22.06.2024

Opět jsem měla při výběru čtení šťastnou ruku...
Klidně plynoucí děj, málo přímé řeči, která vůbec nechybí. Vesnice současná i minulá, osudy obyvatel, střípky z jejich životů...
Melancholie, poetika, nostalgie...
Krásná kniha.
Radost číst.