Popelka Nazaretská
Václav Renč
Popelka nazaretská, která nezapře ducha českého baroka, je nejznámějším dílem Václava Renče. Skladba vznikla v komunistickém kriminále zapsaná do paměti… v nejnaprostější samotě samotě… už ve vyšetřovacích vazbách. Básník ji po svém návratu z vězení (1951 - 1962) nijak neupravoval. V dopise literárnímu kritikovi Jaroslavu Medovi, v době prvního vydání knihy, o tom Renč napsal: Vychází tak, jak mi v těch samotách byla darována, zcela doslovně darována, proto jsem se neodvážil změnit, když šla do tisku, ani slůvko, třeba by se zdálo (a mě prvnímu), že tu i onde by byla namístě menší korektura.... celý text
Přidat komentář
Podobně jako u Zahradníčkovy poezie, mám nejraději u Renče jeho texty z vězení, které jsou psány jednoduchým stylem ale přece tak krásně. Za jakých podmínek vznikala zrovna Popelka se můžete více dozvědět v krátké reportáži na Radiožurnálu https://radiozurnal.rozhlas.cz/popelka-nazaretska-8004549
Naprosto se ztotožňuji s komentářem od mirektrubak, občas se to dělí na cestu rozumu (věda teologie) a cestu citu (umění), poznávání a cítění, obé cesty jsou klíčové a obé mohou vést k pravdě za vzájemného proplétání.
Při četbě této nádherné a nesmírně dojemné básně, která vznikla během autorova věznění v komunistickém kriminále, se mi vybavují stejně tak nádherné a dojemné skladby Adama Michny z Otradovic, jejichž autor nejlepší léta svého života prožil během celého průběhu děsivé třicetileté války.
Nenapadlo by mě, že přečtu tak rychle a docela i s chutí knihu poezie, respektive dlouhý "kus poezie", ale je to tak, přátelé... U mě dobrý... ;-) Nádherně přebásněný Nový Zákon.
Překrásné, dojemné. Kdysi jsem pašijovou část slyšela jako opravdu působivý hudebně recitační program v kostele na Karlově náměstí v Praze, teď jsem konečně přečetla celé. Běžně do kostela nechodím ani nečtu poezii, tím méně duchovní, tato mariánská báseň mě ale oslovila svou čistotou a opravdovostí. V jednoduchosti je největší síla.
Adventní četba, kterou jsem dokončil 1. ledna, na Slavnost Matky Boží. Nejprve mi chvíli trvalo, než jsem přijal Renčovu poetiku, přímočarou, jednoduchou, postupně jsem si to ale užíval víc a víc i při vědomí toho, jak knížka vznikala.
Četl jsem vydání z roku 1969, s pěknými dřevořezbami, navíc jsme tento antikvariátní exemplář dostali v Hejnicích, v poutním kostele, a přímo na svátek Nanebevzetí PM. S osobním příběhem.
Nádherná báseň!
Příběh Syna z pohledu Matky.
Všichni ten příběh známe, od stvoření, přes Betlém, Golgotu, až po návrat k Otci. Ale tady stojí v popředí Maria, Matka, její srdce, duše, láska, bolest.
Krásná, silná poezie. Doporučuji!
Popelka je něco tak nádherného, že to snad ani není možné. Naprostý klenot křesťanské literatury. Vřele doporučuji všem; i vám, co poezii nečtete - začnete :)
„Už dávno, před stvořením ráje,
hvězdy a květy předvídaje,
měl oči zahleděny k ní.
Jak píseň na mysli mu tkvěla,
jak píseň, která nemá těla
a jenom zní, jen srdcem zní.“
Svědectví o Lásce ve 1752 verších. Z každé strofy téhle knížečky, z každého řádku, je cítit hluboká zbožnost autora, jeho pokorná touha položit svůj básnický talent k nohám Matky Boží. Něha téměř hmatatelná.
Působilo to na mě, cítil jsem se vtažen, zasažen, osloven...
Ke čtení Popelky jsem si odskočil od Ratzingerova Úvodu do křesťanství. A uvědomil si, jak jsou obě tyhle polohy ohledávání víry pro mě důležité, jak se doplňují. Na jedné straně racionální rozbor, ve kterém má svůj význam každá věta, kde je Logos centrálním bodem úvah. To jsem vždy považoval (a stále to tak zůstává) ve svém prozkoumávání křesťanství za klíčové.
Ale zároveň cítím, že bez zážitků, jako jsem měl při čtení Renčovy básně (která je samozřejmě mnohem víc volnou fantazií na novozákonní motivy, než zveršovanou teologií), by mé vnímání jádra víry bylo podstatně ochuzené. Jako poznávat hudbu jen z notového zápisu. Jako navštěvovat cizí země pouze prostřednictvím televizních dokumentů. Jako cítit náklonnost k lidem a nesmět se jich dotknout.
„Jak ten strom spásy zdá se vratký!
Meč obrací se v srdci matky.
Jsi živ? A můžeš ještě vstát?
Uzdvihneš, Synu můj a Pane,
své údy na smrt utýrané
pro novou pouť, pro nový pád?“
Ta úžasná moc poezie. Některé obrazy v pár slovech načrtnou a dají tušit to, co je pro teologii nesmírně obtížné vymezit a sdělit bez náběhu na dezinterpretaci z jedné či druhé strany.
Literárně zajímavé, autor se odvolává na to, že ji psal v době velké samoty, a že mu psaní těchto básní pomáhalo žít.
Štítky knihy
Ježíš Kristus Panna Marie Bible biblické postavy duchovní poezie
Autorovy další knížky
2000 | Popelka Nazaretská |
2012 | Perníková chaloupka |
1992 | Kůzlátka a hloupý vlk |
1994 | Jeden skřítek jménem Vítek |
2008 | Loretánské světlo |
Hezky se to četlo, hlavně začátek se mi moc líbil - veršovaný Ráj s Adamem a Evou :) postupem vítězí nad kvalitou poezie autorova víra a láska k Panně Marii. Ale uváží-li se okolnosti, za kterých bylo dílko psáno, nezbývá než číst s obdivem a pokorou.