Polednice
Julia Franck
https://www.databazeknih.cz/img/books/26_/26813/bmid_polednice-Bli-26813.jpg
4
79
79
Těsně po skončení války utíká matka s osmiletým synem Petrem ze Sověty obsazeného Štětína, zanechá dítě samotné na malém nádraží v Pasewalku a už se nevrátí. Co je to za matku, která bezcitně ponechá dítě svému osudu uprostřed shonu a chaosu poválečných dní? Právě o tom vypráví román Polednice. Život „krkavčí matky“ Heleny se odehrává na pozadí půl století německé historie – od 1. světové války, která silně poznamená osud její matky a znamená smrt jejího otce, přes divoká dvacátá léta v Berlíně s jejich chtivostí po životě, přes dobu fašismu a války. Každá doba, každý zvrat v historii i v osobním životě zanechává v hrdince jizvy i nezhojené rány. Zklamání ji naučí mlčet a žít ze dne na den bez jakékoliv perspektivy. Helena vyrůstá na konci 1. světové války v Lužici, její těžce zraněný otec se vrací z války domů zemřít, její židovská matka se uzavírá do fyzické i psychické izolace a se světem kolem sebe a se svými dcerami nedokáže lidsky komunikovat. Helena po nějakou dobu vede otcovský podnik, první a poslední šťastné chvíle prožívá se svou sestrou Martou v Berlíně, kde se jí otevírá blyštivý svět salonů a nočního života, a hlavně ve vzplanutí ke Carlovi, který ovšem těsně před svatbou nešťastnou náhodou zahyne.Manželství s inženýrem Wilhelmem je pro položidovku peklem, muž ji sice zachrání, Helena musí však nejen přijmout novou identitu, ale také snášet jeho neustálé ponižování. Vyprahlost a ztráta citu je dovršena několikerým znásilněním sovětskými vojáky. Vnitřně vyhaslá, s „osleplým srdcem“, stejně jako její matka, nenachází Helena kontakt ke svému synovi a opouští ho. Román Polednice získal Německou knižní cenu za nejlepší německy psanou knihu za rok 2007. Porota na něm vyzvedla jazykovou naléhavost, intenzitu vyprávění a ztvárnění psychologie postav. Čtenářsky přitažlivý je způsob vyprávění se spoustou detailů, která oživují prostředí i děj.... celý text
Přidat komentář
Trochu se divím tomu zdejšímu nízkému hodnocení.
Jazykově výborné, dobře srozumitelná artová beletrie. Příběh upoutá dlouho nezodpovězenou otázkou:" jak se něco takového mohlo stát... A jak ta rodinná tragédie dopadne?"
Z některých popisovaných scén opravdu doslova mrazí (scény s Péťou mě poměrně hluboce zasáhly) a i když byl motiv úmyslného opuštění dítěte na vlakovém nádraží vysvětlen, nemohla jsem s matkou ani přesto sympatizovat.
Ztráta citu válkou poznamenané ženy je zde popsána zdařile a s nepatetickým odstupem.
Po čase jsem sice pozapomněla, ale ty nejsilnější scény ve čtenáři zůstávají i po letech.
Kniha je mírně nevyvážená, jsou tam slabší i silnější pasáže, každopádně doporučuji k přečtení.
Prolog knihy mě úplně uchvátil. Epilog mi ale přišel nějak navíc. Čtvrtá hvězdička je za část odehrávající se v Budyšíně. Ta mě nadchla. Od přesunu do Berlína se příběh nějak rozvláčněl, místy až nudil, viz pasáže s Wilhelmem, občas i Carlem. Skoro jsem měla chuť je přeskakovat, kdybych neměla obavy, že mi uteče něco zásadního....
Mám z knihy rozporuplné pocity. Úvod vypadal slibně, část odehrávající se v Budyšíně mě úplně pohltila. Ale pak vše vyšumělo do ztracena, jako by do Berlína dorazil někdo úplně jiný. Příběh ztratil své kouzlo a stal se obyčejným, jakých jsou desítky. Škoda.
