Posledné dni Pompejí
Edward George Bulwer Lytton
https://www.databazeknih.cz/img/books/91_/91902/bmid_posledne-dni-pompeji-B0b-91902.jpg
4
119
119
Na úpätí sopky Vezuv, neďaleko Neapola v starovekej Itálii založili Oskovia r. 80 pred n. 1. legendárne mesto Pompeje, na brehu azúrového Stredozemného mora, na úrodnej lávovitej pôde, uprostred bujnej zelene mesto rástlo, prekvitalo, stalo sa letným sídlom bohatých Rimanov v časoch najväčšieho rozkvetu Rímskej ríše. Stretali sa tu rímska, grécka a egyptská civilizácia. Mesto bohatlo obchodom s Alexandriou -so zámorím, malo obchodné loďstvo. Primerane svojmu bohatstvu žilo na vysokej úrovni, dožičilo si všetko, čo vtedajšia otrokárska spoločnosť, ovládaná mocným cisárskym Rímom, mohla poskytnúť. Bolo miniatúrnym, no verným obrazom antického sveta. Mesto žilo v prepychu a radovánkach, netušiac, aké mu hrozí nebezpečenstvo. Prvú katastrofu prežilo 5. februára r. 63 n. 1., keď ho postihlo prudké zemetrasenie. Ozvala sa sopka, dlho pokladaná za vyhasnutú. Toto zemetrasenie poškodilo aj Neapol. Osudná katastrofa zastihla Pompeje 24. augusta r. 79 n. 1. Sily, skryté v útrobách Vezuvu sa znovu rozzúrili. Vybuchli a neustali, kým mesto celkom nezničili, nepochovali. Dva dni chrlili skaly, vriacu vodu zmiešanú s popolom, zatemnili slnko, roztriasli zem, rúcali, váľali, zabíjali... Prúdy horúcej lávy zatopili aj susedné Herkuláneum. Kvitnúce Pompeje mali vtedy asi 25-30 000 obyvateľov. Niektorí sa snažili zachrániť útekom, niektorých stihol krutý osud doma za stolom, v pivniciach domov, kde hľadali úkryt, na uliciach, v kúpeľoch, v divadle. Pompeje zmizli z povrchu sveta, z ruín sa už nezdvihli, nik z tých, čo prežili, sa viac do mesta nevrátil - nemohol vrátiť. Zachovalo sa len niekoľko opisov katastrofy, medzi nimi najmä list Plinia ml., ktorý napísal svojmu strýkovi, rímskemu historikovi Tacitovi. Z tohto listu čerpá aj autor Posledných dní Pompejí, anglický spisovateľ Edward Bulwer-Lytton (1803-1873). Posledné dni Pommpejí patria medzi klasické dodnes vyhľadávané a obdivované diela anglickej literatúry. Je v nich zachytený život bohatého antického mesta so všetkými dobovými zvykmi, zábavami, hostinami, hrami v amfiteátri a zápasmi s divou zverou. Čitateľ s napätím sleduje pohnutý osud mileneckej dvojice Glauca a Ione, úklady chmúrneho Egypťana Arbacesa, ktorý sa snažil zmariť ich lásku, beznádej a zúfalstvo slepej Nýdie, ctižiadostivé plány pyšnej Júlie. Nahliadneme do zákulisia arény, kde sa gladiátori pripravujú na boj, i do spálne pompejskej krásavice. Napokon sa nám zatají dych pri strhujúcom opise posledného dňa Pompejí, keď smrť číhala na uliciach i vo vnútri domov a nebolo pred ňou záchrany. Všetky tieto udalosti zodpovedajú historickej skutočnosti, a tak román je závažným umeleckým príspevkom k poznaniu antickej kultúry. Objavené Pompeje fascinujú návštevníka. Po toľkých storočiach poskytujú najvernejší, najautentickejší, najucelenejší obraz o živote v antike. Keď mesto postupne odkrývali, užasnutým zrakom sa ukázalo nesmierne bohatstvo. Steny našli také svieže, akoby ich bol maliar namaľoval včera. Jediná farba nevybledla na bohatej mozaike dlážok. V záhradách pred stromami boli obetné trojnožky, v sieňach truhlice s pokladmi, nábytok, lampy, na stoloch zvyšky poslednej