Popel a démant
Jerzy Andrzejewski
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/50929/bmid_popel-a-demant-NV3-50929.png
4
40
40
Nejoblíbenější román polské literatury po druhé světové válce, v němž autor nastavil kritické zrcadlo polské společnosti posledních válečných dní a prvních chvil svobody. Děj románu je zhuštěnou historií venkovského okresního města a osudů některých jeho obyvatel a návštěvníků v údobí čtyř dní, od soboty 5. května do úterý 8. května 1945. Autor proniká do psychiky svých hrdinů, líčí jejich vnitřní konflikty a boje, které jsou dokonalým obrazem převratné situace společenské a politické, zachycuje dialektické rozpory polské skutečnosti bez všech příkras. Sám o tom říká: "Chtěl jsem v této knize ukázat polskou skutečnost, jaká byla v prvních dnech svobody, se vší slávou a bídou. Byla to skutečnost surová, brutální i tragická a právě takový je můj román ..."... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1976 , OdeonOriginální název:
Popiół i diament, 1948
více info...
Přidat komentář
Prekážala mi ideológia a nespočetné množstvo gramatických chýb v texte :-(
V živote som nečítala knihu s tak obrovským množstvom chýb, des
Veľmi dobre rozohraný príbeh s množstvom zaujímavých osudov, ktoré sa navzájom prepletú, no tu sa moje nadšenie končí. Kniha postupne stráca dych, chýba mi nejaký zámer a z konca som mal pocit akoby autor už nemal chuť pokračovať a tak všetko ukončil na pár stranách.
Škoda - špatně zpracovaný dobrý námět.
Předchozí komentář bych podepsala.
Poselství nebo nekonečná nuda? Popel a démant Jerzy Andrzejewského těží z témat konce druhé světové války, které by neměly nikoho nechat chladným a nezúčastněným. Přesto se mu nedaří vzbudit zájem a vytvořit z díla něco víc, než jen opilecké intermezzo z okresního města Ostrovce, kde se víc bohapustě žvaní o ideálech, než aby se něco dělo. Ano, zastřelili tu dva proletáře jako akt pomýleného boje za svobodné Polsko, ale to je tak asi vše. Myšlenka okamžitě zapadne v jakémsi hrdopyšném a povýšeneckém oslavování ničeho. Ostatně v Andrzejewského románě je to tak s každou dějovou linkou a epizodou. Všechny nakonec končí v nic neříkající hlubině, odkud je už nevytáhne ani pár volů. Nakonec, proč by to kdo dělal, když stejně žádná z nich nemá budoucnost a jejich minulost je nuda. Potenciál stát se nosným a zajímavým tématem by tu byl, jenže nedojde k jeho rozvinutí a naplnění. Popel a démant je proto jen slohové cvičení, připravené pro x-té zasedání Strany s nějakou omáčkou okolo, která má všechny parametry závodního stravování: nechutné nic neurčité barvy, na něž si za půl hodiny ani nevzpomenete.
Dobře realisticky napsaná nadčasová kniha s velkým množstvím postav mi připomněla Zdivočelou zemi. Zachycuje celý kaleidoskop charakterů a splétání jejich osudů při doznívání války v polském Ostrovci, kdy si ještě lidé vyřizují osobní účty a komunisté se derou k moci. Autorův nic neříkající úvod, kde se jakoby omlouvá, jak to napsal, mně příliš nenaladil, ale nakonec jsem knihu přečetla na jeden zátah. Nad lživým propagandistickým doslovem Otakara Baroše se už lze jen pousmát - taková byla doba.
Dle Andrzeje Wajdy kniha velmi věrohodně popisuje stav polské společnosti bezprostředně po 2.sv. válce. Na mě politický postoj autora nepůsobí prokomunisticky, naopak lze vysledovat "podvratné" sekvence. Je třeba si uvědomit, kdy byla kniha vydána.
Jak řekl Wajda: Dnešní čtenář nemůže pochopit, co bylo tehdy jasné všem, kteří museli počítat s komunistickou cenzurou.
Vcelku čtivý příběh o chování a charakteru lidí v době dějinného zvratu. Pokud čtenář vytěsní nutnou dobovou notu („… strana jde správnou cestou. Můžeme se na této cestě dopouštět různých omylů, můžeme dělat chyby, ale její směr je správný.“ str. 138) může román vnímat jako pokus o zachycení konfliktu mezi individuálními tužbami a potřebami na jedné straně a limity a závazky vyplývajícími z ideologického pohlcení člověka na straně druhé. Určitě je možno souhlasit s jedním z nejdůležitějších poselství knihy: „ Jediná věc může člověka připravit o poslední lidskou důstojnost a o právo na úctu. To je smrt ve jménu falešných pravd, které přinášejí s sebou otroctví, nespravedlnost, násilí a podlost. Když padají tak velká slova jako hrdinství, solidarita a bratrství, pak se my, kteří jsme prošli léty nejstrašnějších zločinů, okamžitě ptáme: Ve jménu čeho jsi hrdinou?“ (str. 261) Paradoxem ovšem je, že dnešní čtenář poučený dalším dějinným vývojem Polska (od objasnění Katyňské tragédie, přes nepokoje v Poznani v roce 1956 po události spojené se Solidaritou a Jaruzelského válečným stavem) ho vnímá zcela opačně, než ho zamýšlel Andrzejewski. Ten rozpor je poučný a zároveň varující, ovšem jsme-li schopni se z dějin poučit.
Knihu lze buď přečíst buď rychle anebo vůbec. Ve mě zanechala přesně takové dojmy. Další kniha, která fyzicky bolí a nelze na takové shledání zapomenout.5/5
Kniha by jistě zasluhovala soustředěnější komentář, ale nemohu nezmínit, že největší katarze nastává po jejím dočtení, na které navazuje doslov Otakara Bureše. Bureš totiž jako by se přirozeně stal další postavou knihy...
Velmi pozoruhodná kniha, upozorňuji na ni proto, že polská literatura u nás zrovna nefrčí. Čte se jedním dechem a dojem z ní jen tak nevyprchá.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) Polsko zfilmováno 20. století
Autorovy další knížky
| 1976 |  Popel a démant |
| 1972 | Noc |
| 1968 |  Onť se béře po horách |
| 1967 |  Zlatá liška |
| 1969 |  Brány do raja |
Ke knížce jsem přistupoval trochu s nedůvěrou. Román je často řazen do škatulky válečné (a těm příliš neholduji) a podle předmluvy se autor později, po jeho napsání, stal oficiálně uznávaným socialistickým autorem. Nakonec jsem ale byl příjemně překvapen. Vlastně to válečný román vůbec není, odehrává se v době posledních dnů války, kdy už ovšem Polsko bylo osvobozeno a řešilo se hlavně, co si počnout s nabytou svobodou. Jeden boj skončil a další - o to, kdo v zemi převezme moc a kam se bude země dále ubírat - začal. Pokud jde o ten zmíněný prosocialistický postoj autora, je sice nutno uznat, že k postavám se socialistickým až komunistickým smýšlením chová autor největší sympatie, pochopení má však i pro všechny své ostatní postavy. Mnohokrát jsem si při čtení vzpomněl na ruské klasiky Tolstého a Dostojevského. Řešení otázek viny a trestu, životního smyslu a dalších závažných etických a filozofických otázek, plejáda rozmanitých, výborně vykreslených, rozporů plných postav, jejich myšlenková nejistota a citová hnutí, k tragédii (u některých z nich) směřující spletitý děj, sociální tématika, občasné lyrické prvky, tím vším má kniha ke zmíněným autorům blízko.