Politikos
Platón
Tak jako byl dialog Sofistés cele zasvěcen hledání definice sofisty, stejně tak je prvořadou náplní dialogu Politikos hledání adekvátní definice politika.
Přidat komentář
I když ztrácíme mého milovaného Theraitéta, byl mi dost možná Politikos z eleadských dialogů nejpříjemnější. Nejsem si jistá, jak hodnotit samotnou záživnost, protože ač jsem měla pocit, že objektivně je Politikos o dost srozumitelnější, než jeho předchůdci, neustále mi odbíhali myšlenky a já uvažovala, co že to ještě všechno musím stihnout. To, že jsem ve skluzu, ale každopádně nemůžu vinit na Platóna... Přesto bych řekla, že začátek je o něco pomalejší, Host znovu rozjíždí diairetickou metodu a tyhle pasáže se sice dají číst rychle, na druhou stranu mi nepřinášejí žádné osobní potěšení. Nicméně určité světlé momenty tu jsou, například v jedné poznámce nás Novotný seznamuje s historkou. kterou má od Diogena Laertia, jak Diogenés oškubal kohouta a prohlásil ho za Platónova člověka... (jsem jediná komu to připadá vtipné? Aha... tak nic...)
Potom se to nicméně přehoupne a já jsem si znovu uvědomila, jaký je Platón génius (pasáže 294a-d vřele doporučuji vaší pozornosti). Moje nadšení vyústilo v to, že jsem si opsala téměř celou stranu, ale myslím, že by tu bylo nadbytečné to celé vypisovat (i když to stojí za to...), místo toho snad jen ocituji prohlášení, které celou pasáž kritiky zákonů uzavírá:
"Což je možné, aby to, co je po všechen čas jednoduché náležitě odpovídalo věcem, které nejsou nikdy jednoduché?"
Pro ty, co dialog nečetli bych jen ráda dodala, že Platón není v žádném případě anarchista a nutnost zákonů uznává (v případě, že nemáme božského vládce, který vše zvládne bez nich...).
Ač po genialitě této pasáže znovu nastalo jisté ochlazení, řekla bych, že to bylo pouze z toho důvodu, že mě osobně nepřinesla mnoho nového (všechno už jsem to slyšela na přednáškách). To ale neubírá skutečnosti, že jsou ty pasáže krásné... analogie tkalcovství je nádherně poetická, i když místy překvapivě krutá. Nicméně je tu ještě jedna pasáž, kterou bych chtěla vypíchnout, protože na mě velmi silně emocionálně zapůsobila. A to moment, kdy Host začne velmi parodickým způsobem popisovat athénské zřízení a spolu se Sókratem mladším ho nezřízeně kritizovat. Zaprvé jsem na sebe neskutečně pyšná, že mi podstata dané pasáže došla i bez Novotného podpory (kromě té překladové samozřejmě...). Zadruhé jsem se po dlouhé době zase jednou u Platóna zasmála. Zatřetí... panebože, ta pasáž byla tak hořká, až mě z ní trnuly zuby, tahle pasáž mě skutečně přesvědčila o správnosti argumentu, že Platón eleadské dialogy psal v určité osobní krizi, protože v tomhle momentu jako by jindy emocionálně odtažitý a maximálně mírně ironický Host zmizel a nahradil ho sám Platón. Sókrates mladší už tomu všemu svým závěrečným komentářem jen dodává korunu:
"Kdo by mezi takovými lidmi dobrovolně byl ochoten být vládcem, ten by věru zcela spravedlivě utrpěl a zaplatil, ať by to bylo cokoli."
Popravdě... tenhle Platónův dialog se dost možná zařadí mezi mé oblíbené a ráda bych se k němu ještě někdy v budoucnu vrátila. To ale asi trochu souvisí s tím, že mě oslovují témata, které dialog řeší. Například, což jsem zapomněla zmínit, přeznačení dichotomického dělení kontrárních protikladů, což je něco, s čím se naše společnost stále ještě nesmířila, ale to už je téma na někdy jindy.
