Popel a prach
Jarosław Grzędowicz
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/43698/bmid_popel-a-prach-OOf-43698.jpg
4
77
77
V románu nás autor zavede do říše Polosnu. Do světa Pomezí a pod trnový kříž, na němž visí natažený mnich. Poznal tajemství tohoto světa a musel kvůli němu zemřít. Zanechal však svému příteli svéráznou závěť: hledej hluboko a nacházej odpovědi. Takže přítel bere brokovnici, nasedá na motorku BMW a vrací se do ulic, v nichž se převaluje jen popel a prach… Samostatný román, který získal Cenu Janusze Zajdela. Ukázka na obálce knihy: Pamatoval si, jak blábolil do sluchátka. Jazyk jako zdřevěnělý kolík v ústech, jež mu připadaly cizí. Vlastní křik, odrážející se od stěn a stropu. Křik, kterým se dusil, zatímco k sobě tiskl tělo osvobozené z pout. A pak něco, co ani nedokázal vyslovit. Byl to chlad. Náhlý ledový závan, který mu pokryl tělo jinovatkou. A potom se zjevila postava. Černá, rozmazaná jako nepovedená fotka. Silueta vystoupila přímo z počmárané zdi, oblečená do nevýrazné peleríny, černé jako kouř z hořící pneumatiky. Neměla obličej, jen ptačí zobák jako maska lékaře z časů morových epidemií. Ještě zahlédl, jak jí z obou rukou vyčnívají žlutavé, zakřivené čepele. Měl jsem zpocené dlaně a cítil se, jako by se můj hrtan postupně naplňoval ledovou rtutí. Věděl jsem, co můj synovec viděl. Říkám jim skeksové.... celý text
Literatura světová Horory Fantasy
Vydáno: 2010 , TritonOriginální název:
Popiół i kurz. Opowieść ze świata Pomiędzy, 2006
více info...
Přidat komentář
Milé překvapení, říkal jsem si docela fajn obal, to asi nebude kdoví co, ale mám rád knihy o peklíčku, zde jen očistec - to je kousek, tak proč ne?! No a bomba, skvělé popsaný, supr spád a příběh jak kdyby to autor prožil, frky taky seděly.
Hodně muziky za pár grošů.
(SPOILER)
Když pominu, že autor si často protiřečí a koncept "ka" (snad inspirace Temnou věží?) mu trochu nedrží pohromadě, byl to naprosto strhující příběh. Prolog je povídkou sám pro sebe a uvede nás do světa Pomezí, ale k hlavním příběhu až na pár vět nemá opravdu spojitost. A prolog byl dobrý, ale hlavní příběh byl o několik tříd výš.
Um Grzedowicze určitě nemůžu srovnávat s Kingem, ale je tu několik prvků na kterých se shodují:
1) Pochyby/popírání/hereze kolem katolické církve.
2) Když na to přijde povede se autorovi šikovná, silná erotická atmoška
3) Občas trochu nelogické a Deus ex machina vybruslení z patové situace
4) Po epickém finále dost plytký konec který musí zachránit epilog.
Kniha mně opravdu překvapila. Vybral jsem si jen kvůli přebalu a rozhodně jsem nečekal, že mně tak chytne, ale chytla. Přes určitou nesoudržnost a pár výtek se mi opravdu líbila, a linka s Patricií tomu dala dost šťávy. Do budoucna se nebudu bránit další autorově tvorbě a pokud někdy přijde pokračování tohoto příběhu rozhodně ho nevynechám.
Užila jsem si příběh, spád, napětí i bojové scény a taky hlášky, celkově to bylo moc fajn.
Tak se nebudu o kladech knihy dlouze rozepisovat a přidám ukázku:
"Nejen že nejsem rodinný typ, ještě ke všemu mě nezajímají záležitosti ostatních lidí. Je trochu složité to vysvětlit, ale nejsem úplný psychopat."
Kniha mě zaujala svým tématem.Jsou zde použity nápady které mě zaujaly.Byl jsem moc rád,že mě tento spisovatel nezklamal.Tuto knihu mohu jen doporučit
Moje prvotina od tohoto autora. Příběh povedený, chvilkama dosti napínavý. Hlavní hrdina má charakter a není těžké mu fandit, ba naopak.
Celkově knihu doporučuji, ikdyž jak jsem už zmínil, knihu jsem četl jako prvotinu a před nějakou dobou, takže můj úsudek může být ovlivněný.
