Poutník z Albionu
George Gordon Byron
Tento výbor přináší Byronovu lyriku i ukázky z jeho nejslavnějších epických skladeb a je doplněn fotografiemi a výběrem z básníkovy korespondence, jejíž obsah je pro něho příznačný a dokresluje čtenáři představu o jeho osobnosti. Na závěr publikace je uvedena stručná chronologie života a díla.
Přidat komentář
Samotné básně mě moc neoslovily. Což mě překvapilo, čekala jsem velká díla jednoho ze zásadních britských romantických básníků. Dala bych za ně tak ** a s krátkým časovým odstupem už si z nich ani nic nevybavím. Nejvíc mě asi zaujal kousavý Don Juan. Myslím, že mě během čtení zaujaly ještě dvě další básně, ale když jsem si teď při prolistování nedokázala vybavit, které to byly, tak mě asi nezaujaly zas až tolik.
Za co ale dávám další ** je zpracování tohoto výboru. Poutník z Albionu je pojat skvěle. Kdybych se dnes znovu připravovala k maturitě, tuhle knihu bych si přečetla už proto, jak pojímá autorův stručný životopis a zveřejňuje i vybrané dopisy z jeho korespondence. Do knihy je zařazeno i značné množství fotografií a obrazů.
To, co jsem se dočetla tady, jsme se ve škole rozhodně neučili. Lord Byron nemiloval žádnou svou nevlastní sestru Augustu. Takovou nevlastní sestru totiž neměl. Běžná neznalost češtiny (a angličtiny) vedla k tomu, že se tato informace vyskytuje jak v této knize, tak na české Wiki. Anglická Wiki správně uvádí „half-sister“. Měli společného otce, byli tedy pokrevní příbuzní a rozhodně ne nevlastní sourozenci. Lord Byron miloval svou vlastní polorodou starší sestru Augustu. Pravděpodobně s ní měl dceru. Incest byl nejspíš nakonec jeden z důvodů proč podruhé a navždy opustil Anglii. Nevím, co tam za to mohl vyfasovat na začátku 19. století, kdyby ho manželka Annabell (potažmo její rodina) v rámci rozluky chtěla zničit, ale u nás v roce 2019 by za to lord George „vzrušuje mě moje sestra“ Gordon Byron dostal 2 roky. Kam se hrabe Karel Hynek „píšu si erotické deníky“ Mácha.
Není 19. století náhodou ta doba, kdy podle ochránců tradiční rodiny naposledy bylo vše v pořádku? Protože ta tradice, ke které by se někteří chtěli vracet, v reálu občas vypadala tak, že násilník John „Mad Jack“ Byron odloudil někomu ženu, pojal ji za manželku a zplodil s ní dvě dcery, z nichž jedna přežila a byla po smrti matky vychována příbuznými z matčiny strany. Pak se oženil s další ženou, zplodil s ní syna a měl tolik slušnosti, že poté, co prošustroval její jmění, ve 35 letech umřel (na tuberkulózu, předávkování nebo sebevraždu). Během tohoto krátkého života také stihl incestní vztah s vlastní sestrou Frances Leight (nebo se tak aspoň soudí na základě dopisů, které jí psal). Matka lorda G. Gordona Byrona k synovi podle všeho měla rozporuplný vztah a jakmile asi v 10 letech něco zdědil (po nějakém strýci, kterému se říkalo „zlý lord Byron“), nechala ho odejít na jeho vlastní panství. S pečovatelkou, která ho už v té době sexuálně zneužívala a celkově ho týrala. Později měl již zmiňovaný incestní vztah se svou sestrou Augustou, z něhož vzešla jeho první dcera. Vyrůstala s matkou. Druhou dceru měl s manželkou Annabell, kterou si asi vzal částečně i proto, aby se přestalo mluvit o něm a o jeho sestře. Brzy došlo k rozluce a druhá dcera také vyrůstala s matkou. S Claire, kterou později nesnášel a rozhodně si ji nevzal, měl třetí dceru. Ta nečekaně zůstala jemu, protože mladá svobodná matka Claire doufala, že ji dokáže finančně zabezpečit lépe než ona a jeho sestra Augusta nevyhověla jeho žádosti a nevzala si ji k sobě. Tak se lord Byron staral o dceru, a to až do jejích 4 let, kdy mu začala překážet v dalších aférách, takže ji přechodně odložil do kláštera, kde ji po celý rok nenavštívil a kde podlehla nějaké nemoci dřív, než se dostal k tomu, aby si ji vyzvednul. 19. století, to ještě nebyla tradiční rodina v krizi, že? Muži byli těmi pravými otcovskými vzory a ženy byly ty laskavé milující matky. A tito muži a ženy 19. století počali všechny své děti v loži manželském. Jak zhýralí jsme my, lidé 21. století.
Možná že je to jen překladem, ale mně nepřipadají verše rytmické, jejich forma mi přímo esteticky vadí.
"Ne nápis, chlubný jako páv:
jen moje jméno buď můj epitaf."
Ach, lorde Byrone! Stará láska nerezaví...
Zatímco všechny ostatní patnáctky si doma v pokojíčku vylepovaly plakáty popových hvězdiček, herců nebo sportovců, já chtěla mít nad postelí Byronův portrét. Divné? Asi jo. K Byronovi jsem se dostala přes učebnici dějepisu, kde byla reprodukce jakési kolorované kresby - sice se Byronovi ten portrét moc nepodobal, ale zaujal mě natolik, abych se pídila po tom, kdo byl dotyčný zač. Dopídila jsem se až k "Poutníkovi z Albionu". Byly to první Byronovy verše, které jsem ve skvělém překladu Hany Žantovské četla. Výbor je velice zdařilý, vyvážený, při čtení jsem se do knížky přímo zamilovala. Skoro celou jsem si ji tenkrát opsala. O několik let později, když jsem "Poutníka" zahlédla v antikvariátu, neváhala jsem ani chvíli.
Jelikož mám poesii ráda, tak jsem si tuto knihu přečetla dobrovolně, když jsme brali Byrona ve škole a opravdu se mi líbila!! Později, když jsem si zjišťovala, co ještě u nás Byronovi vyšlo, byla jsem zklamána, že to snad byla jen tato a Childe Haroldova pouť, která se mi opravdu nelíbí!! Rozhodně pouze toto mají u nás v knihovně!!
K vzteku!!
Osobně se mi celé sbírky nejvíce líbil Chillonský vězeň. Krásné básně!
Rozhodně by mě zajímala i Byronova prvotina ale předpokládám, že ta u nás nevyšla a nebo někdy v "pravěku"!!:(
Autorovy další knížky
| 1922 |  Vězeň chillonský |
| 1989 |  Manfréd |
| 1981 | Poutník z Albionu |
| 1904 | Don Juan – I. a II. zpěv |
| 1896 | Kain |
Moc krásné, ráda si od něj ještě něco přečtu. Konkrétně se mi nejvíc líbil Chillonský vězeň, Don Juan, tedy aspoň ta část, která je tu uvedená. Ale i ostatní básně jsou moc hezké.
Zajímalo by mě, proč se dělají tady ty výbory z díla a nepřeloží se sbírka jako taková?
Mj. ty jeho dopisy jsou zajímavý doplněk...