K tomuto dialogu se dají najít na YouTube perfektní přednášky pana PhD. Josefa Kružíka, vložila bych sem odkaz, ale nedávno jsem byla za tuto praxi pokárána, a tak si to raději odpustím... nicméně by nemělo být těžké je najít, a v případě zájmu mě neváhejte kontaktovat a odkaz vám jednoduše pošlu.
O knihe klasika štátovedy, pojednávajúcej o základných vlastnostiach a povahe politicky činných osôb, len toľko, že ak máte v pláne začať týmto spisom berte na vedomie že to nie je vôbec zábavné a akčné čítanie. Hoci autorom je Platón, v samotnom dielku je len veľmi málo „ prelomových myšlienok“. Ale predsa sa zopár našlo.
Politiku (kráľovská veda riadenia) môžeme chápať ako analógiu ku chovateľovi alebo pestovateľovi. V oblasti ľudského chovu sa bude jednať o osobitný „stádny chov“, podobný skôr pastierovi ako cvičiteľovi (napr. psov). O aktuálnosti a pravdivosti nemožno pochybovať, presne tak nás totiž berú naši súčasný politici. Rozdiel medzi tyraniou a politikou, vidí Platón v tom, že tyrania je „stádne opatrovateľstvo“ vykonávané násilne pričom politika je „opatrovníctvo nad dobrovoľnými, dvojnohými stádnymi tvormi“. Tu sa môžeme znovu zamyslieť nad tým, akú správu v štáte máme a ako s nami naši politici jednajú.
Pri výklade foriem vlády sa Platón čertí, že demokracia vo svojom pojme nemá odlišný názov pre spôsoby vlády davu nad zámožnými, bez ohľadu na to, či vládnu po dobrom alebo po zlom. Jediným delením medzi demokraciami je prídomok zákonná alebo nezákonná.
Pri demokracií ďalej Platón vytýka, že politické umenie môže dosiahnuť len malá časť populácie. Rozhodne nie väčšina (tak ako to vyžaduje demokracia), alebo všetci. Práve preto je demokracia vyslovene nevhodná na rozvoj politiky ako umenia. Myslím že v tomto bode znovu trafil klinček po hlave, ale musím trošku oponovať v tom, že demokracia vo svojej povahe si ani nikdy nenárokovala na rozvoj politiky ako umenia. Skôr je to funkčný spôsob riadenia štátu ako tvorivé prostredie na cibrenie teórie.
O dielku Platón ponúkol aj klasické hodnotenie demokracie, ktoré myslím, mnohé vystihuje. „...Pretože je (demokracia) zo všetkých zákonných ústav najhoršia, avšak zo všetkých protizákonných ústav najlepšia, a ak sú všetky neusporiadané, má prvú cenu život v demokracií, ale ak má usporiadanú (správu) má život v tejto posledné miesto.“
O zákonnosti a spravodlivosti toho autor v diele veľa nespomenul, no predsa zaujme že „...zákon by nikdy nemohol presne dohromady obsiahnuť, čo je pre všetkých najväčšie dobro a najväčšie právo, a podľa toho potom nariaďovať to, čo je najlepšie, lebo nerovnakosti i ľudí i dejov a to, že takmer žiadna z ľudských vecí nie je nikdy v nehybnom kľude, nedovoľuje, aby niektoré umenie prehlasovalo v niečom nejaké jednoduché pravidlo o všetkých prípadoch a pre všetok čas.“
Pri čítaní týchto riadkov ma napadlo, že hoci z právneho poriadku nevyplýva absolútnosť práva, samotné smerovanie práva je destinované priamo k spravodlivosti a pravde. To nie je samozrejme svetoborná myšlienka, ale ak sa zamyslíme, musí nám byť jasné, že ak právo „niekam smeruje“ potom nie je v cieli, a teda nie je vo svojej existencií kompletné. Zákony si teda nemôžu nárokovať absolútnu spravodlivosť ale len akýsi hybný bod ku spravodlivosti. A práve tento moment „smerovosti“ v práve nám môže vysvetliť, prečo niektoré zákony pokladáme za nespravodlivé a v hraničných prípadoch ( keď sú zjavne v rozpore so spravodlivosťou) majú písané zákony ustúpiť ( tak ako to hovorí aj Radbruch vo svojej známej formulke). Argumenty spravodlivosti a pravdy teda v práve budú vždy existovať, no nie vo forme právnych princípov a zásad (v akademickom ponímaní) ale ako určité cieľové body.
