Poslední svedkovia

18.01.2020

Nositelka Nobelovy ceny shromáždila vzpomínky a vyprávění dnešních dospělých, jak prožívali válku coby děti. Jsou to jeden jako druhý srdcervoucí příběhy: dítě a válka! Knihu jsem přečetla jedním dechem!

27.10.2019

Hrozné...to jsem věděla, že bude. Nevěděla jsem ale, díky averzi vůči SSSR, jak hodně se válka dotkla civilistů, kolik vypálených obcí a brutality Němců lidé zažili. Díky kultu ruského vojáka jsem se na toto téma úplně vykašlala a stydím se, jak málo o tom vím. Zpovídání nebo spíš naslouchání Alexejevič je mnohdy kritizováno, já cítím hluboký respekt.

13.09.2019

Každý,kdo si tuto dobu neprožil si může gratulovat.

05.09.2019

Velice smutné čtení. Nemohla jsem tuhle knížku číst v kuse, každý jen jen tak dva - tři příběhy. Některé osudy dětí, prožívajících válku, měly i zdánlivě šťastný konec, ale přesto... Je ale dobře, že tato kniha vznikla.

29.07.2019

Již popáté si mne tahle běloruská nositelka Nobelovy ceny podmanila. I tady nechává zaznít mnoha hlasům, jejichž chorus skládá dohromady působivý obraz tragédie prostých lidí v hrůzné válce.
Zajímavým prvkem, který dává knize ještě jeden rozměr, je to, že jednotlivé vzpomínky jsou uvozeny nejen jménem pamětníka a jeho věkem, v němž se vzpomínané události odehrály, ale i jeho současným zaměstnáním. Síla člověka, který se přes hrůzy, jež prožil, zvedne a stává se dělníkem, učitelem, lékařem, umělcem … tak jako by vyrovnávala hrůzy, jichž je člověk schopen spáchat a o nichž kniha podává svědectví.

24.01.2019

Bělorusko, historicky nejprve součást Velkého knížectví litevského, poté Polska, od konce osmnáctého století v područí Ruska a od 1991 samostatná prezidentská republika; dnes má devět a půl miliónu obyvatel, na kilometr čtvereční jich žije 46, hlavním městem je Minsk, v konzumaci alkoholu je "Bílá Rus" druhá na světě... Za války tam Němci praktikovali metodu spálené země, více než 600 vesnic vymazali z povrchu zemského, spíš omylem, nedůsledností či opomenutím za nimi zbylo pár přeživších, často dětí, které v polovině osmdesátých let svěřovaly Alexijevičové vzpomínky na to, co se tehdy dělo, co zažily, viděly, cítily. Kniha Poslední svědci sice byla vydána jako poslední díl volné kroniky, ale ve své bezmocné naléhavosti bezprostředně navazuje na Alexijevičové soubor ženských hlasů Válka nemá ženskou tvář; autorka nekomentuje, neinterpretuje, jen napíše jméno, povolání a věk zpovídaného v době vzpomínek; evidentně bylo jejím nejtěžším úkolem přimět pamětníky k řeči; pak jen poslouchala, přepisovala a věřím, že spíše změkčovala vyslechnuté... Jako vždy se "ďábel skrývá v detailech": osobně jsem nemohla spát při představě raněné holčičky, která vstává a padá v jámě plné mrtvol, mužů padajících do bahna hrobů, jež si sami vykopali, rodin, které vybíhají na dvůr, protože Němci přece vraždí pouze v chalupách, babičku, kterou vnoučata našla přivázanou k posteli nahou, protože Němci v noci nenašli maminku - nebo třeba "jen" dívku, které zbělely vlasy ze strachu, že jí ujíždí vlak s rodinou, či chlapečka, který chce uvařit svou dřevěnou kachničku, takový má hlad... Je to otřesné čtení, musí se dávkovat, zároveň se nedá odložit...

Asi nejhutnější ale i nejrozporuplnější kniha autorky. Je toho na jednu krátkou knihu až moc, toho smutku, násilí a bezmoci, v té hutné zkratce se nějak ztrácí samotný člověk; jednotlivec a jeho životní osud. Myslím, že sedm osm osudů, které by byly zpracovány na delší ploše, by mělo ve výsledku na čtenáře větší dopad, než tato série miniatur, i když opět mistrně zpracovaných a tematicky vybroušených. Myslím, že v Době z druhé ruky to vyznívá komplexněji, když nechává autorka jednotlivým protagonistům více místa aby vyprávěli i o věcech ryze banálních a o své současnosti. Podobně v Modlitbě, kde je ale síla v té neuchopitelnosti samotné události, to, že nezabíjí něco viditelného, jako určitá věc, kterou lze uchopit a pojmenovat, a před kterou se lze také schovat, ale záření, o jehož dopadu na zdraví neměl ten Alexijevičové "obyčejný člověk" žádné ponětí. Jinak ale opět silná a důležitá kniha, jako ostatně všechny knihy této autorky. Výpovědní hodnota o řádění nacistických komand na běloruském území je mimořádná, ale styl zpracování, především zvolené tempo vyprávění, mi přišlo až příliš zběsilé. Doporučuji.

26.12.2018

Tolik dětských osudů a tak podobných. Hladové děti bez rodičů, bez domova, se vzpomínkami na zabíjení a smrt svých blízkých. Opravdu hodně smutné čtení.

25.09.2018

Reportáž vyrozprávaná veľmi-veľmi autenticky. Príbehov tam boli desiatky, a čo je smutné, tak po niekoľkých ste mali pocit, že sa opakujú, každý bol trýznený podobným spôsobom. A len jedno prosím čitateľa tejto knihy, aby si nemyslel, že len Nemci boli krutí- keď ruskí vojaci oslobodzovali naše územie, tak vraj ich krutosť a týranie aj na civilnom obyvateľstve bola tiež podobného charakteru...Nie je všetko čierne a biele...