Polyeuktos
Pierre Corneille
Klasicistní drama francouzského dramatika Pierra Corneille Polyeuktos bývá považováno za vrcholné klasické dílo, které se věnuje otázkám víry. Životní příběh svatého Polyeukta, arménského šlechtice, který přijal křesťanskou víru a jehož mučednická smrt přivede ke křesťanství i jeho ženu a tchána, guvernéra Arménie.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: 2019 , ArturOriginální název:
Polyeucte, 1642
více info...
Přidat komentář
Kniha nebyla špatná, ale hoooodně mi vadil konec, kde bylo na mě až moc náboženství (nemám nic proti náboženství a plně ho respektuji). Ze začátku jsem byla velmi nadšená, ale poslední třetina mě doopravdy zklamala. Čekala jsem úplně jiný závěr, ale to možná byl účel knihy.
Co se mi však velmi líbilo - byl překlad. Krásně se drama četlo, v hlavě jsem si ho recitovala. To byla doopravdy paráda, ale děj za mě bohužel nic moc.
PAVLÍNA:
Hle, Stratoniko má, toť obraz dnešních času:
slyš, muži našeho jak poslouchají hlasu;
bez moci prosba má, bez moci pláč i vzdech,
to konec obvyklý je mužských přísah všech.
Pokud jsou milenci, pod naší úpí vládou,
jak před královnami před námi v prach se kladou;
po svatbě každý však chce královati sám.
STRATONIKA:
Vždyť také Polyeukt je láskou připiat k vám.
Když teď vám odpírá, proč vzdaluje se, říci,
je opatrný spíš, než nedůvěřující.
Nuž, nermuťte se již a slovům věřte mým:
Ze důvod jakýs měl, svůj důvod skrývat, vím,
ač netuším ni já, proč tajně se tak choval.
Je dobře vždy, by choť nám cosi zatajoval,
svou volnost podržel a tak se nesnížil,
by říkal, krok co krok, co cesty jeho cíl,
Je srdce jedno jen, jež lidi pojí dva.
však v smutku dvojité si city uchová;
a jestli třesoucí se strachem vidí vás,
řád sňatku nekáže, by také on se třás‘.
(SPOILER) Nádherné drama s mnoha krásnými poetickými místy. Překlad se mi nezdá tak ryzí jako jsou překlady Svatopluka Kadlece - občas zde škobrtá rytmus. Hra je nejsilnější tam, kde líčí emoce a vnitřní zápas Pauliny a Severa. Žel, že se v závěru Corneille stal hlasatelem ideologie, která přinesla podivný happy end. Nebýt druhé poloviny pátého dějství (obrácení Pauliny a Felixe), bylo by to skoro dokonalé. Skoro - protože obraz křesťanství podaný ve hře je mně, křesťanovi, velmi vzdálený. Inu, nežiji v katolické Francii 17. století. Navzdory výhradám je to velké dílo.