Povětroň
Karel Čapek , Josef Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346545/bmid_povetron-sKB-346545.png
4
376
376
Noetická trilogie série
< 2. díl >
Povětroň je společně s Hordubalem a Obyčejným životem součástí volné trilogie. Tento příběh začíná tím, že do nemocnice přivezou muže v bezvědomí, který se zranil při leteckém neštěstí. Nad jeho lůžkem se postupně vystřídají jasnovidec, jeptiška a básník a každý z nich se snaží přijít na důvod, který muže vedl k tomu, letět v tak špatném počasí.Vznikají tak tři příběhy, všechny stejně pravděpodobné, ale pravda zůstává skryta... celý text
Přidat komentář
Ještěže jsem to nehodnotil s Hordubalem najednou v jedné knize, jak to spolu často vychází... Povětroň by Hordubalovi hodnocení musel snižovat. Začátek je tady výborný, to opětovné čapkovské tajemno, neznámo, navíc ještě umocněno snem sestřičky o neznámém spadlém pilotovi. Kdo to je? Odkud přišel? Pocaď je to skvělé, to je asi první třetina. Jenže jak se pak do toho příběhu vloží jasnovidec, totálně se to zadře. Ani básníkova povídka to nijak zásadně nevytrhne a fakt mě to (zhruba uprostřed) vůbec nebavilo, naopak jsem se dost trápil. Konec básníkovy povídky to pak trochu zachránil, ale výš než na tři už to nevytáhnu. Ano, jazyk je úžasný, čapkovské nahlížení jedné věci z více perspektiv je tady. Ale zkrátka mi to přišlo jen jako neúměrně natažená povídka z nějaké kapsy. Zkrátit na polovic a bude to bomba.
Tahle knížka mě z celé trilogie bavila nejméně. Nezajímavé příběhy, zdlouhavé, nudné. Na mě možná příliš filozofické.
román není zrovna můj žánr, takže to pro mě nebyla žádná výjimečná knížka, i přesto si myslím že pro ostatní v mém okolí je to geniálně napsaná knížka se skvělým kontextem. Určitě doporučuji milovníkům románů a české klasické literatury
Povětroň mě z celé noetické trilogie bavil nejméně. Hodně pomohl doslov, kde stojí: Cokoliv, nač se díváme, je ta věc a zároveň něco z nás, něco našeho a osobního; naše poznání světa a lidí je cosi jako naše zpověď.
Můj milovaný Karel Čapek. Jeho neuvěřitelně rozmanitý jazyk. Krásně vykreslené charaktery postav skrze příběh, kterým vysvětlují osud neznámého člověka. Zajímavé. Trochu víc se mi ale líbil Hordubal.
Příběh "spadlého" letce očima jasnovidce, jeptišky a básníka. Příliš mě na rozdíl od jiných knih K. Č. nezaujala.
Překvapilo mě jak je tato kniha plná hlubokých myšlenek Ostatně celý Čapek je nadčasový
Zpočátku nadšení, pak trochu rozpaky. Básníkova část mne tolik nenadchla. Jinak ale krásný jazyk, prostě Čapkova noblesa. (audiokniha na Vltavě, četl výborný Igor Bareš)
Nebudu si hrát na něco, co nejsem. Knihu jsem asi nepochopil, ale přišla mi jako snůška filozofických žvástů. Četl jsem už mnohem lepší příběhy, zabývající se smyslem života.
Líbil se mi ten styl, kdy se zpětně dohledávají souvislosti třemi různými "pozorovateli". První chvíli po dočtení jsem z nejasného konce toho byl trochu rozpačitý. Postupně však na knihu vzpomínám docela kladně. Ta určitá nevyhnutelnost osudu, za který si může tím, jak v určitý okamžik něco zvolil, a zpětně to hodnotí, v zajímavém poměru s nejistotou... a s nejistotou, jestli to tak opravdu bylo.
Právě to neurčité dodává někdy příběhům to správné koření…
Pro mě velice složité čtení. Nemohl jsem se dostat do děje a až do poslední části knihy jsem se ztrácel. Kniha Hordubal se mi zamlouvala o poznání víc.
Kromě trochu protahované třetí části (básníkova povídka, připomnělo mi to závěr Války s mloky, který mi taky úplně neseděl...), která se mi jinak svou exotickou atmosférou taky líbila, to bylo příjemné čtení. Za hezký závěr s pointou a celkově netradiční styl a pohled nakonec maximální hodnocení (a maximální spokojenost!).
Povětroň mě po velkém nadšení z Hordubala velmi zklamal. Mám ráda dějové knihy, příběhy, do kterých se můžu ponořit. Povětroň je ale spíš takové plácání se od fantazie k fantazii. Spíše vymýšlení si a uspořádávání myšlenek. Nic pro mě bohužel.
„Vy nemáte ponětí, jaká čilá síla je naše paměť; díváme se na svět očima dřívějších zkušeností, pozdravujeme věci jako staré známé a naše pozornost je vedena tím, co ji upoutalo kdysi; většina našich vztahů ke všemu, co nás obklopuje, je navázána jemnýma a neviditelnýma rukama vzpomínek. Člověk bez paměti by byl člověkem bez vztahů; obstupuje ho cizota a hluk, který k němu zaléhá, neobsahuje žádných odpovědí.“
Základní myšlenka Povětroně je hodně zajímavá – zachytit náš neklid, se kterým se potýkáme, když narazíme v našem poznávání okolí na něco momentálně neprozkoumatelného. Naše potřeba mít svůj obraz světa celistvý nás nutí (vědomě či nevědomě) dokreslovat si bílá místa na základě našich předpokladů. A protože podle sebe soudíme jiné, logicky do druhých promítáme vlastní zkušenosti. A nepotřebujeme k tomu ani tajemného cizince spadlého z oblaků, vystačíme si i s běžným bližním. Promítneme si do něj naše strachy a obavy a začneme ho peskovat za špatné vlastnosti, které nemá. Nebo se jeho nepoznaná místa stanou projekcí našich nadějí a přání ... a časovaná bomba nedorozumění začíná tiše tikat, protože dřív nebo později dojde na srážku snů a reality.
Román ovšem pokulhává za svoji nosnou myšlenkou, alespoň z mého čtenářského pohledu. Čapkovi se nepodařilo vzbudit moji zvědavost a zájem o pana X, varianty jeho příběhu jsem četl pouze s vlažným zájmem, spíš ze zdvořilosti a úcty k autorovi. Platilo to zejména o verzích jasnovidcově a básníkově, příběh řádové sestry mě zaujal trochu víc, jen mě v něm mrzelo použití toho obvyklého klišé, kdy se tak nějak automaticky předpokládá, že řeholnice ve službě musela dřív prožít zklamání v lásce (a do tajemného cizince promítá své vzpomínky) nebo o nějaké osudové lásce snít. Čapek tak sám na sobě – zřejmě neúmyslně – dokladuje svoji teorii: nečteme sny jeptišky, ale představy nevěřícího spisovatele o snech jeptišky :-)
Naštěstí pro mě je Karel Čapek výborný pozorovatel a bystrý analytik lidských vlastností – takže i román, který mě příliš neokouzlil, je naplněn spoustou chytrých myšlenek a úvah. Jedna za všechny: „Nikdo se nesetkává sám se sebou tak silně jako člověk nešťastný.“