Posázaví

13.08.2022

Sázava... Je prostě nádherná. Hlavně trampové ji opěvují ve spoustě písních s chytlavými melodiemi. Učarovala jim svou krásou: říkají jí "Zlatá řeka", nikoliv však podle zlatých nuggetů, ale podle jílovitého odlesku její hladiny, když se v ní zrcadlí slunce. Mě učarovala svou proměnlivostí: je stokrát stejná a přesto tisíckrát jiná... Nikdy se na ni nemohu dosyta vynadívat.
Poklidně nám šumí na zahradě. Vypadá nevinně - jenže právě tady získává spád, tady začínají její pověstné dravé peřeje, jejichž úsek pojímá několik kilometrů až do Stvořidel. Ona se nezdá, vypadá nesmírně pokojně, ale už v první zatáčce pod námi to v ní začíná vřít a svým křikem šlehne každého, kdo ji zkouší pokořit. Ukazuje svou sílu a nikomu nedá nic zadarmo, obzvlášť když se rozvodní. Však už má na svém kontě pár nezodpovědných životů - vodáky, kteří nedbali varování...
Vím, co umí. Mám k ní respekt, miluji ji, ale zároveň si držím uctivý odstup. Důvěrně znám všechna její zákoutí, kde jsme se jako děti cáchali, ráchali a cachtali, kam jsme se chodili namáčet a kde jsme se učili plavat. Věděli jsme o šutrech, na něž jsme si při koupání museli dávat pozor, a přesto jsme si o ně okopávali nohy. Znali jsme zrádné tůně, kam se dalo snadno zahučet, kde se však dalo i slušně zaplavat a dokonce se i potápět.
U naší zahrady je ještě klidná: není divu, že jsme každé léto brali loď, pádlovali jsme sem a tam a tvářili se jak zkušení mazáci, když jsme tím všemocným "Ahóóóój!" zdravili všechny ty blázny, kteří se v celých hloučcích teprve naloďovali... Ano, tak oblíbená je, a všichni, kterým tepe srdce pro vodu, dobře vědí, "kde to peklo začíná". Kde je nejlepší se nalodit.
Jenže o její moci jsme neměli ani tušení, když jsme se sem nastěhovali: a to zde táta prožil celý život. Náš dům stojí u soutoku řeky a potoka, rodiče ho postavili vlastními silami a brzy poté, co se zabydleli, se měli přesvědčit o nevyzpytatelnosti vodního živlu. A pamatuji se na to i já, ač mi bylo sotva pět let. Jsou totiž momenty, na něž se nezapomíná. Psal se rok 1985, udeřila sibiřská zima, teploty klesaly ke třicítkám, naši hlídali topení a z té zimy už dočista šíleli, aniž by vůbec tušili, co ještě může nastat. Mrzlo až praštělo, řeka zamrzala rychlostí blesku - tehdy jsme se na ni ještě chodili klouzat, dneska už na ní v zimě nezůstává ani náznak ledové krusty - a rozhostilo se bílé ticho.
A pak to všechno jako mávnutím kouzelného proutku povolilo: do kraje vtrhla obleva: nečekaná, prudká, náhlá a děsivá. To praskání, pukání, skřípání a prapodivné vrzání, ten příšerný skřípot si budu pamatovat až do smrti - i ten zoufalý mámin výkřik: "Ledy jdou!" Ano, ledy se daly do pohybu. Napřed pomalu, nesměle, opatrně... a jejich tok nabíral na rychlosti. Řeka chtěla být volná, řvala nespokojeností, divoce se drala kupředu a nebylo síly, která by ji zastavila: drtila a ničila vše, co jí stálo v cestě. Nemohli jsme dělat nic, jen přihlížet. Jak si ty tuny ledové hmoty razí cestu prostorem, jak se třou o sebe, rovnou celé bloky... jak se v nárazech lámou a tříští, unášeny proudem pryč... jak se ta masa najednou zastavuje a naráží do sebe, jak se vrství, jak se na sebe kupí – právě v místě soutoku s naším potokem.
Tady byla konečná: voda šla prudce nahoru, poněvadž ledy zde vytvořily hráz, zaplavila naši zahradu a podívala se nám i do chléva /do sklepa našeho baráku se tehdy ještě neodvážila/. Zvednutá hladina kupodivu brzy opadla, ale ledové kry nám za stodolou tály až do května, a věru, nebylo to nic příjemného, neb čpěly rybinou a bahnem. Mnohé z nich byly silné až 35 cm.
Podobně krutá zima udeřila i o rok později, ale stejný scénář se už naštěstí neopakoval: ledy od nás tenkrát v pohodě odpluly dál, nikde se nezasekly, takže nás voda nevyšplouchla. Což se bohužel stalo skoro o dvacet let později, při povodních v roce 2002. Nepřeji to nikomu - měli jsme však štěstí, následky nebyly nijak katastrofální jako jinde v tomto roce.
Jakmile se řeka začne vylévat z břehů, s obavami sleduji, kam až dosáhne. Nejnebezpečnější ale bývá, když zmlkne – její hladina vystoupá tak vysoko, že pokryje všechny kameny a peřeje, a nastane až nepřirozené ticho. Tehdy je naprostá sebevražda na ni vyjíždět s lodí: všude jsou samé vracáky i zpětné proudy a voda se uprostřed řeky řítí neskutečným tempem. Nemá ráda, když se jí poroučí, když ji chtějí krotit: umí to dát patřičně najevo. Do křížku bych se s ní rozhodně nepouštěla.
V létě roku 2018 jsem však zažila i zcela opačný extrém: sucho. Voda v řece se téměř nepohnula, měla podivnou konzistenci nazelenalé barvy, ryby v ní houfně umíraly, neboť se nestačila patřičně okysličovat a z jednoho břehu na druhý se dalo přejít suchou nohou. Ten pohled mi rval srdce a doufám, že ho již nikdy nezažiju. Oba extrémy jsou šílené: vážím si její poklidné vyrovnanosti...

Kniha "Posázaví" ve fotografiích Jana Reicha je z roku 1988, což pro mnohé čtenáře může znamenat cosi jako "dobu prehistorickou". Beru ji jako skvělý dokument: v těch fotografiích je zakonzervováno kouzlo chvil, které jsou bohužel nenávratně ztracené. Autor zachytil záběry, jež se nám dnes již nenaskytnou: v lesích na březích řeky si totiž nedávno "zařádil" jeden brouk, jemuž padly za oběť celé stráně a porosty... Následné mýtiny a odkryté břehy bohužel bez skrupulí zase obsadila invazivní netýkavka žláznatá, takže výlet "do lůna překrásné přírody" dnes mnohdy spíše připomíná cestu džunglí. Možná proto tak ráda do této publikace nahlížím: ty fotografie jsou nádherné. Velkoryse odpouštím i lehce "ideologicky pojatý" úvod Otakara Mohyly, když vezmu v potaz dobu, kdy kniha vznikla. Naopak velmi oceňuji závěrečný "Seznam míst", přeložený do mnoha jazyků, kde jsou uvedeny všechny podstatné informace o veškerých místech, která jsou zde nafocena.