Skvělý dialog naplněný myšlenkou zidealizovaného království v čele s filosofem nebo společenstvím, jež by ve své povaze obsahovalo jak mírnost, tak i prudkost.
Na môj vkus je Politikos takou tou odvážnejšou alebo šialene kreatívnejšou verziou empirickejšieho Aristotela. Ako keby si Tarantino prečítal Politiku od Aristotela a premenil to na dialóg. Porovnávať veľkého Starogréckeho filozofa s bývalým zamestnancom videopožičovne je viac menej prehnané, to beriem ale tak, pokúsim sa to v nasledujúcich riadkoch vysvetliť.
Celé toto prirovnanie stojí na základoch veľmi realistického zachytenia dialógov medzi dvoma alebo viacerými ľuďmi. Ktoré sa snažia, a ide im to veľmi dobre, navodiť pocit prirodzeného rozhovoru ktorého cieľom je získať nejakú informáciu či oboznámiť prihovárajúcemu sa so svojim názorom alebo niekoho presvedčiť že jeho odôvodnenie a interpretácia je tá správna. Je veľmi dôležité si uvedomiť že prirodzený rozhovor či už ide o skutočný alebo navodení v literatúre nefunguje ako učebnica. Politikos nie je literárne dielo pre čitateľa ktorý sa snaží hltať informácie bezmyšlienkovo. Takýto zanietený knihomol si na konci diela uvedomí že sa nedozvedel prakticky nič čo by v nejaqkej forme nevedel a keď si predtým prečítal starogrécku alebo antickú literatúru, prečítal nebodaj už spomenutú Aristotelovu Politiku zabudol aj to čo vedel. Hypotéza ako vyšitá.
Informácie tu nie sú podložené pred čitateľa ako na tácke. Na otázky ktoré si na začiatku stanovia hlavný protagonisti ako hľadanie najlepšieho kráľa, filozofa či politika treba doslova hľadať. Na prvý pohľad, a to hlavne na začiatku, to vyzerá tak akoby to nekonečné filozofovanie neviedlo nikam. Čím viac sa problém prehlbuje tým je jeho riešenie náročnejšie. No v tom tkvie sila tohto diela.
Zásadné znalosti a poznatky pre relatívne ľahšie pochopenie sa Platón snažil podložiť pre vtedajšiu verejnosť (ale myslím si že aj dneska ešte nie sú cudzími) príkladmi zo života. Aby si čitateľ jednoduchšie pomocou jasnejšie zadefinovaných pojmov dokázal predstaviť viacmennej prirovnania a definície ktoré prezentujú politika, filozofa a kráľa. Pokiaľ čitateľ nie je navyknutý čítať scenáre či dialógy tak mu to zo začiatku môže robiť problémy, nie len na to: čo sa rozpráva ale aj: kto to rozpráva. No po čase si uvedomí že ide vlastne iba o monológ jedného protagonistu ten druhý iba pokyvuje hlavou a buď súhlasí alebo sa pýta. Čo je veľká škoda a pre mňa táto jednotvárnosť vytvorila negatívny dojem s knihy.
V porovnaní s Aristotelovým dielom podobného ranku Politika ide o slabý odvar v ktorom, na šťastie, nepresadzoval svoje utopistické zriadenia štátu. Tejto téme sa v tejto publikácií vôbec nevyjadruje. Politické ideológie ako demokracia, tyrania, aristokracia tu nie sú rozobrané tak detailne ako ich do hĺbky preberal Aristoteles.
