Posledné leto v meste
Gianfranco Calligarich
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/502444/mid_posledne-leto-v-meste-0uK-502444.jpg
4
102
102
Leo Gazzarra sa túla uličkami Ríma ako vystrihnutými z Felliniho. Nádejný mladík, takmer vždy bez práce a ambícii, sa v alkoholovom opare necháva unášať večným mestom, medzi barmi a príbytkami bohatších priateľov, bez ktorých by asi umrel od hladu. Keď v deň svojich tridsiatych narodenín stretne zvodnú Ariannu, svet sa mu obráti hore nohami. Celú noc jazdia ospalým Rímom, popíjajú, raňajkujú a zase popíjajú. Netrvá to však dlho a osudová kráska sa mu začne pred očami strácať v záhyboch milovaného mesta, ktoré s každým ránom páli spomienky na včerajší večer. Posledné leto v meste medzi prvými objavila talianska spisovateľka Natalia Ginzburg. Román spisovateľa a scenáristu Gianfranca Calligaricha prvýkrát vyšiel už v roku 1973, ale až po takmer päťdesiatich rokoch sa z neho stala literárna senzácia, ktorú čitatelia a čitateľky na celom svete zaraďujú medzi klasiky ako Veľký Gatsby alebo Kto chytá v žite. Doslov k aktuálnemu vydaniu knihy napísal André Aciman... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2022 , Literárna baštaOriginální název:
L'ultima estate in città, 1973
více info...
Přidat komentář
skvelé čítanie, existenciálne, melancholické, prehriate rímskym slnkom a prevoňané morom.
páči sa mi také to, "filmové" písanie, keď si takmer každý obraz viete úplne do detailu predstaviť.
a presne ako píše @Roubas, pripomína mi Fanteho Bandiniho..
záver bol už len čerešničkou na veľmi vydarenej torte, ktorá mi chutila od prvého do posledného sústa.
"Mesto ti pôjde v pätách, povedal, niet takej lode, čo by ťa vzala do tých ostatných, povedal, prestaň dúfať, nie je loď, niet takej cesty pre teba, a keď si si život znivočil tu v tomto malom kúte, prišiel si oň aj na celej Zemi."
Z tejto knihy som značne rozpačitý. Priznám sa, že si nie som celkom istý, čo touto knihou chcel autor povedať. Ak to má byť kniha o alkoholizme, tak podľa môjho názoru na čitateľa veľmi nezapôsobí. Chýbajú tomu konkrétnejšie opisy toho, čo alkohol s človekom skutočne robí. Ak to mala byť autobiografia, tak potom dobre, ale trochu nuda. A ak to má byť kniha o samote a kontraste samoty v skupine ľudí, tak sú na trhu lepšie knihy ako táto. V knihe je cítiť doznievajúce pôsobenie existencializmu a možno aj avantgardných smerov, hlavne expresionizmu. Štýlom akým je napísaná, mi pripomína knihu Kto chytá v žite. To ma privádza k myšlienke, že toto je typ knihy, ktorý ocení určite špecifické publikum čitateľov, do ktorého ja nepatrím. Posledné leto v meste má na internete pomerne dobré recenzie. Žiaľ, ja som jeho čaro neobjavil.
po čase príjemný literárny zážitok. trochu mi vadil ten všetko prerážajúci existenciálny smútok, ale inak fajn, živé postavy, živé potácanie sa životom bez jasného cieľa a predstavy a vlastne s vedomím, že cieľ nie je potrebný, že cieľom sa raz možno stane sama cesta - ak však do nej nezasiahne niečo, čo ju preruší, spomalí alebo zastaví.
Pre mňa nehodnotiteľná kniha....zdala sa mi dobrá, ale aj tak sa mi ťažko a dlho čítala. Z technického hľadiska jej nebolo veľmi čo vyčítať, forma, jazyk, "vývoj" príbehu, všetko malo niečo do seba. Tak prečo som na ňu zabudol ihneď, ako som ju zatvoril? Možno to bol jej cieľ, mohol by byť. Ak hej, je to súce 5*. Kto chytá v žite ma ale zasiahlo ďaleko viac, porovnávať ich mi príde ako omyl.
Brilantní. Nádherný jazyk, kniha vyvolá takový stesk po Římě,ze se tam chcete okamžitě zase rozjet... Hromada zoufalců aneb najděte jednoho sympaťáka. Jiný závěr knihy si moc neumím představit...
