Popel a sníh
Petra Rautiainen
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/488549/bmid_popel-a-snih-eTt-488549.jpg
4
59
59
Závratný příběh z exotického, takřka mystického prostředí severských pustin, jimiž se na přelomu let 1944 a 1945 přehnala takzvaná laponská válka. Ta zjizvila nádhernou krajinu stovkami zajateckých táborů i duše místních obyvatel. Novinářka Inkeri Lindqvistová přijíždí v roce 1947 na sever psát reportáž o tom, jak se Laponsko zotavuje po skončení války. Zároveň pátrá po osudu svého manžela, který během bojů někde tady za nevyjasněných okolností v zajateckém lágru zmizel. Jenže ačkoliv má klíče k minulosti blíže, než by si troufla pomyslet, neustále naráží na to, že ti, kteří si nedávné události pamatují, odmítají cokoliv prozradit. Historický román s detektivními a špionážními prvky, v němž hrdinka čelí nejen mlčení pamětníků, ale i falešným stopám a identitám, se stal finskou literární senzací. Vyhrál Savonskou literární cenu a byl nominován na Cenu deníku Helsingin Sanomat a na ocenění Kniha roku knihkupecké sítě Suomalainen Kirjakauppa.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Historické romány
Vydáno: 2022 , PasekaOriginální název:
Tuhkaan piirretty maa, 2020
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavé: mladá autorka nesdílí touhu většiny severských autorů sepsat bichli - dokonce ani o této zapeklité a málo známé válečné historii Finska a Laponska. Její styl je víc než stručný a nutí čtenáře číst velmi pečlivě, dost si průběžně pamatovat a skládat si kousek po kousku, co, kdo a kdy (a na pozadí dumat, jak to všechno skončí, kam to povede...).
Nečetla jsem zatím žádnou vysloveně válečnou knihu o Finsku, ale shodou okolností hned v několika knihách byly zmínky o Finsku 30.-40. let, kdy se jedna válka přelévala v další, kdy se malá země nekonečně dlouho nuceně a účinně (dokud to šlo) bránila agresorům, takže vlastně to vypadá, že Finsko se prostě vojensky bránilo nejméně celou první půli minulého století. O jejich historii tedy obecně víme jen málo, ale kousek po kousku se snad zorientovat lze.
Tady jsme v roce 1944 v nacistických zajateckých táborech na laponském severu země, kde zajatci byli nejrůznějších národností, s nejrůznější budoucností (od poprav, přes přesuny jinam, až po pracovní nasazení - mj. stavění opevnění proti Finům! - či účast na lidských experimentech). Rasa hrála hlavní roli (čistota, hanobení) - Sámové byli zevrubně zkoumáni a kategorizováni jako podrasa. Krom "běžných" válečných hrůz jde právě o poměřování a ponižování na základě původu, což se v trochu jiné podobě nese přes všechny země Laponska až dodnes.
Brzy po válce se do stejných míst vypravila zcestovalá fotografka pátrající po osudech svého nezvěstného manžela. Trvá to dlouho (1947-1950) a jen pomalu se jí podaří sesbírat dostatek klíčových informací a vydolovat svědectví několika přeživších a celý jeho příběh odhalit.
Kombinovaná forma dvou paralelních dějových linek nakonec zapadne nepředvídatelně do sebe. Hodnotím na maximum.
Kultura Sámů mne zajímá dlouho, krásnou severskou přírodu obdivuju.Zima je moje nejmilejší roční období. Období druhé světové války ve Finsku zas až do podrobna zmapováno nemám. Proto mne to lákalo. Závratný historický příběh, jak je anoncováno, to rozhodně není. Trochu mi připomněl Porodní bábu Katji Kettu, vyprávění však není až tak brutálně explicitní. Je mnohem účinnější naznačit ať si čtenář domyslí. Člověk je schopen v krajních situacích pro svou záchranu neskutečných zvěrstev. Některá tajemství je lepší i po letech neodkrývat ,jak pro dobro pachatelů, tak obětí. Někdy těžko určit kam kdo patří.
V hlavní roli atmosféra. A ráz krajiny, v níž vládne zima a noc trvá pár hodin, válka je daleko a zároveň tak blízko, lidé mění identity, život přechází nepostřehnutelně rychle ve smrt, mnohé mizí beze stopy a proměňuje se v popel nebo sníh. Tři roky - a všechno je jinak... Sámové, finský rasový výzkum, tábor v Inaře, bílá lvice, šamanka Saara a novinářka Inkeri pátrající po svém manželovi. Některé věci raději nevědět - nebo je zazdít do stavby kostela...
