Portrét Marty Robinové

02.03.2020

„Čtenář lehko uhodne, že po poznání výjimečné Martiny existence jsem o všem mluvil s vědci a filozofy, abych z nich dostal jejich názory a hodnocení. Často jsem konstatoval, že mě vůbec neposlouchali, neboť si pěkně seděli na své židli. Marta jim připadala buď jako pomatená nebo jako klamající ostatní. A znovu jsem si mohl ověřit, jak se každý z nás živě zajímá o vše, co se ho týká, a jak hluboce je netečný ke všemu, co je nám nepříjemné.“

Myslím, že by se knize místo názvu Portrét Marty Robinové hodil titul: Autoportrét Jeana Guittona tvořícího portrét Marty Robinové. Skutečně, Jean Guitton spíš dokumentuje svoje hledání Marty, svou snahu najít úhel pohledu, který by mohl dát odpověď na to, kdo Marta vlastně je. Nemůže uspět, jistě, vždyť fenomén tak neobvyklý se vzpírá zarámování do portrétního obrazu. Ale i nedokončená cesta nese ovoce – v místech, kdy se Guitton dívá na Martu a seznamuje nás s ní; v místech, kde se dívá na náš svět skrz Martu jako přes zvětšovací sklo; ale také tam, kde Martu vezme jen jako výchozí k bod k širšímu pohledu.
Monsieur Guitton toho na malém prostoru stihne hodně, je pečlivý kronikář jejich přátelství, ale také zasvěcený průvodce po krajině víry ve své době. Jen je škoda, že je někdy příliš apokalyptický a taky že situaci a budoucnost víry viděl optikou studené války, tedy že aktuální problémy projektoval do obecnějších závěrů.

A Marta sama? Běžný rozum se to zdráhá přijmout, jak její „vitální minimum“ (nikdo přece nemůže dlouhodobě nejíst a nespat, to je přece úplný základ toho, co víme o člověku!), tak i představu, že takhle vypadá osud člověka, kterému se dostalo zvláštní Boží přízně (připomnělo mi to list Židům: Je hrozné upadnout do ruky živého Boha).
Ale není možné nevidět, že se v Martině příběhu opět ukazuje – v extrémně vyostřené podobě-, že méně sebe je více Boha (a tím pádem také více druhých, to snad od sebe vůbec nejde oddělit), že při otevření se Božímu působení lze žít v plnosti i ve stavu, který zdánlivě vůbec k žití není.

„Děkuji Bohu za to, že mě udělal citlivou.“ (Marta Robinová)