Poslední stupeň důvěrnosti
Ivan Klíma
https://www.databazeknih.cz/img/books/75_/75986/bmid_posledni-stupen-duvernosti.png
4
43
43
Ve svém románu se Ivan Klíma přibližuje k jednomu z nejpalčivějších problémů naší doby: Máme vůbec ještě nějakou naději dát našemu životu smysluplný řád? Neztratili jsme s vírou a mezilidskou důvěrností i poslední jistotu, kterou jsme čelili smrti? Hlavní postava románu, evangelický farář Daniel Vedra, pozbyl v průběhu milostné zápletky, v níž zradil svou konfesi a své postavení, to jediné, co dávalo jeho životu smysl - Boha. Svou milenku ale, která byla původně nevěřící skeptik, přesvědčil svým vzorem „muže lásky“ a vrátil jí důvěru v člověka... (Nakladatel)... celý text
Přidat komentář
Zajímavě téma a moc dobře zpracované. Román mě zaujal natolik, že si autora přidávám do svých oblíbených.
Skvělá kniha, takto dle mého vypadá hodnotná literatura. Přijde mi, že současní autoři buď "jen vypráví" bez hlubšího propracování nebo se naopak snaží o hlubokou psychologii a člověk pak už vůbec neví na čem je. Tato Klímova kniha je jiná, zajímavá, propracovaná, vrstevnatá a opravdu se při čtení člověk zastavuje, přemýšlí... Na mém osobním žebříčku rozhodně výš, než Soudce z milosti.
Vynikající psychologický román.Autor popisuje detailně morální i profesní úpadek hlavní postavy,evangelického faráře,který začne,jak se říká :"kázat vodu a pít víno."
Klíma ostatně velmi precizně rozebírá i osudy a motivy chování všech ostatních postav.S velkým citem a pochopením popisuje jejich boj se svým svědomím,poklesky a pocity viny,a je poznat ,jak moc jim v jejich boji fandí a stojí na jejich straně.Zároveň výborně vykresluje nastupující relativismus a ztrátu morálních hodnot v počátku devadesátých let ,kdy lidé podléhají názoru,že svoboda rovná se zbavení odpovědnosti za své konání.Také si všímá růstu duchovního hladu, jenž lidé nechtějí uspokojovat v prostředí tradičních církví, ale hledají smysl života v zahraničních i domácích sektách.Mnoho věcí sice není v knize dopovězeno ani vyřešeno,ale tím zůstává prostor pro přemýšlení o nastolených otázkách lásky a víry a smyslu života vůbec,a kniha tím pádem jen tak nevymizí z paměti.Pro mne ještě lepší než Soudce z milosti.
První polovina knihy byla skvělá, dobře se četla. To stejné ale bohužel nemohu tvrdit o té druhé. Rozdělení knihy na deníky, vyprávění z pohledu jedné osoby, všeobecné vyprávění a dopisy mě docela otravovalo. Nejnudnější byly rozhodně dopisy, zvlášť korespondence mezi Bárou a Danielem. Vůbec tahle ústřední dvojice mi slušně lezla na nervy. Bára byla uřvaná hysterka, která neustále vyžadovala pozornost a vynucovala si lásku a sliby na Danielovi. Ten byl zase do jisté míry pokrytec, jeho neustálé ujišťování členů sboru lacinými slovy o Bohu a Ježíši mi nápadně připomněly moje nedělní návštěvy kostela a zpovědi u katolických kněží. Spousta událostí v ději šla lehce odhadnout, zvlášť dějová zápletka s Petrem a Evou, která mi přišla až směšně naivní na devatenáctiletou holku. Knihu ale musím zase pochválit za vystižení porevoluční éry, kdy lidé intenzivně vnímají ztráty morálních hodnot. Jejich téměř až apokalyptické obavy mě zaujaly. Rovněž se mi líbila postava kamaráda Martina, škoda, že se v knize neobjevil víc, jeho myšlenky byly zajímavé a pro mě nové. Myslím si, že je to jedna z mála českých zajímavých knih a stojí za to si ji přečíst (aspoň první polovinu), ale moje srdce si nezískala.
Tuto knížku čtu znovu, protože se mě téma dotýká. Některé věty si opisuji, protože je to trefné a přesné.
Autor ve svém díle propojil lásku a víru do spojitých nádob. Kde jednoho přibývá, druhé se ztrácí. Klímu já můžu, jen mi zde trochu vadilo příliš mnoho nedořečeného i příliš mnoho řečeného.
Štítky knihy
víra hledání smyslu života psychologické romány evangelická církev společenské romány milenci
Autorovy další knížky
| 1990 |  Má veselá jitra |
| 1990 | Láska a smetí |
| 2010 |  Moje první lásky a jiné milostné povídky |
| 2009 | Moje šílené století |
| 1964 | Milenci na jednu noc |
Psychologický román, u kterého není podmínkou porozumění obeznámenost s křesťanskou teologií a evangelickou praxí, ale pomůže to přiblížit se postavám. Historie jedné nevěry se dá číst obecně: jako příklad muže ve středním věku, který nečekaně, takřka proti své vůli, zjistil, že se ještě umí hluboce zamilovat a že mu není dáno dospět ke konci života přímou, očekávanou cestou; a ženy, která poprvé poznala, že se může emancipovat na základní úrovni existence - nebýt přívěsek druhých, ale rovnoprávná bytost. Navíc všechny postavy zásadně ovlivní porevoluční svoboda, jako přiklad vyrovnání se s 90. lety je román také možné číst.
Konkrétně je to ovšem mnohem bohatší vhled do situace církví v době po revoluci, kdy se nabídka transcendence i poptávka po ní poněkud vymkly kontrole, kdy duchovní shodili břímě státní kontroly, aby na sebe obratem naložili těžší břímě boje s konkurencí zboží, zábavy, drog a nejrůznějších sekt, kdy bylo třeba starou víru zpřístupnit mladým a pochybujícím, kteří bez zábran zpochybňují to, na čem starší generace zarputile stavěla svou identitu, formulovanou jako opak vládnoucí linie.
Dlouho to vypadá, že není jednoznačných postav, tím spíš, že Klíma promlouvá střídavě ústy každé z nich o sobě i o ostatních, a kolik lidí, tolik pohledů. Nakonec snad jediná čestná byla, ale na tomto světě se jí ocenění asi nedostane. Čtenáře budou asi některé dráždit, ale troufla bych si říct, že každého jiná - v podstatě jde o typy přístupu k životu a k lidem, nechť si každý vybere, co považuje za správné. Prvotní spor je mezi Vedrovou schopností života v řádu, která ale časem vyprahla a jde po příliš vyšlapaných, pustých cestách, a Bářinou naléhavou a netrpělivou touhou po lásce a harmonii. Co je podle autora blíž Ježíšově zvěsti, odhaluje anotace, ale není to zásadní vyzrazení.
Společenský román své doby, zajímavý jako časová vzpomínka i jako stále platný pohled do života v církvi. Ohledně druhého doporučuji reflexi, kterou jsem přidala do diskuze.