Popoupo aneb Podivuhodná pouť pouští
Zuzana Holasová
https://www.databazeknih.cz/img/books/27_/271162/mid_popoupo-aneb-podivuhodna-pout-poust-NHi-271162.jpg
5
62
62
Čtyři děti se záhadným způsobem dostanou do příběhu hry, kterou si samy vymyslely. Pravidla, která pro hru stanovily, se najednou mění ve skutečnost a děti tak okamžitě pocítí následky svých dobrých či špatných rozhodnutí. To jim, a stejně tak čtenáři, postupně otevírá oči i srdce. Nové vydání bestselleru pro děti a mládež.
Přidat komentář
Ackoliv pro me bylo trosku tezsi se do deje dostat, jsem rada, ze jsme vytrvala. Pro deti to ma tak akorat namichany jinotaj i vysvetlovani, rodice si najdou jiste i dalsi presah. Doufam, ze se k ni jeste s detmi vratime...
Krásné :-) Hned jdu doporučit dětem :-) Jsem věřící a tak si moc neumím představit, jak bych to vnímala bez tohoto rozměru, ale myslím, že i tak to může být pěkný dobrodružný příběh ;-)
Moc hezká kniha o důležitosti spolupráce a respektu různých povah lidí. Dokáže vtáhnout do děje a potěší.
Měli jsme to jako povinnou četbu, nechtěla se mi číst, ale po několika (40) stránkách jsem zjistila že to má poutavý příběh. Doporučím vám jí. Plyne z ní i poučení, takže si přečtěte protože teprve pak zjistíte jak se máme dobře.Prostě nevím jak to popsat. Jsem ráda že jsem ji četla. :)
Krásná kniha, poutavá, dobrý příběh, poučení, hodnoty, myšlenkový přesah. Dcera ji četla v 8 letech a moc se jí libila.
Ráda se k téhle knížce vracím. Přestože je určena spíš mladším čtenářům, nese v sobě krásné poselství.
Je pravda, že kniha patří do rodu dobrodružných, nicméně má tak silný filosofický a duchovní potenciál, že rozhodně patří nejen do dobrodružných. Pro mne to byla kniha krásná a zásadní.
Přemýšlím, proč mé kolegyni připadala tak moc křesťanská.
A vidím, že možná z několika důvodů: Vydalo to katolické nakladatelství. Hned v první větě je řeč o svatodušní neděli. Jedna z hlavních postav – Alžbětka – dostala nové jméno Zdislava a tak ji oslovuje Ladislav, jejich rodinný přítel. Podobně jejím bratům – Tomášovi a Michalovi – říká Jiří a František. (Pro mne je to zjištění, že se patrně dětem dávají ještě další jména, ale po kom, kdy a proč, to jsem se tu nedopátrala. Podle jmen to vypadá, že dostávají jména některých vážených předků, kteří byli svatí nebo se svatými stali.) Pak je tu ten Pastýř, který jí může evokovat Boha vůbec, neb se mu takto velmi často říká. A podobně – kdo jiný může být Stín, než pokušitel Ďábel, že?
Tohle všechno je škoda, protože příběh sám je velmi imaginativní a dají se na něm s dětmi prodiskutovat ledasjaké životně důležité věci.
Chocholouš není žádný opeřenec ani čtyřnohé zvíře, je to Otík, bratranec sourozenců Michala, Tomáše a Alžbětky a na Šumavu jedou všichni s jejich rodiči a nejmladší sestřičkou.
Teprve časem se ukáže, jak klíčová je třetí kapitola, která nese název Pravidla hry. Nacházím tam paralelu se životem – zpočátku nám pravidla dávají rodiče, pak učitelé a přátelé, které si vybíráme, pak naši zaměstnavatelé, ale i lidé, s kterými se setkáme jen krátce a „náhodně“. Ne všechna ta pravidla jsou pro nás prospěšná, ale to nahlédneme až časem. Zrovna tak se to ukáže v téhle hře. A v průběhu hry se pravidla nemění! To jedině až před novou hrou! Ach, jak je pak těžké dohrát, když v plném proudu hry přijdeme na to, že pravidla nejsou nastavena zrovna příznivě! Jak těžké je neutéct ze hry života, když jeho žití je hotovým utrpením!
Když čtenář příběh už zná, možná se rád vrátí právě k této kapitole.
Děti si pravidla tvořily samy. Myslím si, že i my si vlastně ta svá životní pravidla tvoříme docela sami. Takže pak nemáme vlastně důvod naříkat si.
A vůbec celé je to o tom, jak si jenom myslíme, že si hrajeme, ale přitom je to život sám. Ne nadarmo se říká, že ve hře se nejvíce učíme.
Je zajímavé, jak se do nesnází dostane první ten, kdo má nejvíce negativní postoje skoro ke všemu. A nebývá to tak i v našem životě? Vůbec v tomto příběhu nacházím tolik paralel se životem samotným, že by si z tohoto hlediska zasloužila podrobnějšího prozkoumání celá kniha.
Hezké je místo, kde se Tomáš diví: „Nevěděl jsem, že je voda tak dobrá. Taková obyčejná věc.“ A pomocník, kterému pak sám pro sebe říká Bratr píseň, mu na to řekl: „Poděkuj poušti. Otevřela ti oči.“
Dovedl je do hor, na palouk s rybníčkem, a do příjemně zásobené jeskyně.
Děti se divily: „Tohle údolí není v naší mapě. Není podle pravidel.“
A muž na to: „Jsou i jiná pravidla než ta vaše.“
A to považuji za jeden z klíčových bodů. Ano, my lidé si tvoříme všelijaká pravidla, ale zapomínáme, že už tady nějaká pravidla odjakživa jsou a my je velmi často nectíme!
Našla jsem tam spoustu dalších krásných míst, ale to by to tu bylo až příliš dlouhé. A mám tam i místa, o kterých bych ráda vedla diskusi.
Tato kniha je opět dalším důkazem, že knížky pro děti vůbec nejsou jen pro děti. My dospělí tam můžeme vidět tolik krásných paralel, které jsme už ve svém životě prožili, a můžeme se radovat, že jsme to absolvovali. A teď je naším úkolem, abychom takovéhle knížky četli společně s našimi dětmi a debatovali nad nimi. Tento příběh k tomu poskytuje krásnou příležitost.
Autorovy další knížky
| 2013 |  Popoupo aneb Podivuhodná pouť pouští |
| 2013 | Kůň jménem Zázrak |
| 2012 | Kůň Zázrak a Zelená dáma |
| 2004 | Strašidelné město - O světle a temnotách |
| 2010 |  Poník Bandita a protivné ale |
Poslouchali jsme s devítiletou dcerou, jí se celkem líbilo, že je knížka dobrodružná, vadilo jí, že děti nedokázaly sdílet zážitky a sdělovat si informace. Všechny 4 děti jí připadaly protivné a divné. Mně neskutečně štvalo čtení, kde paní nemá páru o spodobě a čte (pověz, g ničemu, zme, počaty - to má být pod šaty) a nebyla jsem nadšená ani z náboženské linky a věčného otravování s pastýřem. Dcera vůbec souvislost mezi pastýřem a bohem nepochopila, ale to nevadí. Za mě vykrádačka Jumanji a Narnie, ale hodnotí pouze dcera, protože je to knížka pro děti, takže 4 hvězdičky. Líbí se jí dobrodružnost, nelíbí se jí odfláknutý konec a tajnosti před rodiči.