Norman L. Eisen

Přidat do oblíbených Koupit knihy

Norman Eisen · pseudonym

americká, 1960

Nové komentáře u knih Norman L. Eisen

Poslední palác Poslední palác

„Rozhodně zajímavé čtení, poněkud balancující mezi literaturou a fakty. Nápad použít jako jednotící linii knihy Petschkovu vilu může působit trochu uměle, Normanu Eisenovi se ale vskutku podařilo napsat konzistentně působící text. Místy je to zbytečně rozvleklé a taky zbytečně patetické, jindy je zase znát že panu exvelvyslanci bohužel poněkud chybí hlubší znalost českých a středoevropských dějin. Především jeho interpretace událostí předcházejících druhé světové válce působí opravu zvláštně... Naopak velmi si cením osobní linie protkané příběhem jeho maminky a moc dobře napsaná byla i část věnovaná Shirley Temple Black. Historicky cenné jsou pak některé jinde nepublikované a českým badatelům dosti obtížně přístupné informace, plynoucí z rozhovorů a ze studia osobních fondů rodiny Petschkovy. Naopak obrovská škoda je to, že v knize není více fotografií a vůbec žádné reprodukce historických plánů... Celkový dojem: 75%“... celý text
— Sandik

Poslední palác Poslední palác

„Velmi zajímavá kniha, řekla bych - tak trochu na hranici mezi románem a literaturou faktu. Vila (palác) Otty Petschka, patří mezi nejkrásnější pražské vily a určitě je asi nejhonosnější mezi ostatními vilami rodiny Petschků.“... celý text
— iška

Poslední palác Poslední palác

„Kniha byla skvělá, moc doporučuji si ji přečíst. Zvlášť v dnešní době, kdy lidé nadávají, vůbec není na škodu si dát opáčko z naší historie...dlouho budu mít tuto knihu v hlavě.“... celý text
— martulkat

Poslední palác Poslední palác

„Podrobný historický průvodce po několika úhlech dějin jedinečné pražské stavby. Seznamuje nás jednak s osudy rodiny Petschků, výstavbou a charakteristikou vilu, přináší velmi podrobný exkurz do dějin konce druhé světové války a nástupu i pádu komunismu na pozadí osudů vily a jejích obyvatel. Zajímavou linkou s osobním akcentem je pak příběh autorovy maminky, jejíž život se na pozadí dějin prolíná i s osudem vily.“... celý text
— marca_m

Poslední palác Poslední palác

„Kniha mne v začátku velmi mile překvapila: autor je nad jiné povolanější psát o budově, v níž sám v moderní době strávil jako americký velvyslanec nějaký čas, zaujala ho až tak, že provedl opravdu hloubkový průzkum její historie, a jako cizinec, byť jen přes svoji židovskou matku narozenou na Slovensku, je s naší zemí určitým způsobem spjat. První část věnovaná stavbě a rodině Otty Petscheka se čte napínavě jako biografický román. Toto jméno mi nic neříkalo krom neblaze proslulé Pečkárny (pro mne ale zase jen bezobsažné jméno, naštěstí), takže jsem se v první řadě ujistila v jiných zdrojích, že o tuto budovu se nejedná. Jakmile jsem knihu prolistovala a zjistila, že v ní ale není žádná fotografická příloha a obrazového materiálu o slavném "Posledním evropském paláci" se zde nedočkám (zásadní nedostatek), hledala jsem dál jinde. Na wikipedii původní stavebník a majitel Otto Petschek nemá žádný záznam, na rozdíl od svých příbuzných, tak jsem mrkla na informace Amerického velvyslanectví, které je současným majitelem od konce 40. let - odkaz na informace o budově nefunkční. Takže zpět na wikipedii a po dost dlouhém strastiplném hledání jsem přeci jen našla pod záznamem "Vila Otto Petschka" vyčerpávající informace o budově i stavbě, včetně několika fotek (pozn.: ono těch vil zanechali pánové z téže rodiny po Praze opravdu hodně). K paláci mi tedy spíše vyhověly informace z jiných zdrojů, protože autor se povětšinou soustředil na historii Ottovy rodiny a jeho podnikání, od narození do smrti. Dobrou shodou okolností tuto knihu čtu paralelně s knihou Jsem Baťa, dokážu to!, a to mi dalo moc pěkné historické, podnikatelské i národnostní srovnání: Otto P. (1882-1934) i Tomáš Baťa (1876-1932) byli vrstevníky a zažili stejné historické milníky naší země od Rakouska-Uherska, přes zrod republiky a hospodářskou krizi až po ohrožení nacismem, ale jejich původ a další vývoj i vrchol se nemohly lišit víc, navíc samozřejmě jeden působil primárně v Praze a druhý ve Zlíně, ale jejich aktivity postupně pokrývaly nejen celé Československo, ale celý svět. Zatímco Otto měl pevné zázemí a současně tvrdé vedení v rámci bohaté právnické židovské rodiny, Tomáš se vypracoval sám jako řemeslník-obuvník. Ottovy nápady byly zaměřeny především do finančního sektoru, stal se bankéřem a uhlobaronem, Tomáš vybudoval specializovaný průmyslový podnik, ale vedle toho také veškeré zázemí pro své zaměstnance a mnoho dalšího v rámci své podnikatelské vize. To Ottu zaujala pouze jeho soukromé vize stavby ohromné a ohromující v Praze, na obřím pozemku v Bubenči, kam nechtěl (ani na naléhání pražských radních) pustit ani do zahrady veřejnost. A ve stavbě utopil prakticky celé jmění, aniž by si jí užil a aniž by si jeho rodina vůbec oblíbila tuto ozrutnou stavbu napěchovanou starožitnostmi, replikami a padělky všech možných stylů a zdobení.“... celý text
— soukroma

Přejít na knížky autora