Povětroň
Karel Čapek , Josef Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346545/bmid_povetron-sKB-346545.png
4
376
376
Noetická trilogie série
< 2. díl >
Povětroň je společně s Hordubalem a Obyčejným životem součástí volné trilogie. Tento příběh začíná tím, že do nemocnice přivezou muže v bezvědomí, který se zranil při leteckém neštěstí. Nad jeho lůžkem se postupně vystřídají jasnovidec, jeptiška a básník a každý z nich se snaží přijít na důvod, který muže vedl k tomu, letět v tak špatném počasí.Vznikají tak tři příběhy, všechny stejně pravděpodobné, ale pravda zůstává skryta... celý text
Přidat komentář
Tohle byl pro mě Karel Čapek, jak jsem ho dosud nepoznala. A to předesílám, že jsem si poctivě přečetla všechny tři díly této noetické trilogie. Kniha podle mě obsahuje spoustu zajímavých myšlenek a úvah. Moc se mi líbila diskuze lékaře a internisty i jasnovidcova a básníkova povídka. Celkově mi přišlo, že celou podstatu knihy nejvíc vystihl básník v této části:
„Ale pozor, zastav! sotva se pustíš tím směrem, shledáváš, že i tou cestou fikcí se musíš ubírat s jistotou, zkoumaje správnost každého kroku. Tu to máme! teď
abychom si lámali hlavu, která možnost je možná a pravděpodobná; abychom ji opírali znalostmi a důvody; abychom se potýkali se svou vlastní fantazií, střežíce ji, aby neztratila tu tajemnou a správnou cestu, která se jmenuje pravda.“
Zároveň musím přiznat, že jsem se v textu musela několikrát vracet a některé části číst znovu a znovu, abych vše pochopila. Rozumím tomu, že jde o to, že každý člověk vkládá do svých představ své vlastní zkušenosti, touhy a obavy. A že nelze poznat pravdu jen na základě vnějšího pozorování. A vlastně, že celá pravda je dost subjektivní (z hlediska toho, že každý vnímá realitu jinak). Přesto jsem občas měla pocit, že na tohle moje mozková kapacita zkrátka nestačí. Určitě bych se ke knize ráda vrátila za nějaký čas a zkusila to znovu.
Vlastně si vůbec nemyslím, že by šlo o špatnou knihu (původně jsem nechtěla ani hodnotit), jen jsem toho názoru, že je hodně filosofská, a tím pádem méně přístupná.
Ke knize jsem se dostala, protože jsem si ji dala do seznamu maturitní četby a myslela jsem si, že to bude krátká knížka, která se bude rychle číst, ale to jsem se velice zmílila.... Děj mě absolutně neoslovil, ztrácela jsem se v něm, úplně mě to přestalo bavit číst, takže jsem si poslední 1/3 pustila jako audioknihu i když audioknihy úplně nevyhledávám, ale chtěla jsem to mít rychle za sebou.
Upřímně, knihu rozhodně nedoporučuju jako maturitní četbu, jsou jiné knihy které jsou jak na čtení, tak pak i na rozbor jednoduší....
Brilantní Čapkovo dílo, které vás nadchne svou hloubkou a tradičně i jazykovým mistrovstvím. Jasnovidcova část patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo (nejen) v češtině napsáno.
(SPOILER) Koukám, že někteří měli podobnou zkušenost, přílet Případu X a následné rozmluvy v nemocnici vypadaly zajímavě, v postupných retrospektivních hádáních už však můj zájem klesal, u básníkova dopisu opadl úplně. Souhlas, jasnovidec a vysvětlování jeho metod bylo asi nejzajímavější.
Ze začátku to vypadalo, že to o něčem bude, ale nakonec se ukázalo, že se jedná jen o něčí představy co by kdyby. To vše proložené chvílemi dost rozvleklým a pro mě zcela nezajímavým přemítáním o životě. Možná je to kacířství, takto hanět klasika, ale smysl téhle knihy mně opravdu uniká.
"...a dohlížel, aby opět pár set akrů bývalé přírody bylo připraveno nést dřeň a plod byliny zvané Prosperita. Tu nastěhuje se požehnání do tohoto kraje, záležející v tom, že negři budou muset pracovat víc než dosud, ale zůstanou stejně bídní; zato v nějaké jiné části světa se přestane sedlákům vyplácet dřeň a plod jejich polí."
Poznámka k mnohým níže sdíleným komentářům - noetickou trilogii musíte číst jako celek, ne jako separované individuální knihy. Jsem přesvědčený, že s touto perspektivou svůj pohled na "knihu" změníte
„Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí.“
Celkový příběh mě přiměl k zamyšlení, první dva pohledy - jeptišky i jasnovidce mě bavily. Jasnovidec nejvíc. Ale pak přišel básník, strašně dlouhý a nezáživný a úplně odtržený od "reality" zbytku. Kdybych odstřihla básníka, dala bych plný počet hvězd, ale básník to zkazil.
To ovšem nic nemění na tom, že Čapek je asi mým nejoblíbenějším českým spisovatelem, takže že se mi nelíbil jen kousek jedné knihy, to je jen výjimka, potvrzující pravidlo.
Přesně jako už psala teacup:
první cca půlka dobrá. Hlavně mě bavilo, jak neuvěřitelně přesně dovedl jasnovidec popsat, co cítil, co viděl v myšlenkách a co kde cítil za druh bolesti, když se ho na to ptal doktor.
