Poslední vlak do Helsingøru
Heidi Amsinck
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/414314/bmid_posledni-vlak-do-helsingoru-HAW-414314.jpg
4
84
84
Devatenáct noirových povídek oceňované dánské autorky. Příběhy se odehrávají v současné Kodani a Heidi Amsincková v nich svým čtenářům servíruje skvělou kombinaci duchařiny a černého humoru. Navíc se v každé povídce, jejichž hlavními postavami jsou buď bezohlední nebo osamělí lidé, kteří mají co skrývat, skrývá hlubší poselství, které vede čtenáře k zamyšlení.... celý text
Literatura světová Povídky
Vydáno: 2019 , Beta-DobrovskýOriginální název:
Last Train to Helsingør, 2018
více info...
Přidat komentář
Sbírka krátkých, převážně znepokojivých než vyloženě strašidelných, příběhů. Zaujalo mě, jak jsou prosté, přímočaré a jednoduché, přesto působivé a s hezkou atmosférou. Vlastně nejsou nijak originální, ale přesto zaujmou svým podáním. Jako by člověk sledoval některé díly starých dobrých Příběhů ze záhrobí. Až v děkovačce se odhalí, že některé ty příběhy byly psány pro rádio, což dává smysl. Někdy jsou prostě nejpůsobivější a nejfunkčnější ty nejprostší věci. Tahle sbírka vás nepoloží ani neuhrane, ale hezky vám zpříjemní dobu, kterou ji budete číst.
Strašidelno light, při kterém vás zamrazí asi jako když zavane první chladný větřík. Pro strašpytla mého formátu znepokojivé a odpočinkové zároveň. Postavy se dostávají do podivných či děsivých situací většinou vlastní vinou, vlivem špatných vlastností nebo rozhodnutí. Nejvíc mě rozbrnkala hned titulní povídka a Pták v kleci, Lišky z Østvigu mi připomněly Annu Bolavou, Podfuk paní Vinterbergové překvapil, naopak Zázrak v Dannersgadu znechutil. Zbytek jsem četla když ne s napětím, tak se zájmem.
Tyto příběhy lze klidně číst i večer před spaním. Děsivé jsou jen lehounce, někdy mají už záhy předvídatelný konec.
Některé povídky s krvavým koncem (Popínavé růže, Pták v kleci) jiné s geniálním nápadem (Kufr), další zase klasické duchařské (Duch Helene Jorgensenové, Poslední nájemník). Čtení pro zkrácení dlouhé chvíle třeba při cestě mhd.
Opravdu děsivé. Naskakovala mi husí kůže. Všechny povídky byly dobré. Nejvíce se mi líbily Popínavé růže, Bědující dívka, Prádelník a Světla mrtvých hvězd.
Příjemné oddychovky, některé předvídatelné, ale s ohledem na jejich krátkost odpustitelné. Nijak zvlášť se u toho člověk nebojí, občas to bylo i úsměvné, do jaké situace se hlavní postava povídky dostala.
Krátké, jednoduché a přímočaré povídky. Některé byly původně určeny pro rozhlasové vysílání, a tak ani nemohly být složité, aby se posluchač v ději neztratil. Autorka často využívá několika osvědčených postupů, které jsou završeny dějovým paradoxem, takže pointy jsou občas předvídatelné. Na druhou stranu je zde několik skutečně pěkných příběhů s velmi zajímavým či netradičním námětem. Tajuplných či duchařských povídek je zde více, ale vesměs je zřejmé, jak příběh dopadne a o co se jedná. Celkově docela příjemná kniha, jejíž obsah však po čase poněkud splývá, takže si vybavíte jen několik málo námětů.
Jak to u povídkových knížek bývá, některé byly lepší a některé horší. Přesto jsem spokojená, bavila jsem se.
Já jsem spokojená. Větsina se mi moc líbila. Hlavně to, že povídky nebyly dlouhé a měly občas i překvapivé rozuzlení. Bylo to fajn počtení, nenudila jsem se. A duchařský nádech byl příjemným zpestřením.
Některé povídky byly velmi povedené, některé méně, některé byly mdlé a některé nesly úžasný nápad. Mně se nejvíce líbil nápad povídek Kufr a Popínavé růže.
Krátké povídky, někdy jsem tušila konec, někdy ne. Na volný den akorát vhodná lahůdka. I když zas taková duchařina to nebyla, jak slibovaly anotace. Přesto jsem se pobavila a ráda jsem vzpomínala na některá místa v Kodani :-)
Zvláštní povídky, které však nejsou hrůzostrašné, jak někteří uvádí. Jako jednohubka na čtení fajn, ale žádnou výraznou stopu to na mně nezanechalo.
Knížka se četla dobře, ale za mne taková ta kategorie "neurazí, nenadchne...". Povídky měly víceméně tak 4 obdobné náměty, byly až moc předvídatelné, žádné mravenčení se nekonalo. Hodně se mi líbil jazykový styl. Taková rychlá nenáročná oddychovka.
Podle mě je to takový průměr. Povídky se čtou lehce, zápletky jsou přiměřeně zajímavé, trochu se opakují a občas jsou dost předvídatelné. Nejsou příliš děsivé, občas trochu duchařské, občas ukazují temnou stránku zdánlivě obyčejných lidí...mrazení v zádech jsem z nich rozhodně neměla. Na druhou stranu jsem se u nich nenudila a během chvilky je měla přečtené...
Výborné hororové povídky. Některá témata se trošku opakovala, proto jsem dala pouze čtyři hvězdičky. Za mne hodně dobrá kniha, neobvyklá.
Skvěle napsané povídky, tajemné ,temné až hororové.Nestihla jsem si půjčit v knihovně před karanténou takže mi nezbylo než si koupit E knihu a rozhodně nelituji, autorka mě velmi mile překvapila.Málokdy se stane že jsou v knize povídek všechny na tak vysoké úrovni,ani jedna nenudila.
.....................................................................................Výzva 2020/13
Tyhle povídky se mi trefily do noty. Některé byly předvídatelné, ale vůbec mi to nevadilo. Narozdíl od jiných povídkových sbírek jsem se při čtení nenudila a nemusela se nutit do dalšího čtení. Autorka mě dokázala rychle zaujmout.
Schválně jestli tušíte, kde můžete skončit, když usnete v nočním vlaku? Nebo co se tak může stát, koupí-li bohatý sběratel hrací skříňku, na níž leží prokletí? Popřípadě, jaké hnojivo pro své růže používá tajemná zahrádkářka?
Sbírka Poslední vlak do Helsingøru představuje devatenáct skandinávských povídek, žánrově na pomezí duchařského hororu a černého humoru. Je však důležité říci, že označení textů za skandinávské je třeba brát s rezervou. Ačkoli je Heidi Amsincková z Kodaně, léta žije ve Velké Británii jako zahraniční korespondentka, přičemž většina příběhů z této knihy byla původně určena pro rozhlasovou stanici BBC Radio 4. Vliv angloamerické literatury je tak mnohem výraznější, než té severské. Proto čekáte-li zastřeně syrovou poetiku Petera Høega či Larse von Triera, budete s největší pravděpodobností zklamáni. Tohle je mnohem jednoduší čtení, ale také přístupnější. Tedy alespoň těm, co mají rádi povídky Miloslava Švandrlíka, plné škodolibé radosti z malých lidských slabostí.
Dlouho jsem nečetla povídkovou knihu, tak jsem si to užila. Nic moc strašidelného tam sice nebylo, povídky jsou krátké, takže končí dřív než by se člověk mohl začít bát.