Moc povedený příběh..nápad se svétem "mezi" a jakýmsi "převozníkem" nemá chybu..nechybí tajemno, napětí i humor..tady bych klidně uvítala další díly..u tohoto poláka mě nesmírně zaujal už Pán ledové zahrady a opět autor ukázal, že ví, co dělá..Popel a prach rozhodně za přečtení stojí
Pomezí není peklem ani rájem, a dokonce není ani křesťanským očistcem. Zdržují se tady ti, kdo se z nějakého důvodu nedokážou smířit s vlastní smrtelností. A právě pro ně je tu Převozník, který jim za patřičný obolus pomůže na druhou stranu. Tedy pokud zrovna nebude mít pod zadkem svou našlapanou motorku, v ruce upilovanou brokovnici a nebude se honit s Černokabátníky v ulicích, kterými se prohání jen popel a prach. Grzedowiczův román je docela pochmurné a depresivní čtení. Úplně cítíte, jak vám ta temnota škrábe kůži a staví všechny chloupky. Pohříchu se tak děje jen občas, přestože se autor snaží udržet atmosféru děsu a zmaru až do samotného konce. Možná je to proto, že je tam ta urputná snaha cítit, nebo jsem se prostě jenom dost nesoustředil a nezačetl. Faktem ale zůstává, že se mi myšlenky až příliš často toulaly někde jinde a čtení knihy mě strhávalo v sinusových vlnách, chvíli nahoře a chvíli dole. Bohužel ve spodní úrovni sinusovky mě zastihl i závěr, neboť mi připadal v porovnání se zbytkem knihy hodně ztracený a nevýrazný.
Dovolím si malou odbočku: četba knih patří k mému životu od dětství a tak se stala do značné míry rutinou, je pro mě přirozené trávit chvíle volného času nad rozevřenými stránkami, vstupovat do nevšedních světů. Jde o činnost velmi oblíbenou, přesto jen zřídka v posledních letech prožívám fascinaci, co by mě nutila o právě čtené knížce stále přemýšlet a vracet se k ní s dychtivostí žánrem čerstvě okouzleného zelenáče. Grzedowicz to dokázal: nechal mě převtělit do sympatického bezejmenného hrdiny, jehož myšlenky, postřehy a pocity často rezonovaly s mými. Vzal mě do světa Pomezí, do očistce zaplněného dušemi zemřelých, jakési paralelní pokřivené reality, kam může vstoupit málokterý smrtelník. Zaplavil mě emocemi, především melancholicky depkoidními, nechal mě však pocítit také úzkost až hrůzu a několikrát lehce rozvlnil mé rty v ironickém úsměvu. Slabší dějová linie je vyvážená množstvím obrazů, znepokojivě živých, snově pomalé pasáže jsou občas střídány rychlými akčními scénami, situace se neustále vyvíjí, pro nudu není prostor. Stížnost bych vznesla k několikrát opakovaným slovním obratům a skutečnostem, což lze odpustit - prolog je vlastně samostatnou povídkou. Podstatně větší výtka patří závěru románu, kdy se nejvíce projevila chatrná kostra příběhu. Tolik utrpení, tolik bolesti... a pak tohle?!? Velká škoda a hvězdička dolů.
Drsný a hrôzostrašný to svet Pomezí veru je pre astrálnych cestovateľov a je len na škodu, že z neho autor nevytrieskal omnoho, omnoho viac. Možností trochu to roztiahnúť, hoci prípadne rozpoviedkovať sa, ponúkal celú dobu. Nakoniec som došiel k akémusi chabému, no úprimnému presvedčeniu, že tie možnosti tohoto obrovského sveta príležitostí a nápadov milý Jaroslaw jednoducho nezvládol. Poviete si, že v úžasnej tetralógii Pána ledovej zahrady tento problém nemal. Ale ono spätne vzato, niekde tam vzadu, aj v nej je veru cítiť určitá komornosť a jednosmernosť. Tým samozrejme sa ani v najmenšom neopovažujem dehonestovať jeho diela. Popri Sapkowskom a Sedwickovi a ďalším patrí Grzędowicz k tomu najlepšiemu, čo dnešná poľská fantasy produkuje.
Už jen hvězdička navíc za to, že se dá v žánru fantasy najít samostatný román. I když uznávám, že na Ledové zahradě se autor vyřádil dost. Hrdina osamělý vlk, ale ne úplně superman a spousta nakopaných zadků. Přesně jak to mám ráda.
