Poslední palác
Norman Eisen (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421218/bmid_posledni-palac-E3E-421218.jpg
4
42
42
Norman Eisen se v roli amerického velvyslance vrátil do země, z níž jeho matka uprchla před holokaustem. Když se nastěhoval do pražské velvyslanecké rezidence, ke svému překvapení objevil na stěnách pod nábytkem schované svastiky. Symboly nacistického Německa zde zbyly jako stopa po polozapomenuté historii Eisenova nového domova a jako připomínka, že minulost není tak vzdálená, jak by se mohlo zdát. Od tohoto objevu se před ním začaly odvíjet fascinující životní zákruty čtyř osobností, které palác v různých obdobích obývaly: židovského finančního magnáta Otto Petschka, který palác po 1. světové válce nechal postavit jako symbol hluboké víry v demokracii; německého generála Rudolfa Toussainta, který za 2. světové války riskoval život, aby budovu i celou Prahu zachránil před úplným zničením; poválečného amerického velvyslance Laurence Steinhardta, který marně toužil udržet palác i Československo mimo dosah komunistů; a konečně Shirley Temple Black, očité svědkyně zániku pražského jara pod drtivými pásy sovětských tanků, která se rozhodla do Prahy vrátit jako americká velvyslankyně v roce 1989. S velkými dějinami se tu proplétá osud Eisenovy vlastní matky, na kterém vidíme historii z perspektivy lidí bez skutečné moci a privilegií.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , ArgoOriginální název:
The Last Palace, 2018
více info...
Přidat komentář
Velmi zajímavá kniha, řekla bych - tak trochu na hranici mezi románem a literaturou faktu. Vila (palác) Otty Petschka, patří mezi nejkrásnější pražské vily a určitě je asi nejhonosnější mezi ostatními vilami rodiny Petschků.
Kniha byla skvělá, moc doporučuji si ji přečíst. Zvlášť v dnešní době, kdy lidé nadávají, vůbec není na škodu si dát opáčko z naší historie...dlouho budu mít tuto knihu v hlavě.
Podrobný historický průvodce po několika úhlech dějin jedinečné pražské stavby. Seznamuje nás jednak s osudy rodiny Petschků, výstavbou a charakteristikou vilu, přináší velmi podrobný exkurz do dějin konce druhé světové války a nástupu i pádu komunismu na pozadí osudů vily a jejích obyvatel. Zajímavou linkou s osobním akcentem je pak příběh autorovy maminky, jejíž život se na pozadí dějin prolíná i s osudem vily.
Kniha mne v začátku velmi mile překvapila: autor je nad jiné povolanější psát o budově, v níž sám v moderní době strávil jako americký velvyslanec nějaký čas, zaujala ho až tak, že provedl opravdu hloubkový průzkum její historie, a jako cizinec, byť jen přes svoji židovskou matku narozenou na Slovensku, je s naší zemí určitým způsobem spjat.
První část věnovaná stavbě a rodině Otty Petscheka se čte napínavě jako biografický román. Toto jméno mi nic neříkalo krom neblaze proslulé Pečkárny (pro mne ale zase jen bezobsažné jméno, naštěstí), takže jsem se v první řadě ujistila v jiných zdrojích, že o tuto budovu se nejedná. Jakmile jsem knihu prolistovala a zjistila, že v ní ale není žádná fotografická příloha a obrazového materiálu o slavném "Posledním evropském paláci" se zde nedočkám (zásadní nedostatek), hledala jsem dál jinde. Na wikipedii původní stavebník a majitel Otto Petschek nemá žádný záznam, na rozdíl od svých příbuzných, tak jsem mrkla na informace Amerického velvyslanectví, které je současným majitelem od konce 40. let - odkaz na informace o budově nefunkční. Takže zpět na wikipedii a po dost dlouhém strastiplném hledání jsem přeci jen našla pod záznamem "Vila Otto Petschka" vyčerpávající informace o budově i stavbě, včetně několika fotek (pozn.: ono těch vil zanechali pánové z téže rodiny po Praze opravdu hodně).
K paláci mi tedy spíše vyhověly informace z jiných zdrojů, protože autor se povětšinou soustředil na historii Ottovy rodiny a jeho podnikání, od narození do smrti.
