Poslední svět
Christoph Ransmayr
Nejvýznamnějším dílo Christopha Ransmayra. Hlavní postava románu, Cotta Maximus Messalinus, se z císařského Říma vydává po stopách Publia Ovidia Nasa do jeho vyhnanství ve vzdálené Tomidě, železném městě na březích Černého moře. Cotta chce najít údajně mrtvého básníka a objevit jeho snad ztracené dílo Metamorphoses. Zároveň uniká z totalitního spořádaného světa do mýtické divoké říše na okraji, či dokonce za hranicemi civilizace. Hledání básníka se stává balancováním mezi rozumem a bláznovstvím, při němž jedinou jistotou zůstává neustálá proměna v duchu Ovidiova díla: Nikomu nezůstane jeho podoba. Spolu s ostatními obyvateli Tomidy prožívá Cotta postupný rozklad železného města. Apokalypsa, kterou ve svých vyprávěních vykreslil Ovidius, se v jejich světě naplňuje. Každý z obyvatel Tomidy nese jméno jednoho z hrdinů Ovidiových příběhů a spolu se jménem i osud bohů a lidí antických bájí. Ransmayrův Poslední svět je postmoderním místem-nemístem, v němž se antika prolíná se současností a mýtus se skutečností.... celý text
Přidat komentář
"Nikomu nezůstane jeho podoba." Cesta do exilu posledního světa, který může být stejně dobře světem prvním. Čas i svět se točí ve spirále, lidé se mění v kameny, vlky nebo ozvěnu a to celé je úžasná pocta Ovidiovým Proměnám.
"Poslední svět" je jeden z vůbec nejlepších románů, jaké jsem četl za mnoho let, ve kterém si spisovatel zcela suverénně zachází s jazykem, časem a prostorem, aniž by zklouzl k pouhému konceptualismu a formalismu.
Zajisté, cesta Messalina z "Centra světa" a pátrání po zmizelém básníkovi je sic ukotveno v římských dějinách a řecké mytologii, avšak spisovatel zcela postmoderním způsobem stříhá obrazy archické se zcela moderními. Vždyť v antické (?) Římské říši (a je to vůbec ona, není to spíše předpotopní ztracený svět?) pluje na škuneru, čte si na opršené autobusové zastávce starý jízdní řád, aby se dostal na "okraj světa", do umírajícího "Železného města", kam byl Ovidius (a je to vůbec on, nebo "první Ovidius", praobraz historického básníka?) vykázán "tak mimochodem" císařskou byrokracií po (paradoxně napůl zapomenutém) veřejném skandálu.
A Okraj světa, ono "Železné město" je místem, kde žijí archaické mýty a legendy, kde se lidé mění ve zvířata a zvířata v lidi...
Román rozhodně utkví v paměti svou zvláštní soumračná atmosférou "konce věku", neobyčejnou myšlenkovou kultivovaností až po závěr, který vyrazí dech.
Rozhodně se však nebude líbit každému, obávám se. Stojí však za to jej mít v knihovně, na čestném místě.
Ransmayra každopádně považuji za velice velice pozoruhodného autora. A dík za každou jeho knihu.
1. děj částečně čerpá z historie a ve velké většině smyšlené.
¨2.zajímavě zpracované téma
3. vysoká jazyková úroveň
Poslední svět
Tak tohle byl omyl. Koupil jsem si knihu na základě anotace, ve které ovšem chybí podstatná informace - jedná se o historické scifi. Maximus Messalinus byl reálná historická osoba. Když jsem se na straně 8 dozvěděl, že do Konstance přijel na škuneru, přečetl jsem si teprve komentáře níže. Mám scifi rád, ale tahle kniha mě vůbec nebavila. Možná má smysl pro ty, kteří rádi čtou Ovidia. Jak píše níže ludek7426, je to pocta jeho Proměnám. Nedočteno.