Sympatický hrdina, zajímavý svět a nápad, škoda té poslední čtvrtiny knihy která byla tak trochu uspěchaná
Z mého pohledu si Grzedowicz zvolil zajímavé téma, tak jak on to umí. Knihu jsem přečetla na jeden zátah a bavila mě. Úvodní "povídka" by nebyla sama o sobě tak rušivá, horší však bylo, že v samotné knize se znova vysvětlují ty samé zásady a opakují se fakta z povídky, takže si člověk často říkal: "Vždyť to už přece vím, proč to tam píšeš?" Další věc je, že hrdina v druhé polovině knihy tápe, neví jak dál a vlastně se čeká, až se tak nějak něco stane... což je trochu nuda. Na druhou stranu vyústění bylo zajímavé a zanechalo ve mně takový ten dobrý pocit z toho, když přečtete jednodílný román a můžete si říct, že žili šťastně až do smrti.
Hodně se mi líbila sbírka povídek Vycpávač zvířat a protože jsem Grzedowizce do té doby neznal, s chutí jsem sáhl po samostatném románu. Leč nebyla to dobrá volba. Z celé knihy je nejucelenější prolog, který zřejmě vzniknul jako samostatná povídka. Na ní se spisovatel později odhodlal navléci román, ale bohužel neudržel nastavenou laťku. Kniha se rozjíždí dobře, je svižná a nechybí humor, který dokážu ocenit. Ovšem později se děj rozpadne, rozplizne a když už se zdá, že snad bude muset přijít další díl, aby autor celý příběh dopověděl, vyřeší se vše asi na dvou stranách podivného deus ex machina, který vzhledem k předcházejícímu příběhu nemá příliš valnou logiku. Navíc, co mi opravdu vadilo, byla milionkrát obehraná zápletka s tajným řádem, křesťanstvím atd. Jako bychom ani nečetli knihu, ale hráli x-tou variantu příběhu počítačové adventury Broken Sword. Nicméně, nemám ve zvyku odsoudit spisovatele po jednom nezdaru. Pán ledové zahrady má dobré recenze, takže vzhůru za dobrodružstvím!
Tento román mi přišel slabší než Pán ledové zahrady. Možná je to tím, že hned na začátku na nás autor vybalí celou problematiku, zatímco u PLZ se záhada odhaluje postupně. Stylem a vyprávěním v první osobě okořeněným smyslem pro sebeironii mi to připomíná Hlídky od Lukjaněnka. Knížka je nabitá akcí, hlavní hrdina je sympaťák, ale nosný příběh mi přišel slabší, možná kvůli protivníkovi a jeho motivacím. Navíc začátek je rušivý, protože je to spíš samostatná povídka než součást románu.
Skvělá kniha, skvěle napsaná. Děsivá i humorná, morbidní ale pořád uchopitelná. Co dodat? Cenu Janusze Zajdela si stoprocentně zaslouží!
Autorovy další knížky
| 2007 |  Pán ledové zahrady |
| 2008 | Pán ledové zahrady 2 |
| 2011 | Pán ledové zahrady 3 |
| 2013 | Pán ledové zahrady 4 |
| 2010 |  Popel a prach |
Po Řádu kraje světa jsem nutně potřebovala znovu přečíst Popel a prach, protože mě zaujalo, že tento spisovatelský manželský pár je evidnentně posedlý astrálním cestováním a motorkami. Pamatovala jsem si Popel a prach jako docela dobrý kousek, o který jsem ale v průběhu čtení postupně ztrácela zájem až se konec rozplynul v nic a v mé paměti nezanechal stopy. A přesně totéž se opakovalo i podruhé. Po třetí už se do toho tedy nepustím. Víc mi sedla povídka. Má hlavu, patu, něco mezi tím a podle mě je v ní obsaženo vše, co o Pomezí potřebujete vědět. Následující román už mi přišel jako taková horrorová nástavba. Největší mínus je ten rychlý konec a hned pak to, že je to všechno takové okoukané. Tajemná smrt mnicha. Už zase? I ty nejlepší scény s vdovou, jízda vlakem apd., vše působí jako kdybychom to už několikrát viděli jinde. Jako nechci říct, že to nemůže souviset s tím, že už jsem knihu jednou četla, ale u kolika scén si člověk řekne "tak to jsem nečekal" a ne "klasika"? Úplně tedy nechápu z čeho je většina čtenářů tak nadšená (a to jsem četla velmi rychla vůbec jsem se nesoustředila na případné rozpory a díry v logice). Přesto ještě váhám, zda si knihu nenechat jako ukázkový vzorek té záhrobní "klasiky".