Dobrou shodou okolností tuto knihu čtu paralelně s knihou Jsem Baťa, dokážu to!, a to mi dalo moc pěkné historické, podnikatelské i národnostní srovnání: Otto P. (1882-1934) i Tomáš Baťa (1876-1932) byli vrstevníky a zažili stejné historické milníky naší země od Rakouska-Uherska, přes zrod republiky a hospodářskou krizi až po ohrožení nacismem, ale jejich původ a další vývoj i vrchol se nemohly lišit víc, navíc samozřejmě jeden působil primárně v Praze a druhý ve Zlíně, ale jejich aktivity postupně pokrývaly nejen celé Československo, ale celý svět. Zatímco Otto měl pevné zázemí a současně tvrdé vedení v rámci bohaté právnické židovské rodiny, Tomáš se vypracoval sám jako řemeslník-obuvník. Ottovy nápady byly zaměřeny především do finančního sektoru, stal se bankéřem a uhlobaronem, Tomáš vybudoval specializovaný průmyslový podnik, ale vedle toho také veškeré zázemí pro své zaměstnance a mnoho dalšího v rámci své podnikatelské vize. To Ottu zaujala pouze jeho soukromé vize stavby ohromné a ohromující v Praze, na obřím pozemku v Bubenči, kam nechtěl (ani na naléhání pražských radních) pustit ani do zahrady veřejnost. A ve stavbě utopil prakticky celé jmění, aniž by si jí užil a aniž by si jeho rodina vůbec oblíbila tuto ozrutnou stavbu napěchovanou starožitnostmi, replikami a padělky všech možných stylů a zdobení.
První půle dobrá, ale ta druhá mě dost nudila. I když je to na diskusi, ale mám na to jiný názor, než bude tady. Jinak jsem pořád přemýšlela o který palác se jedná. Znám pouze jeden a to ten, který se neblaze zapsal do dějin naší temné historie v období druhé světové války. Nějak mi ten postavený bazén tam nějak nezapadal. Jenom škoda, že tam nebylo některé vysvětlivky. Pořád nemůžu nalézt slovo,, flaneři"
Dámy a pánové, tohle dílko mě naprosto okouzlilo, šla jsem ještě trochu dál a na netu hledala fotky rodiny Petschek...Prostě další dobrá kniha a já za ni moc děkuji
Za touto knihou stojí mnoho úsilí. Rešerše, deníky, dokumenty, rozhovory i autorovo osobní propojení s historií našeho státu díky jeho mamince. Pražští flanéři mohou být spokojení:)
Dvěma slovy úžasná práce. Extrémně propracovaný román o československých dějinách z pera amerického diplomata. Středobodem všeho dění je Poslední palác postavený v Evropě, kde dnes sídlí americký velvyslanec.
Jeho stavitel Oto, americký velvyslanec Laurence, americká velvyslankyně Shirley a americký velvyslanec Norman pouze krouží okolo hlavní postavy paláce, ve kterém sídlí americký velvyslanec.
Bylo osvěžující poznat své dějiny z tohoto úhlu pohledu. Hodně emotivní byla kapitola o srpnu 1968. Když jsem o knize přemýšlela, tak jsem došla k závěru, že přes přímou řeč vystavěnou pouze podle archivních pramenů se jedná o dílo nabité dějem.
V poslední kapitole, kde se autor už setkává s Klausem, došlo k připomenutí některých postav z jeho kruhu, které plnily novinové články, ale na které jsem už dávno zapomněla.
Moc se mi líbilo zahrnutí příběhu velvyslancovy matky. Jenom lituji, že její návštěva už není zahrnuta v příběhu. Ale moc se mi líbí, jaký pěkný vztah má autor se svoji maminkou.
Pan emeritní:-) velvyslanec mě příjemně překvapil. Velice odpovědně se snažil poznat historii sídla velvyslanectví. A nejen že shromáždil spoustu informací, ale dokázal je také poutavě přenést do psaného projevu.
Možná by knize stačilo, kdyby děj skončil se začátkem války. Tato část vyprávění je bez připomínek. Má všechny atributy čtivé biografie/memoárů. Druhou polovinu knihy jsem měl jaksi problém dočíst:-(
Zajímavá kniha, člověk se dozví i nové historické souvislosti. Jen podezřívám autora z tendence přikrášlovat či idealizovat některé osoby či události. Snad to nebyl záměr, ale jen otisk diplomatické minulosti autora.
Už dlouho jsem nečetla tak emotivní a poutavě napsanou knihu. Autor zde na několika nevšedních osudech seznamuje čtenáře s klíčovými událostmi 20. století. Prostřednictvím příběhu pražské vily, která je známá jako Petschkův palác, nabízí zajímavou sondu nejen do českých dějin, ale také zde popisuje vlastní pohnutou rodinnou historii.
