Pospíchej dolů

16.02.2021

„Viděl sám sebe, jak se hrbí nad knihami, jak poslouchá přednášky, jak se ochotně dává opravovat a vést a jak ho donekonečna někdo stále usměrňuje a tvaruje, vlastně po léta se jen namáhavě proplétal mezi choulostivými sférami myšlenkových světů jiných lidí. Stačil trochu delší krok jiným směrem, a už se mohl někdo urazit, být ‚dotčen‘ nebo zklamán. To pak jeho třídní učitelé vážně pokyvovali hlavami a tatínek z toho byl celý zmatený a vzteklý, maminka se mu snažila domlouvat anebo nazlobeně shlížela, a tak to před ním všechno běželo...“

Pospíchej dolů není příběh o boji statečné individuality proti tupému maloměšťáckému světu. Charles Lumley si to sice sám pro sebe takhle maluje, protože mu to takto podané dává pocit jisté výjimečnosti. Ale ve skutečnosti je jen nejisté velké dítě, které má tak obrovskou obavu z toho, že nebude společností přijat, že raději sám sebe přesvědčí, že vlastně s tím světem vůbec nic společného mít nechce a odpojí se sám. No, a protože je lehce nadprůměrně inteligentní – tak si to lehce nadprůměrně inteligentním způsobem zracionalizuje a nějak v tom žije.
Román tak nenabízí příběh člověka v existenciálním vzdoru vůči konzumní většině. Charles totiž společnost potřebuje. Neustále se proti ní sice vymezuje, ale nepřestává po očku sledovat lidi, co oni na to, jestli ho vidí a jestli se k němu nějak vztahují. Je to patrné na jeho setkávání s bývalými známými: vždy se sice tváří, že je vidí nerad a má k nim moře povýšených vnitřních poznámek, ale pozvání na společenskou akci – na kterou jde samozřejmě „proti své vůli“, vždyť si tam nikoho neváží – nikdy neodmítne.

V mých očích knize škodila žánrová roztříštěnost. Byla to trochu sociální kritika, trochu psychologie tápajícího mladí, trochu humorné povídání o neuvěřitelných příhodách sympatického smolaře. Neladilo mi to dohromady: nedokázal jsem brát vážně příběh s tak obrovským množstvím náhodných setkání a nepravděpodobných zvratů, na druhou stranu jsem se nedokázal jen nechat bavit, na to tam bylo příliš temných tónů. Zůstane tak ve mě poněkud mdlý dojem románu, který se sice dobře četl a občas něčím zaujal, ale nad jehož umístěním zpět do knihbudky nebudu váhat ani chvilku.

05.11.2019

bral som to ako oddychové čítanie a nič som od toho nečakal. ale je fakt, že ma osud Charlesa Lumleyho zaujímal stále viac. rovnako je fakt, že by som mu taký záver nepripravil, zaslúžil si od života viac:)

09.06.2015

Na túto knihu som narazil asi niekedy v roku 1985 alebo 1986, ked som bol na vojne v Tábore. Kniha bola v útvarovej knižnici a vybral som si ju len náhodou, nič som o nej ani o jej autorovi nevedel. Prečítal som ju rýchlo a bol som z nej hotový. Hm..možno stále som, kedže som na ňu dodnes nezabudol a pred niekoľkými rokmi som si ju zaobstaral z jedného českého antikvariátu. Prečítal som si aj ďalšiu knihu od Waina, Zima v kopcoch a aj ta na mna hlboko zapôsobila. Nuž, niektore knihy človeka zasiahnu...Hore v popise je menšia chybička, hlavná postava sa nevolá Charles Lumenth, ale Charles Lumley...Zmienka o ovčích črevách a hlášky : Já ztracenec, vždyť pokrytecky sám jsem s hrúzou miloval, a co? Já zkurvenec a zatracený milenec jsem pokrytecky s hrúzou sám. Jak milenec já zkurvím sám, co pokrytecky miluju jak ztracenec.
Ano, existenciálne drama jak sviňa. Nikdy na túto knihu nezabudnem, ani na teba, Lumley.