hostiny, v pekárni sa našiel v peci sčernetý peceň chleba, v hostinci stuhnuté víno v džbánoch, v kúpeľoch kefy, v spálňach pompejských dám šperky, toaletné potreby. A všade kosti a kostry tých, čo v meste zahynuli. Kostier sa našlo asi dvetisíc. Predpokladá sa, že takýto zázračný konzervačný účinok mali plyny, ktoré sa vytvárali pod troskami, skálím a tvrdnúcim bahnom. Vo vykopávkach sa pokračuje a Pompeje patria medzi najväčšie turistické atrakcie sveta. Je to nezabudnuteľný zážitok chodiť po pompejských uličkách, na pôvodnej dlažbe, vojsť do niekoľkých takmer celkom zachovaných domov, zastať pred vchodom do domu Tragického básnika Glauca s mozaikou psa a s nápisom „Cave canem! “, vidieť pozostatky chrámov, amfiteátra, kúpeľov a v múzeu zhromaždené umelecké predmety, fresky, maľby, ktoré kedysi zdobili príbytky nešťastných Pompejčanov. Človek si mimovoľne pridáva aj to, čo chýba, a predstavuje si mesto úplné, živé, zaľudnené — až nakoniec po odchode nevie, čo skutočne videl a čo si doplnil vo fantázii - najmä ak vopred prečítal Posledné dni Pompejí, ktoré tak plasticky znázorňujú toto zázračné mesto, jeho život a dramatický koniec.... celý text
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1969 , Tatran (Bratislava)Originální název:
The Last Days of Pompeii, 1834
více info...
Přidat komentář
Tak tahle již 190 let stará novelka, pojednávající o posledních dnech jednoho z nejznámějších měst světa a jeho dějin, je - možná trochu nečekaně - strhujícím a naprosto pohlcujícím zážitkem. O Pompejích sice slyšel téměř každý, ale popravdě, kdo se do nich skutečně podívá? Bulwer Lytton byl uchvácen dílem ruského malíře, jehož obraz zaznamenává zkázu města. Lytton tak odcestoval do samotných Pompejí, kde se nechal inspirovat k naprosto fascinujícímu příběhu, který mě o téměř dvě století později hned z několika příčin zcela odrovnal.
Je pravda, že jsem v prvních stránkách trochu tápal, jelikož "hromadné" scény z živých ulic a setkání (ať už na tržišti nebo v hospodě), kde jeden mluví přes druhého. Když se pak děj rozprostřel do scén poněkud klidnějších, vyrostly přede mnou Pompeje v někdejší nádheře a dokonalé živosti. Natolik jsem se nechal vykreslenou atmosférou živého města pohltit, až mě trochu mrazilo. To proto, že se pomocí autorova vedení procházím živoucími uličkami, pozoruju jejich obyvatele, kteří se třeba oddávají procesům v lázních, které autor do detailu popisuje, zatímco nad městem se pomalu a nepozorovaně formuje naprostá zkáza v podobě probouzejícího se Vesuvu, jehož monumentálnost čtenář cítí zcela odlišně než zamilovaný Glaucus s Ionou. Pod úpatím vulkánu život pokračuje bezstarostně, nevědomě a lidské vášně ovládají svět, do něhož čtenář vstoupil.
A že Lytton do tak krátké novely dokázal umně vměstnat skutečně mnoho. Intriky, lásku, závist, zlobu, nenávist, náboženství, míšení kultur, bohatství, chudobu, magii, podvody, zhýralost, ale i ctnosti. Postavy, které k tomu využívá jsou fantastické samy o sobě. Nemá příliš smysl tu vyjmenovávat všechny. To proto, že přečte-li si člověk tuhle knihu, vsadím se s Clodiem o deset tisíc sestercií, že nejsilněji zapůsobí dvě. Přičemž na tu jednu, která mě osobně uchvátila úplně, jsem schopen vsadit i násobně víc sestercií, které ostatně nemám stejně jako Clodius.
