Poutník na zemi

04.12.2018

Překvapení a velká literární radost! Narazil jsem na knihu náhodou v knihovním regálu a vzal si ji, aniž bych měl nějakou povědomost o čem je. Nejprve jsem byl trochu zklamán, že se jedná o eseje, čekal jsem beletrii, ale už od prvních odstavců jsem cítil spřízněnost s autorem a tento pocit mě neopustil až do poslední strany.
V knize nejprve čteme úvahy na různá témata, potom Čepův vlastní životopis (kde jednotlivé epizody jsou spíš vstupním bodem pro obecnější úvahy) a nakonec rozličné dopisy a recenze. Všechny části mají společnou Čepovu snahu o vyjadřování složitých témat srozumitelným způsobem, s pokorou, hlubokým lidstvím, láskou k bližním a vědomím subjektivity vlastního pohledu. Pro mě, jako pro člověka, který je až příliš často utrmácen tím, jak používáme slovní gymnastiku k zamlžování skutečnosti, k manipulaci druhými, k sebeprezentaci našich verbálních dovedností, to bylo čisté potěšení, číst myšlenky zkušeného, chytrého muže, které opravdu slouží k objasňování věcí a které jsou vyslovované s pokorou a úctou k pravdě.

O vnímání Boží přítomnosti: „Kdybychom dovedli být naprosto pozorní, kdyby se naše schopnost citlivosti, rozjímání, vnitřního zření ustavičně nerozptylovala, nýbrž soustřeďovala, kdyby nám toto sjednocení, povýšené do stavu modlitby, dovolilo uchopit konečně samo důvěrné jádro každé bytosti, vnitřnost každé věci, smysl každé lidské tváře a každého setkání – byli bychom schopni rozeznat za závojem tvora skoro svátostnou přítomnost Boha, zároveň skrytého a zároveň zjevného.“

O setkávání s lidmi: „Každé setkání s druhými je jako slib a jako dar daný navždycky, a není pro nás větší radosti než moci jej vrátit darováním sebe samého.“
„Naše cesta k Bohu vede skrze druhé, a opět se k nim obohacena vrací. Přijde chvíle, kdy si uvědomím, že jsem se zřekl sám sebe – nebo části sebe samého – jenom zdánlivě; kdy pocítím druhou přítomnost v sobě jako dar, jako požehnání; že jsem více sebou samým než předtím.“

O potřebě života ve společenství: „Dokud jsme živi, dokud je v nás něco živého, nemůžeme zůstat jenom pouhými diváky lidských dějin a lidských osudů. Nemůžeme stát docela mimo proud jako před nějakou lhostejnou podívanou, která se nás netýká. Naše situace v čase má dvojí pól: místo hluboké vnitřní samoty, které za nás namůže uzmout nikdo jiný a potřebu účastenství širšího a vyššího, mimoosobního a nadosobního.“

O sebepřijetí: „Nesmíme vymáhat, aby nás druhý přijal ‚takové, jací jsme‘. - Ani sám sebe nesmím vždycky přijímat ‚takového, jaký jsem‘. - Vím přece, že nejsem vždycky takový, jaký bych měl být, a že to, čím nebo kým bych měl být, vyjadřuje věrněji a pravdivěji mou skutečnou podobu, moje skryté vlastnosti, z kterých sobě cítím jenom jakýsi začátek – než to, čím jsem v svých slabostech a v svém vnitřním pohodlí.“

O zodpovědnosti: „Je třeba zvláštního osvícení a čistoty vůle, aby ten, kdo bojuje za nějakou ideu a je odpověden za obecné dobro, potíral a trestal zlo bez krutosti, aby vedl války a zasazoval rány bez nenávisti.“

O nenávisti: „Nenávist není jenom hroznou zraňující zbraní, namířenou proti těm, kteří jsou nenáviděni; je zároveň a především strašlivým břemenem pro ty, kdož nenávidí; pustoší jejich srdce a jejich duši jako sžírající jed, vypaluje jejich útroby jako zlý plamen.“

O argumentování: „Někteří lidé mají takřka vášeň přesvědčovací, ba polemickou. Nedovedou se setkat s nikým, promluvit s nikým pár vět, aniž se ho ihned pokoušejí převádět na svou stranu; snaží se vždycky – vhod i nevhod - přesvědčovat druhého o věcech, o kterých se domnívají, že jsou sami přesvědčení, ale o kterých mají často ve skutečnosti představy velmi zjednodušené, ba povrchní.“