"...Řím má v sobě zvláštní opojení, které pálí vzpomínky. Spíš než město je to vaše tajná součást, skrytá šelma. S ním je jakákoli polovičatost vyloučená, buď je to velká láska, nebo ho musíte opustit, protože tohle ta něžná šelma chce: být milována."
Jsou knihy, které ve mně rezonují na té úplně nejhlubší úrovni a nedokážu říct přesně proč, jestli je to jazykem, vnitřní filozofií či atmosférou, ale Poslední léto ve městě do nich zapadlo hned po několika stránkách. Kdo má rád film Velká nádhera, toho tato kniha uhrane úplně stejně.
Calliragich totiž chápe, že nepropadáme jen lidem a jejich kráse i nešvarům, ale i místům a městům především. Že i město může být láskou vašeho života, kterou jednou budete muset opustit. Láskou, která je mlčenlivá, ale setrvává na místě, trpělivá, jestli si k ní cestu najdete nebo ne. A je jedno, jestli je to Řím, Praha nebo Lisabon.
Původně jsem přemýšlela o 4 hvězdičkách za zpomalení děje ve 3/4, ale poslední odstavec byl natolik monumentální, že bych jich dala i deset. Z pěti.
Na zakončení léta jsem si vybrala ideální čtení, kdy jsem se přenesla do svého milovaného Říma. Do kouzelného města, ze kterého dýchá historie a sálá teplo z rozpálených uliček.
O knize od Gianfanca Calligariche jsem slyšela poutavé povídání v podcastu Záložka a kniha mě nadchla svou melancholií a italskou rozmáchlostí.
V příběhu poznáváme třicetiletého Lea, který se potlouká městem a protlouká životem. I když se kniha může jevit jako návod na klasický sladký život a nicnedělání, dlouhodobě by mě osobně toto nejspíš nebavilo. Ale hlavní hrdina si vysloveně libuje v četných a nekonečných večírcích, posedávání a klábosení v kavárnách na náměstí, v záplavě alkoholu, vášně i hysterie. O to horší pak bývá Leovo vystřízlivění do reality všedních dní, kdy jeho existenciální letargie a neukotvenost začínají nanovo.
Krásně je v knize popsán i samotný Řím - nejen jeho statická podoba architektonických skvostů, ale i vyzdvižení genia loci. Moc se mi líbilo přirovnání města ke skryté šelmě - Řím jako město, které je jako tajná součást každého, kdo jej navštíví.
Příběh tak pěkně líně plyne a kdo (stejně jako já) čeká, až se něco stane - tak nechť čeká trpělivě, ale jistě nebude zklamán tím, co od knihy dostane. Já zklamaná rozhodně nebyla a knihu doporučuji nejen milovníkům italské kultury.
Jedna z nejlepších knížek, co jsem četl.
Leo je klasickým antihrdinou s prázdnou kapsou a melancholickou myslí ploužící se Římem, pozorovatelem života jiných. Nelze mu přistoupit na "dospělý" život, postavit se zodpovědnosti a zařadit se do společnosti. Namísto toho si čte, chodí přepisovat mizerné články do sportovních novin (i když má navíc), pije, schází se s přáteli jen aby někde trávil čas. Poetika knihy mi připomněla Fanteho a jeho Bandiniho.
Z pochmurné apatie ho vytrhne Arianna, u které čtenář tuší, že by u Lea mohla zažehnout plamen, nebo jej definitivně uhasit.
U některých částí jsem se smál, u jiných smutnil.
Pokud tohle někdo napsal v šestadvaceti letech, klobouk dolů.
Poslední odstavec knihy je něco, na co se těžko dá zapomenout.
Číst Poslední léto ve městě v 35 stupňovém horku dodalo čtení ten správný prožitek. Jak jsem se společně s Leem protloukala rozpáleným Římem, cítila jsem to na vlastní kůži. Pravda, nepopíjela jsem u toho tolik alkoholu, takže některé prožitky jsem si musela jen představit...ale přesto, velmi sugestivně napsaná kniha, ten pocit totálního zmaru, konce, nechuti a nadbytečnosti byl úplně hmatatelný.