První postavou je Egypťan Abraces. Ryze démonická postava tajemného mága, jehož se všichni děsí. A mají k tomu dost důvodů. Ovládá černou magii, je hnán nenávistí a pohrdáním, oddává se orgiím, před nimiž se i Pompejané červenají, zahalen tajemstvím, spřádající temné plány. Trpí samomluvou. A nezdráhá se použít jakoukoli špatnost k dosažení svých cílů. Zloduch k pohledání.
Druhá postava zastiňuje všechny ostatní, přestože sama chodí ve stínu - Nydie, slepá otrokyně a prodavačka květin. Ač slepá, Lytton z ní z mého pohledu stvořil středobod celé novely. Cituplná, plná vášně, ryzích citů, hnaná dobrými úmysly, která vidí v Pompejích víc, než ti, kterým zraky slouží. Nejšťastnější, když se může starat o květiny v Glaukově zahradě. Obraz, který mi mnohdy vytanul v představách. A když sama nemůže po jeho boku dojít štěstí, dvakrát zachrání jeho. Nad jejími osudy člověk skutečně ustrne a ptal jsem se sám sebe, kde autor vzal konkrétní inspiraci, protože to nemohla být čistá fantazie. Navrch, podle Nydie v polovině 19. století stvořil Randolph Rogers sochu. Což mě vedlo k dalšímu obdivu, kterak je umění provázané - Lyttona inspiroval obraz a jeho kniha inspirovala sochaře....
Krátká novela, v které je mnoho. Nezapomenu ani na samotný popis Pompejí, protože Lytton je viděl očima pozorovatele 30. let 19. století. Což byly zcela jiné Pompeje, než můžeme vidět dnes, máme-li štěstí a navštívíme je. Nehledě, že poučení se nekonalo. Jakkoli silný a stále čtivý příběh Lytton sepsal, podíváte-li se na místo přes google maps, je tu někde pocit, že se může schylovat k ještě děsivějšímu příběhu. Zatímco ulice žijí svým životem a jejich obyvatelé prožívají velmi obdobné příběhy jako tehdy.
četlo se mi to dost těžko, ze začátku jsem se v tom úplně ztrácel, vůbec jsem nevěděl, kdo je kdo, co řeší, kam to směřuje, různé prndání, kdo půjde kam do lázní, říkal jsem si, jestli to vůbec budu schopen dočíst. Poté, co se tam rozvinul příběh Glauka, krásné Iony a zlého Arbacase, příběh se rozběhl a bylo to podstatně čtivější, stejně jsem si ale říkal, zda si mám opět přečíst těch prvních 100 stran, které jsem nepochopil a nějak se mi tam ty postavy vynořily ze tmy a nevěděl jsem, kde se tam vzaly.
Příběh Pompejí mě vždycky hodně zajímal, mám ráda různé dokumenty na toto téma a proto jsem byla zvědavá na tuto knížku, byť je děj smyšlený. Překvapilo mě, jak byli lidé v té době pokrokoví a vyspělí, co všechno měli a kolik toho uměli. I přesto, že je to kniha z roku 1834, je opravdu čtivě a poutavě napsaná, četla se sama, až jsem byla překvapená, jak moc mě bavila. Na začátku sice jsou některé pasáže malinko zdlouhavější, ale není to nic, co by se nedalo přežít. Opravdu dobře napsaná kniha.
Raz mi priateľ povedal, že o knihách rozprávam ako o umeleckých dielach. Odpovedala som, že nie o všetkých, len o tých, ktoré naozaj umeleckými dielami sú. A toto je jedna z nich.