Medzi vatou nezaujímavých dialógov sa skrývajú super myšlienky ale zase ich nie je toľko aby som túto knihu ospevoval do nebies. Ide o lepší priemer určený nie pre každého.
Půl knihy ve znamení zpodobnění, příkladů z různých oborů, záživná a přínosná až poslední třetina knihy, velmi hezký závěr a součet vyplynulých myšlenek.
Autorovy další knížky
1993 | Ústava |
1979 | Dialogy o kráse |
1993 | Faidón |
2008 | Timaios / Kritias |
1910 | Obrana Sokratova |
Předpokládám, že tímto komentářem si valnou pověst nevybuduji, ale co nadělám, musím být upřímný.
Nejsem kdovíjak nadšen z cca první poloviny knihy, kde je naplno rozjeti dichotomické dělení. Nemám rád dichotomické dělení. Proč? To je snad zcela jasné. Dichotomické dělení nikdy nefunguje. A to říkám naprosto vážně, nikdy. Možná je to jakási postmoderní (ve smyslu slova nikoliv pejorativním) snaha o absolutní objektivitu, ale ve mně je to prostě vžité. Zjednodušit cokoliv na dvě kategorie bývá velice ošemetné a vždy budou existovat chyby a nakrásně i spousta vyslovených „výjimek“.
Zde si dovolím maličkou odbočku. Stále mi ne úplně vyhovuje forma dialogu. Ono je to sice praktické a bezesporu to pomáchá ke zjednodušení cesty poznání, dává vám to čas a ukazuje, jakým způsobem autor sám své myšlenky směřuje, ale… Je to ještě fajn v takové Ústavě, nebo alespoň v jejím začátku, kde alespoň některý z účastníků oponuje hlavnímu mluvčímu, ale zde je to dosti strašné. Tak padesát procent replik Sokrata mladšího je něco ve smyslu „Co tím myslíš.“ a to je prosím jediný přínos. Navíc Host z Eleje mívá kolikrát tak arogantní poznámky, že se divím, že se Sokrates mladší nezeptal „A kam se ti ztratili hadi, vole!“. A zde se vracím k původnímu tématu. Je neskutečné, co se pro fungování dialektiky, v tomto slova smyslu, musí ztratit, aby fungovala. Nebudu lhát, u dělení na chodící živočichy rohaté a bezrohé se mi už dělaly mžitky před očima… Říkal jsem si, Inu, Vojtěchu, jsi vůl a patříš mezi živočichy rohaté, neměl sis dávat tu malou sklenku whiskey. Dále číst jistě nemá smysl, ti rohatí ho stopro nebudou zajímat.
Druhá poznámka. Ani Hobbes, který napsal dílo o státě s názvem Leviatan si nedovedl představit tu extrémní státní mašinérii jakou disponujeme dnes. Natož pak Platón. Proto naprosto chápu jeho nechuť k vícehlavým formám vlády a jeho technokratické smýšlení, které zákonitě taková zřízení odepisuje, pakliže nedisponuje mimořádným státním aparátem. A je tak zcela pochopitelná jeho kritika zřízení Athénského. V tomto ohledu je Politikos mimochodem hrozně trpké čtení a člověk nemůže se zoufajícím si Platónem nesoucítit. Na straně druhé sotva můžeme tvrdit, že jsou Platónovy myšlenky aktuální a relevantní. Nejsou. Mimochodem, velice zvědavý jsem po čtení tohoto dialogu na Zákony.
Čili, nijak nezpochybňuji Platónovu velikost, ani ve zlém nekritizuji jeho myšlenky. Jenom říkám, že jeho forma myšlení je neaktuální a ne zcela funkční. I přes to nakonec nelze nesouhlasit s poslední replikou Hosta, ve které shrnuje vlastnosti správného politika.