Příběh o tom, jak nepřízeň osudu a hlavně poměry panující v Německu za obou světových válek a mezi nimi dokázaly i ze silné, citlivé a inteligentní ženy udělat krkavčí matku. Moc pěkně napsáno.
Polednice pro mne byla příjemným čtenářským zážitkem. Je to kniha s nádechem epického rozmachu, když popisuje Helenin život na pozadí dramatických německých dějin 20. století. Přestože Helena prožívá osud zcela jistě ne nepodobný tisícům jiným, je v něm opravdovost a krutá reálnost. Helena je ženou, která stojí na rozhraní mezi klasickým vnímáním ženy jako dobré a oddané manželky bez vlastních tužeb a profesních snů, a ženou prahnoucí po naplnění vlastních přání a seberealizaci
Ze začátku jsem byla nadšená a libovala jsem si: "Ta se bude číst sama." Jenže byly pasáže, které mě vyloženě zdržovaly, nudily a bez kterých by se klidně knížka obešla. Mám ráda spád, běh událostí a žádné zdržování nad nicotnými detaily.
Třeba: "Wilhelm žvýkal jablko, žvýkal mocně... slyšela šťávu mezi jeho zuby, sliny, slast, předklonil se, zkoumavě se na Helenu zadíval, odhodil jí neposedný pramen vlasů z obličeje a políbil ji na čelo...."
Jak z červené knihovny, kterou fakt nemusím. Takže snaha popsat milostné chvíle, kdy někdo drtí mocně jablko, mi přišla zbytečná.
Je to asi tím, že raději čtu drsné knížky - takové živočišnější. A to jsem si mohla přijít na své v pasážích popisujících sex a následné omývání ohanbí v octové vodě..
Dobře, nebudu hnidopich, taková odpočinková knížka to byla a k létu se hodila. Občas jsem se málem uzívala k smrti, ale jinak to šlo.
Mohu doporučit, už jen pro udělání si vlastního názoru.
Kniha mě dostala. Je to surový příběh. Jak těžký osud může jeden člověk mít a kolik vydržet, než mu srdce zkamení a jen přežívá ze dne na den? Tak o tom ta kniha je. Přesto, že bych po přečtení měla asi pochopit, proč matka opustí své dítě, stejně bych to já na jejím místě neudělala. Ale já neprožila to co ona..
Velmi dojemný příběh. Sice jsou někde delší pasáže, ale i tak to stojí za to. Jo, lidský osud je lidský osud..........................
Velmi emotivní knížka, ale jsem ráda, že jsem měla tu možnost si jí přečíst, protože podle mého názoru stála za to! :-) Vlastně se moc Heleně nedivím, jak se rozhodla, neměla to v životě a hlavně v dospívání lehké. I když trošku mě mrzelo její rozhodnutí ohledně svého syna, přesto na druhou stranu to docela chápu. Každopádně rozumím i tomu, jak se na konci zachoval Petr.
přečetla jsem tedy ledasco, ale tohle jsem nedokázala. Knize jsem dala několikrát šanci, snažila se začíst, ale nešlo to.
Zvláštní je, že knihu četly 4 moje přítelkyně a ani jedna ji nedočetla. Pro mě je to nejpřeceňovanější kniha, která se tváří jako bestseller, ale je to jen celer.
Občas trochu nudné a dlouhé pasáže na mě, ale jinak opravdu lidsky a skvěle propracovaný příběh. Osud matky, co si nedovede vytvořit citovou vazbu ke svému synu. I když historické knihy moc nemusím, tohle se mně líbilo.
Docela dobře se to četlo, na mě občas hodně syrové a živočišné, v půlce jsem to chtěla vzdát, ale pak jsem to dočetla. Zvláštní je tok slov bez označení přímé řeči, což jsem si musela kolikrát pročíst znovu, abych to pochopila. Konec byl nečekaný, smutný...
Polednice
Jak zničit duši člověka...Snadno.Děsivě snadno. Zůstane jen prázdná skořápka. Bez citu, bez emocí. Jen přirozená obrana člověka, který se bojí, že bude znovu zraněn.
Válka je strašná věc. Hrůznější však je, jak lidé dokáží ubližovat sami sobě navzájem.