Román byl napsán v roce 1834. Tomu odpovídá i styl psaní - pomalejší začátek a seznamování čtenáře s prostředím a hlavními postavami. Pompeje jsem navštívil v roce 1990, autor v první polovině devatenáctého století a obdivuji jeho fantazii s jakou je v knize dokázal oživit. Autor musel být hodně vzdělaný, že dokázal napsat tento příběh ve své době.
Pompeje jsem před několika lety navštívila a tato kniha se mi líbila. Jedná se sice o smyšlený příběh, ale je dobře napsaný a hezky se čte.
I na dnešní dobu bohatou na příběhy všeho druhu jsou Poslední dny Pompejí skvělým čtením. To je myslím dost dobré vysvědčení pro román napsaný v neuvěřitelném roce 1834. Musím souhlasit, že začátek je dost pomalý, místy nudný a nezáživný. Ale možná se chtělo jsen trochu více zamyslet, přemýšlet a takový by nebyl. Ale zhruba od 80. stránky jsem byl naprosto vtažen do Pompejí, města plného vášní, intrik a neřestí. Postavy jsou skvěle napsané a samotné město autor líčí jako na dlani. Jsem okouzlen.
V této knize se prolínala spodina s bohatými a nudícimimi se lidmi.Chudina neměla čas na nějaké rozmazlování.Je zde krásná květinářka,která se nešťastně zamilovala,bylo mi s ní smutno.Dále zde vládlo otrokářství kde tito lidé otroci neměmli žádná práva.Závěr ve mně zanechal smutný dojem.Po výbuchu všechno veselí i smutek zústalo pohřbeno pod vrstvou popela.
Souhlasím s tím, že byl začátek příběhu docela zdlouhavý, nemyslím si ale, že je to špatně. Naopak mi přiblížil situaci města v okamžiku, kdy příběh začíná. Spisovatelův popis postav, domů a obecně prostředí mi výrazně pomohl s představou Pompejí před zánikem. Děj mi připadal neobvyklý a zvlášť ke konci velmi poutavý. Doporučuji :-)
Zajímavá kniha svým příběhem na pozadí jedné velké přírodní tragédie.
Kniha se četla dobře, kapitoly nejsou dlouhé a dobře se doplňují. Plus dávám za popis místa v současnosti.
Jednu hvězdu dolů za trochu nudné pasáže rozhovorů, respektive spíše monologů, Egypťana.
Kdysi dávno jsem ji četla, pamatuji si ji vydáním z dřívejška, ale dřív mě nějak nezaujala. Nyní jsem si jí připomněla v souvislosti s článkem o Pompejích( bohužel mi nějak unikl). Ale myslím si, že autor tu atmosféru města a zkázu vystihl přesně.
Pro mě nebyl rozjezd zas tak pomalý, jak jej popisují níže uvedení čtenáři. Normální to byl rozjezd, zažila jsem totiž horší. Jinak čtivé dílko.
Přes ten začátek jsem se musel opravdu prokousat, ale nakonec jsem rád, že jsem vytrval a nakonec byl odměněn vynikajícím příběhem.
Fascinuje mě, že autor byl v Pompejích vlastně jako turista a do města zasadil díky svojí fantazii i tehdy dostupnym pramenům, ať už archeologických nebo zápisků pamětníků (co se týče samotnýho výbuchu Vesuvu) úžasnej příběh a tak ho oživil.
Rád bych se do Pompejí taky někdy podíval.
Kniha má trochu pomalejší rozjezd, takže chvilku trvá, než se do ní čtenář dokáže ponořit a zapomenout na všechno kolem sebe. Ale potom už příběh nabere na spádu a je napsán doslova strhujícím způsobem. Autor barvitě líčí život v Pompejích, kde jsem se před více než dvaceti lety byla také podívat ;-). A postavy jsou vykreslené plasticky a jednají tak živě, jako by se čtenář ocitl přímo na místě mezi nimi. Co mne překvapilo, byla skutečnost, že již tenkrát se v Pompejích (a určitě nejen tam) mísily různé kultury. Ve městě totiž žili nejen Pompejané a Neapolitáni, ale také Římané, Řekové a dokonce i jeden Egypťan. Kniha je opravdu hodně dobrá a čtivá, samozřejmě včetně napínavého konce. Ale zkuste si ji přečíst sami, protože jen tak uvidíte, jestli vás zaujme a bude se vám líbit ;-).