Nádherné popisy a psychologie bohužel to devalvuje, že je to deník flákače, který popisuje jeho prázdný bezcílný život v duchu hesla Mladý Ital v zimě nepracuje a v létě tančí. Děj se stále opakuje: Šel jsem do baru kde jsem potkal Camila zaplatil mi pití půjčil jsem si od něj peníze a vyslechl přednášku, že bych si měl najít práci.
Kniha,se kterou jsem se setkala na rande naslepo.(Knihovna pořádala akci,kdy si člověk vybral partnera v podobě zabalené knihy a dokud nerozbalil nevěděl s kým stráví čas).Obal knihy mne zaujal na první dobrou.Obsahem to bylo trošku horší.Ale jsem ráda,že jsem se dostala ke knize po které bych normálně asi jen tak nesáhla.Prostě stalo to za to si ji přečíst.
Netuším proč jsem podle obálky čekala letní romantiku v Římě. A místo toho je tu existenciální drama citově rozervaných Italů. Takže jsem prodělala šok. Ale kniha se mi nakonec líbila. Je z toho cítit taková flákačská nálada a nostalgie. Hrdinové příběhu nemusí být sympatičtí, nemusíte s nimi souhlasit, ale je zajímavé s nimi prožít jejich příhody a životy až do hořkých konců.
Jedná se o takovou hezkou existenciální prózu. Hlavní hrdina se neustále šťourá ve svých pocitech, vymetá večírky a byty svých známých. A když je nejhůř, snaží se obstarat peníze i jinak, než jenom půjčováním od známých - dokonce prací. Na druhou stranu se nám plasticky objeví Řím šedesátek minulého století.
Krasna prekvapiva kniha, syrova, popisna, krasna a zaroven brutalni.. Je skoda ze nevysla uz drive, je to poklad a nekdy se k ni vratim
Kdysi na střední jsem si pro účast v recitační soutěži vybrala Skácelovu báseň Co radí princezna Čau, a začátek téhle knížky mi ji najednou připomenul – ne kvůli obsahu, ale spíš uspořádáním vět i náladou.
Příběh Posledního léta ve městě vzniknul v 70. letech a pro mě se dobře doplňuje s tehdejšími filmy jako Moji přátelé nebo Nová strašidla. I tady najdeme zvláštní mix barvitých slovních obratů, ironie a melancholie, líného tempa, které protínají zvraty v ději…
Hlavní hrdina Leo, čerstvý třicátník, má všechny předpoklady pro to, aby byl v životě úspěšný v konvenčním smyslu slova, ale schází mu vůle a ze všeho nejvíc se straní zodpovědnosti. Jeho vyprávění je trochu snové (nejen kvůli zálibě v alkoholu), ale zároveň velmi přesné v postřezích a popisech Říma, krajiny, osob i pocitů.
Je asi zřejmé, že knížka, která má v názvu slovo „poslední“, se tak jako tak dotkne řady závažných témat, i když se očekávaným řešením vyhýbá. Přesto mě v závěru rozesmutnila víc, než bych si na jejím začátku byla ochotná připustit. A umělecké pojetí, které mi chvílemi možná bránilo se do příběhu úplně ponořit, mi těsně po dočtení připadá víc než obhajitelné.
„Když jsem se ocitl v provozu na nábřeží mezi ječícími klaksony, podíval jsem se na stromy. Nasazovaly listy a já si pomyslel, že brzy přijde léto a pak podzim a pak zima a pak zase jaro a tak pořád dál už navěky, nebo po dobu tak hloupě dlouhou, že se to zdá být věčnost. A co budu dělat já? Najednou mi došlo, že přišel čas zvednout kotvy.“
(SPOILER)
Tahle kniha je horkým kandidátem na podrobný literární rozbor. Ocitáme se v Itálii na konci 70. let, kdy doba il miracolo economico pominula a náš antihrdina Leo se ocitá na pomyslném konci svého života. Bude mu totiž třicet! No, kdyby reagoval každý stejně, tak by společnost nikam nedospěla. Za chvíli mi taky bude třicet, ale jeho příběhem se rozhodně inspirovat nehodlám.