Popel a sníh, finská literární senzace Petry Rautiainenové je vcelku zajímavým příběhem čerpajícím z historie Finska v období tzv. Laponské války mezi Finskem a Německem (1944-45). Nenazvala bych jej úplně historickým románem, přece jen jde o literární fikci, která tíhne spíše k detektivce a lehce možná ke špionážnímu thrilleru. Přesto je příběh napsaný velmi vkusně a hodně mu pomáhá atmosféra tajemného a mrazivého Laponska, severských pustin, které odmítají vydat svědectví o ukrutnostech zajateckých táborů.
.
Kniha může jistě velmi dobře posloužit pro další zkoumání této smutné části finských dějin, která spolu s jinými předznamenává i složité období poválečné rekonstrukce země. Z celé knihy mě ale nejvíce zaujaly zmínky o Sámech (domorodí ugrofinští obyvatelé obývající arktickou oblast Laponska), jejichž domy byly během války vypalovány a jejichž kultura byla zničena, a to zřejmě i s velkým přispěním samotných Finů. Pro Finy asi známé téma, pro nás celkem exotismus, o kterém bych se chtěla dozvědět více…
Kniha o válce v prostředí mně zcela neznámém .... severní Finsko ....
Autorka vystudovala historii a v této knize nás seznamuje s krajinou Laponska ....
a s válkou, která je krutá, syrová a nesmyslná - tak jako války bývají ....
Prostředí ozvláštněné o soby, polární zář a také poskytující málo emocí ....
jakoby tato mystická krajina severských pustin vše ukryla - a zbyl jen popel a sníh ....
Pátrání po ztraceném muži je záhadné ... a možná je lepší nepátrat ....
Anotace knihy zní jako začátek přednášky pana Kolbaby a málem mě od čtení odradila. A to by byl škoda. Autorka píše prostě seversky - zádumčivě, těžce, smutně a stejně blízce. Vypráví příběh z nelehké historie Laponska, takže cinkání rolniček na sobím spřežení a zářící sníh nečekejte, leda tak sníh oslepující a soba mrtvého. Ale autorka vede příběh a jeho dvě časové linie dobře a přes jistou stručnost v popisech i do hloubky. Kniha se nečte lehce, člověk by tak nějak čekal, že nejdrsnější a nejtěžší minulost drží v těchto místech přírodní podmínky a kruté zimy, ale zase je to válka a člověk.
Zvláštní knížka, do který mi trvalo poměrně dlouho se začíst, a druhou půli jsem přečetla jednim dechem. Možná jsem jí ale spíš četla poměrně v běhu a trvalo mi se zorientovat. Velice těžký téma, myslim, že komentář od Balroga vystihuje vše..
Překvapuje mě nižší hodnocení této knížky. Za mě je to jasných 5*. Kniha se sice odehrává v Laponsku a vysvětluje tamější reálie, ale zabývá se i obecnějšími tématy jako, co s člověkem udělá internace v lágru, jestli je možné zůstat člověkem ve válečné situaci. Mě připadalo důležité vykreslení toho, že po válce se nikdo nechce bavit o tom, kde ji strávil a co tam dělal. Každý má dobrý důvod mít tajemství.
Knihy s touhle tematikou obvykle nečtu a ani tahle mě svým příběhem nijak zvlášť nezaujala. Ale dočetla jsem ji, což je určitě plus. Zajímalo mě především prostředí, protože knihy odehrávající se v Laponsku jsou u nás stále vzácnost. V tomhle ohledu paráda. A četlo se to také vcelku snadno, ač mi všechna ta "odhalení" místy přišla poněkud matoucí.
Popel a sníh
podrobně už vše vystihla níže čtenářka "soukroma" = deníkové záznamy pracovníka zajateckého tábora, původní sámské obyvatelstvo ve střetu s finskou, norskou, švédskou a ruskou kulturou, zajatci nejrůznějších asijských etnik a evropských národností, zvěrstva páchaná v lágrech, katastrofální hospodářská situace regionu po stažení německých vojsk, ale i specifické životní podmínky nedaleko polárního kruhu (kurevská zima, neobvyklé střídání tmy a světla, mračna komárů), to vše se snaží fotografka Inkeri pochopit - a smířit se se vším, co odhalí
i když se kniha jmenuje Popel a sníh, a nabízí se tedy spoustu opozitních významů jako černá a bílá (nejen fotografie), tma a světlo, smrt a život, ..., Inkeri nakonec vidí, že nic není černobílé a nelze soudit sebe ani minulost jen v rozměru buď dobro, anebo zlo