Zprvu jsem předpokládala, ze se jedná hlavně o zkáze Pompeji, ale mile mě překvapila příběhy postav - nejenom smatanka, ale i gladiátoři ... krásně se četla
Skvelé čítanie. Prvé stránky išli dosť pomaly, trvá mi pár strán, kým sa prestavím na češtinu a na mená.....Potom kniha nabrala veľmi rýchly spád. Pompeje - bohatstvo, zábava.....a príchod hlásateľov kresťanstva....a nakoniec zánik Pompejí......
Myslela jsem, že na tento žánr nejsem. Omyl. Co já se nabulela... Opravdu krásný jímavý příběh. Četla jsem tedy překlad z roku 1976, takže trochu jiná čeština, o to více to asi umocnilo zážitek z té doby. Asi si ji jednou přečtu znovu. A to mě nikdy tato naprosto vzdálená doba v dějepisu nebavila.
Autorovy další knížky
| 1989 |  Poslední dny Pompejí |
| 1922 | Budoucí lidstvo |
| 1993 | Zanoni |
| 1915 |  Strašidelný dům / V noci svatojanské |
| 1922 | Podivná historie: román černého magika |
Rozsáhlý román o zkáze Pompejí (mé vydání má téměř 800 stran, což je výrazně více než u většiny jiných vydání - není mi jasné, zda je to způsobeno malým formátem knihy, množstvím velmi pěkných ilustrací Rudolfa Adámka nebo tím, že některá jiná vydání představují zkrácené varianty úplného textu) začíná poměrně obsáhlým popisem života a zvyků a postupným uváděním postav na scénu. Teprve pozvolna se začíná rozvíjet napínavý příběh o lásce, vášni, žárlivosti, rozmařilém životě, zhýralosti, klamu a hledání smyslu života. K jeho zdánlivému vyvrcholení dochází daleko před koncem knihy jen proto, aby si autor pohrál se čtenářem a vzápětí ho opět uvrhnul v napětí takovým způsobem, že by se od něj mohl učit kdejaký americký thriller (vskutku, chvílemi byly napětí a zvědavost tak velké, že jsem nemohl odolat a nahlížel jsem alespoň na podtituly následujících kapitol, abych už předem alespoň tušil, co bude následovat).
Celý příběh je výborně řemeslně zpracován, autor pečlivě vychází z konkrétních archeologických nálezů, jež zapracovává ve svůj příběh, a dále též z děl antických autorů, které občas cituje. K textu je kromě mnoha stručných vysvětlujících poznámek pod čarou jak od autora, tak od překladatele, připojeno též několik rozsáhlejších poznámek na konci textu, které objasňují čtenáři historická fakta. Bulwer se neomezuje pouze na povrchní příběh, ale rozvádí podrobně duševní život svých postav, jejich pocity, motivy a úvahy. Próza je na mnoha místech proložena veršovaným písněmi, hymny a poezií. Kongeniální je pak Weinfurterův překlad mého vydání, který mohu plně doporučit.
Po většinu knihy jsem se domníval, že ji budu hodnotit 4mi hvězdami, jelikož se mi zdálo, že na plné hodnocení jí prostě něco chybí - že přes veškerou napínavost a technickou dokonalost tam přece jen není ten duch umění, který zanechá v člověku po dočtení onen hluboký dojem. Tento názor jsem však musel změnit v samém závěru knihy, který, alespoň pro mne, přinesl přesně to, co mi chybělo.
Musím tedy v závěru konstatovat, že se jedná o velmi kvalitní dílo, které jednoznačně doporučuji.