Velmi zajímavá kniha. Kapitoly o samotném paláci, jeho stavbě a rodině Otty jsem naprosto hltala, četlo se to samo a klidně bych toho snesla ještě víc. Obrovský hrdina a frajer pro mě byl pan Pokorný, který se o palác staral a palácem žil, ať už v něm bydlel kdokoliv. Další kapitoly se postupem knihy četli již hůře, ale rozhodně byly zajímavé. Téměř závěrečné kapitoly s Shirley Temple Black byly dějově zase s větším spádem, ale to bylo dané i dobou, kdy u nás tato velvyslankyně působila. Je zajímavé vidět, jak cizinci vnímaly dobu režimů, jak o ní smýšleli.
Na tuhle knížku jsem byla hodně zvědavá a vlastně nakonec splnila má očekávání. Ano, bylo poznat, že autorem je Američan, tudíž pro českého čtenáře některé historické okolnosti zbytečně podrobně vysvětloval, případně zbytečně zjednodušeně, ale na druhou stranu, zas je to zajímavá sonda o tom, co se takový velvyslanec o naší historii může dozvědět. Příběh vily a lidí, kteří se do jejích dějin více či méně vepsali, není nijak strhující, ale přesto se jedná o zajímavé vyprávění, z kterého se čtenář ledasco dozví. Uměla bych si představit dramatičtější spád, ale zklamaná jsem nebyla. Znovu bych se ke knížce asi nevrátila, ale s klidem ji případným zájemcům o vilu či dějiny 20. století doporučím jako zajímavý bonbonek.
Kam zařadit toto dílko? Určitě ne do literatury faktu. Autor se sám často nechává příliš unášet dějem a vlastní fantazií. Ani jeho badatelskému týmu se nepodařilo vychytat chyby v dobových reáliích. Od okamžiku, kdy na scénu přijde „zachránce mistrovského díla Otty Petschka“, začíná se objevovat ironie. Humoristické pojetí nabývá na síle a vrcholí groteskou s STB. Přitom mám pocit, že záměrem bylo napsat seriózní román.
Kniha popisuje budování posledního českého paláce a život jeho tvůrce Otty Petschka a poté klíčové okamžiky československých dějin z pohledu obyvatel paláce - rok 1938 a 1945 očima generála wehrmachtu Rudolfa Toussainta, první tři poválečné roky a Vítězný únor očima amerického velvyslance Laurence Steinhardta, rok 1968 a 1989 z pohledu Shirley Templ Blackové (provokující StB tričky se svými iniciálami STB). Krátké kapitoly jsou věnované autorově mamince Friedě (nar.1924), slovenské Židovce, která přežila holocaust a v roce 1949 se vystěhovala do Izraele a odtud do USA.
Kniha je určena spíše zahraničním čtenářům, kteří neznají české dějiny 20.století. Autor vyzdvihuje úlohu USA při vzniku ČSR v roce 1918, osvobození v roce 1945 a při rekonstrukci demokracie. Velkou roli v knize zaujímají i tzv. pražští flanéři, doteď jsem netušila, že někdo takový existuje.
Kniha je velice zajímavá, ale četla se velmi pomalu. Je dobré vidět náhled na historii naší republiky od někoho ,,zvenčí''. Ale určitě stojí za přečtení
Historie rodiny Petcheků mě bavila. Kapitoly o stavbě paláce a mamince autora byly čtivé a zajímavé. Pak už jsem se do čtení musela nutit. Pobavilo mě, Jak "odvážná" byla načesaná velvyslankyně Shirley.
Poslední palác
Rozhodně zajímavé čtení, poněkud balancující mezi literaturou a fakty. Nápad použít jako jednotící linii knihy Petschkovu vilu může působit trochu uměle, Normanu Eisenovi se ale vskutku podařilo napsat konzistentně působící text. Místy je to zbytečně rozvleklé a taky zbytečně patetické, jindy je zase znát že panu exvelvyslanci bohužel poněkud chybí hlubší znalost českých a středoevropských dějin. Především jeho interpretace událostí předcházejících druhé světové válce působí opravu zvláštně... Naopak velmi si cením osobní linie protkané příběhem jeho maminky a moc dobře napsaná byla i část věnovaná Shirley Temple Black. Historicky cenné jsou pak některé jinde nepublikované a českým badatelům dosti obtížně přístupné informace, plynoucí z rozhovorů a ze studia osobních fondů rodiny Petschkovy. Naopak obrovská škoda je to, že v knize není více fotografií a vůbec žádné reprodukce historických plánů... Celkový dojem: 75%