Poučeni z krizového vývoje
Alena Fialová
Poválečná česká společnost v reflexi normalizační tvorby – detailní informace Čím se zabývá normalizační angažovaná próza zachycující období 1945–1968, která vycházela vstříc dobovým ideologickým požadavkům a pokoušela se vytvořit obraz dějin v takové podobě, jež měla potvrdit legitimitu komunistického režimu v období sedmdesátých a osmdesátých let? Obecnější úvahy na téma dějin a národní paměti, souvislosti umělecké literatury a propagandy, filmu a televize a podoby normalizační literární kritiky – vše v souvislosti s analyzovanými prozaickými díly. Jádrem práce je tematický rozbor próz z jednotlivých úseků zmíněného období a dále typologie postav a způsobu, jakým byly v tomto období reflektovány společenské vrstvy a třídy: dělníci, rolníci, buržoazie, inteligence a umělci.... celý text
Přidat komentář
Je důležité si uvědomit, že kniha nereflektuje knižní produkci období 1970 - 1989 jako celku, ale všímá si pouze poměrně úzkého výběru titulů, které se věnovaly popisu moderních českých dějin podle normalizačního výkladu. Byl jsem na to zvědavý, takže jsem si text se zájmem přečetl, ale jsem na rozpacích. Nikoliv z autorčiných závěrů, ale zdá se mi, že téma bylo příliš úzké. Točili jsme se pořád okolo několika málo knih, které byly nazírány z různých úhlů. Aby bylo jasno, nechci se tu kritizovaných knih ani jejich autorů zastávat. Nečetl jsem je a dnes už je i obtížné se k této literatuře dostat, protože byla vesměs už vyřazena z oběhu. Nehájím ani (a to zdůrazňuji) normalizační výklad našich dějin. Mně to prostě přišlo málo, chybělo mi nějaké vyhodnocení četnosti těchto knih v rámci celé dobové produkce a vyhodnocení čtenářské recepce. Četli běžní čtenáři tyto knihy? Co na ně říkali? Nebo tyto knihy sdílely osud sebraných spisů klasiků marxismu-leninismu, které vycházely, ale málokdo je otevřel? Je jistě rozdíl tu dobu žít a pak ji s odstupem mnoha desetiletí hodnotit. Mám podezření, že se ty knihy mohly někdy i pro svůj vlastní příběh líbit a nějaké křiklavé politicky vyhraněné pasáže zkrátka čtenáři shovívavě přeskočili. Protože tak na to tenkrát byli lidé zvyklí. Bylo to tak? Nebo to čtenáři brali jako slátaniny? To jsem se nedozvěděl. Berte to jako poznámku na okraj knihy, která je zajímavá a za přečtení a přemýšlení každopádně stojí.
Kniha vytváří poměrně zkreslený pohled na literaturu daného období, což je dáno výběrem autorů, jejichž některá díla jsou představena. Posoudit kvalitu bez důkladné znalosti jejich celkové tvorby a děl dalších spisovatelů není možné. Rozhodně nelze říci, že lepší autoři emigrovali a zde zůstala pouze druhá a další garnitura. Vycházely dobré i špatné knihy, stejně jako dobré i špatné knihy vycházejí v dnešní době. Odsuzovat angažovanost prózy v období normalizace je snadné, ale ne správné. Literatura odpovídala dobové situaci, kterou čtenář důvěrně znal a uměl se v ní orientovat. Je pochopitelné, že spisovatelé (a nejen oni) se podbízejí tu režimu, tu čtenářům, neboť musí být z něčeho živi. Poslední slovo má však čtenář - ten si vybírá, co bude číst a hodnotí, zda se mu dílo líbilo nebo ne. Nikoliv, že se mu má, či dokonce musí líbit, nebo ne.
Tohle chtělo značnou mentální vytrvalost autorky, přečíst tolik normalizačních titulů...