Pomlčka v těle
Kristina Láníková
https://www.databazeknih.cz/img/books/24_/242927/bmid_pomlcka-v-tele-6ZI-242927.jpg
3
18
18
Ve druhé sbírce Kristiny Láníkové (1988) jde, jak píše básník Elsa Aids, o „práci na zpřítomnění přilehlého. Láníková především eviduje věci a slova při tom používá jako odřezky. V nekonečném kolážování světa jako by ji vedlo výtvarné gesto vycvičené obsesí…“ Autorka studuje na AVU v Praze v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka. Debutovala sbírkou Opatření na noc (2014).... celý text
Přidat komentář
Po tomhle si připadám jako naprostej literární břídil, protože ač jsem se snažila, tak tenhle počin jsem prostě nepochopila. A dle hodnocení ostatních jsem jediná.
Po dočtení mě napadaly dvě věci: "drogy jsou špatné" a "generátor náhodných slov". Ale asi prostě jen nejsem cílovka a můj mozek postrádá nějakou část stvořenou pro tahle kouzla.
Nejsem cílová skupina a poezie je na mě škoda, proto hodnocení není tak docela fér, ale básně jsem jako jedny z mála přečetl, proto si dovolím tvrdit, že mám na hodnocení nárok. Básně mi přišly bezobsažné a až příliš náznakové, nudily mě od začátku do konce. Dal jsem si totiž za výzvu v dospělosti přečíst alespoň jednu básnickou sbírku, padlo to na tuto. Můj názor na tento typ poezie se od školních let nezměnil, je to ztráta času, básnické sbírky přenechám těm, které to baví.
Nepříjemný detail v syrově originálním vyjádření... autorčin pohled na věci nejbanálnější.
Čtenářský desetiminutový sousto.
"mám pomlčky v těle. v mezerách, které se za nimi otvírají, se kýve moje nevypraná krev."
Za mě jednoznačně velmi působivá sbírka, uhrančivá, navozujcí téměř schizofrenní pocity.
"Zpřítomnění přilehlého" se projevuje především popisováním povrchu vlastního těla a domácího prostředí - se všemi nedokonalostmi i špinavým prádlem. Do hloubky verše nejdou. "Kolážování světa" ani žádné niterné odhalování neumožňuje. Otázkou je, zda je tato výtvarná technika vůbec použitelná pro poezii. Pokus Kristiny Láníkové evidentně nevyšel. Místo pestré koláže dojmů a obrazů nám autorka představuje šedivý svět s nudně těkavou povrchní atmosférou, bez většího zaujetí pro cokoliv. Doufejme, že je sbírka pouze jakousi nacvičenou pózou a vlastní autorčin svět je barevnější a živější.
Skutečnosti tiché, pomalé a osamělé (jen občas probleskne decentní přítomnost jakéhosi partnera – "když to polykám / zachraňuje mě vědomí, že se chováš divně") jsou v kontrastu s divokým jazykovým vyjádřením. Láníková pečlivě natírá jednotlivé obrazy z banální šedivé každodennosti, je "sama sobě zedníkem", "ráda pere, ale máloco unosí". Právě tělesnost se projevuje v každé básni – šlape se, chmatá, objevují se jizvy, prsty tlačí, pokrývá se potem, rýpe se, vtlačuje se.
Otázkou je, jestli to obsesivní popisování vlastního stavu má nějaký vývoj, jestli k něčemu vede a jestli i přes unikátní jazyk nezačne čtenáře ta strnulost nudit. Mě to nenudilo, také díky opakujícím se motivům (hlavně materiálům – bavlna, dřevo, maso; ale i motiv vany a cirkusu pokrytého sněhem nelze přehlédnout), který mi připomněl hru s barvami z Láníkové nejnovější sbírky, jejíž koncentrovanější verše mi sedí přece jenom více.
míjíme cirkus pokrytý sněhem
mám křeč ve stehně u slabin, která směřuje ven z auta
dodržuji svoji bavlněnou hygienu
je mi zima od odřeného boku
večer téměř začal
zdomácním v místě mezi svetrem a zády aut
pokrýváme se sypkým potem
v tunelech svítí rudě
(s. 18)