Leo je "inetto", neviditelný nikdo, cizinec ve společnosti, tak jako například Mersault v Camusově existenciálním románu Cizinec. "Jak jde život?" - "Já nevím, starám se jen o ten svůj." Žije a nežije, utápí se v alkoholu, protože život není podle jeho představ, tak se vlastně ani nebude snažit, proč taky. Víno, teda spíš "vyprošťovák", ženy a dolce farniente! Ale mezi řádky panuje svěží, melancholický italský humor. Nesmím opomenout nejpodivnější love story v dějinách literatury. Krásná, mladá, bezstarostná, ale pěkně vyšinutá Arianna má znuděnému Leovi ukázat tu zlatou cestu, ale spíš ho vede trnitým roštím. Oproti tomu s přítelem Grazianem řeší sentimentální pomíjivost života s vybranou lehkostí a vyzdvihují Cooperova rozervaného romantického hrdinu v Posledním Mohykánovi.
Nechápu, že na český překlad se čekalo takovou dobu, skoro čtyřicet let, když mezitím vyšla kvanta nekvalitních titulů - to jest přemrštěnost českého knižního trhu, kvantita vítězí nad kvalitou.
Co se týče kompozice, obvykle nejsem fanoušek dlouhých odstavců a složitých souvětí. Když jsem viděla ojedinělý výskyt přímé řeči a sáhodlouhé odstavce, trošku jsem se zděsila. Nicméně obsah převyšuje formu na celé čáře.
Leo zůstává existenciální troskou, hrál s kartami, které mu rozdali, ale bohužel nikoho nepřečůral. Jeho láska k Arianně hory nepřenese, a pomíjivá láska k Římu ho nevysvobodí. Kniha mě hodně oslovila, jeden z nejlepších intelektuálních kousků, který jsem za poslední dobu přečetla.
Tohle mě dostalo...vyprávění jedno léta, kde se blýsknou silné okamžiky protkané chvilkami "sladkého" nicnedělání se střípky romance a kapkou komedie ...srkala jsem ten koktejl po maličkých douškách a je mi líto, že už jsem na konci :-(
Tak já nevím... pocity trochu rozporuplné, asi jsem od této útlé knihy čekala něco jiného. Text jsem vnímala spíše jako filmový scénář, takže mě nepřekvapuje, že je autorem filmový scénarista. Dokonce si docela živě dovedu představit, že se příběh zfilmuje. Pokud by se podařilo vytvořit ve filmu tu pravou atmosféru města Říma před 50-ti lety, mohl by to být moc hezký biják...
Další z příběhů "ztracené generace" počátku 70. let minulého století. Příběh Lea, který proplouvá svým životem a svými vztahy. Jako-by jenom klouzal po povrchu, nikdy nejde hloběji. Nemá své pevné místo, a zdá se, že po něm vlastně ani netouží.
Každá generace je poznamenaná dobou, ve které vyrůstá. Jsem zvědavá, jaké příběhy se budou psát o generaci současných čerstvě - cetiletých za 50. let.
Štítky knihy
Řím italská literatura 60. léta 20. století alkoholismus existencialismus nešťastná láska antihrdinové
Já jsem nadšená! Možná je to tím, že se na to existenciálně melancholické, neukotvené dospívání třicátníka, který se znuděně a zcela bez cíle poflakuje životem, dívám už s jistým nadhledem. Užívala jsem si skryté vtípky mezi řádky, nápadité dialogy i skvěle vykreslené období přelomu 60. a 70. minulého století. Rozpálené ulice Říma doslova sálají skrz stránky a město vás bezpochyby pohltí svou atmosférou. Bezstarostný "Dolce Vita - Sladký život" už ale končí a ve vzduchu i v chování postav je cítit rozčarování z nadcházející doby - doby zaměřené na peníze, zisk a úspěch.
Hlavní hrdina mi připomínal Holdena Caulfielda z Kdo chytá v žitě nebo Tóru Watanabe z Murakamiho Norského dřeva. Ten vnitřní neklid, podivné prázdno, neschopnost pro cokoliv se opravdu nadchnout, převzít zodpovědnost za svůj život... Narozdíl od nich se ale Leo vydává odlišnou cestou. Jo, ten konec mě fakt dostal.
Chápu, že se takhle knížka stala kultovní. Ale není pro každého. Tempo je pomalé, děj prakticky žádný, dialogy krátké a břitké, postavy vesměs nesympatické. Ale pokud máte tenhle styl rádi, užijte si toulání letním Římem na sto procent.