Ale pak přišel básník a šlo to do kopru. Za mě extrémně nudná část, kde jsem přeskakovala řádky, později dokonce stránky.
Na úvod předesílám, že jsem obdivovatelem Čapkova díla, ale Povětroň mi prostě nesedl. Z toho, co jsem zatím od Čapka přečetl, mě zaujal zdaleka nejméně. Jak mě dokázal pohltit Krakatit nebo Válka s mloky, tak mě Povětroň nudil.
Do značené míry se ztotožňuji s komentářem Set123 níže - nejzábavnější pro mě na příběhu byla doktorská intermezza, samotné tři příběhy... z hlediska zajímavosti bych je sám pro sebe sestavil přesně v tom pořadí, v jakém byly napsány. Sestřina verze byla prodchnuta vírou a láskou jako úhelným kamenem počínání letce. Než se k vyprávění dostal jasnovidec, málem jsem usnul, na jeho verzi mě zaujalo to, že osoba tak astrálního charakteru postavila jako středobod příběhu čistě empirické přírodní vědy. Básníkova verze pak byla, jak sám přiznal, jedna velká fabulace postavená pouze na různých mincích a nehodě letadla.
Trochu mě asi iritovalo, že vím, že čtu jen nějaké domněnky a nedozvím se (ani náznakem), jak to bylo ve skutečnosti. Proto jsem měl problém brát knihu "vážně", a i když jsem si z ní jako hlavní poselství vytáhl problém poznání pravdy (ostatně, noetická trilogie). Pohledem dneška, kdy se nikoli domněnky o nepoznatelném, ale čisté lži vydávají za alternativní pravdu, aktuální téma.
Sám nemohu uvěřit, že to píši, ale nedá se nic dělat; Povětroň pro mne byl zatím nejhorší Čapkovou prózou. Opravdu mne to překvapilo, ale je to tak.
Povětroně jsem začal číst nějakou chvíli po Hordubalovi, který mne naprosto nadchnul a velice jsem si ho užil. Povětroň se mi od samého počátku zdál mimořádně krásně napsaný, říkal jsem si, že se jistě bude číst lépe, nežli Hordubal, který obsahoval silné nářečí a amerikanismy. A ano, Povětroň má mnohem prostší a přístupnější jazyk nežli Hordubal. Ale knihu jsem i přes to odložil v okamžiku, kdy přišla na scénu milosrdná sestra se svým snem. Tehdy jsem z důvodu, který mi není znám, přestal mít chuť dále číst. Myslím, že to snad ani nesouviselo přímo s novelou, protože mne opustila chuť číst vůbec, ale k některým knihám jsem si v tomto období cestu propracoval, k Povětroni nikoliv. Vrátil jsem se asi o tři týdny později a dočetl sestru, dostal jsem se až k Jasnovidci. Sestřin příběh byl ryze emocionální, řekli bychom hermeneutický – sestra prostě nadinterpretovávala svůj sen a promítala jej do reálné situace. Jasnovidec se pokoušel přistoupit k problému poněkud filosofičtěji a „logičtěji“. Jestli lze jeho přístup považovat za logický, to by mohlo býti předmětem dialogu, pravda. Každopádně jasnovidec byl pro mne kapitolou velice obtížnou a jen těžko se mi přes něj prokousávalo.
Inu a po nějaké další pauzičce jsem se dostal k básníkovi. Jeho pohled se četl jednoznačně nejlépe a člověk by nejspíše měl tendenci považovat je za nejplatnější, jelikož byl nejdelší a nejkonzistentnější. Jednalo se však o úplně stejnou fabuli jako v předchozích případech. Pracoval na základě minima metody dedukční, kterou nakonec stejně utopil v množství čistě imaginárních předpokladů.
Tyto tři příběhy byly proloženy zajímavými mezihrami lékařů, jedinými částmi knihy, které mne opravdu bavily.
Smysl díla je jasný a odpovídá zhruba i smyslu Hordubala. Všechny postavy, které se na scéně objevily byly schopny na základě dedukce a obecného přehledu dát dohromady jisté základní kontury příběhu a pak každý upravoval realitu tak, jak se mu to zrovna hodilo k jeho narativu. Realita byla odvržena a imaginace se dostala na piedestal. Možnost dopátrat se pravdy se nám stala takřka nemožnou. Tedy nám se stala nemožnou naprosto, jen co je pravda.
Číst knihu určitě bylo zajímavé a myslím, že se v ní, ostatně jako v každém Čapkově díle, ukrývá mnoho vtipu a sarkasmu. Vedle toho ale také mnoho zajímavých myšlenek, Čapkem jako vždy velice jednoduše a příjemně vyložených. A dalo by se na díle najít jistě mnoho zajímavých témat k diskuzi. Zajímavé by jistě bylo pohovořit si o tom, jakou roli v celé knize mělo to, že Čapek vytvořil všechny tři vypravěče jako naprostá a koncentrovaná klišé. Milosrdná sestra byla přesně taková, jakou bychom si ji bez užití špetky kreativity představili, stejně tak i jasnovidec a o básníkovi ani nemluvím. Já však tuto debatu vést nemohu, protože, jak jsem výše popsat, jsem se cestou probojovával velice obtížně a nepřipadám si s ní být dost obeznámen. Každopádně tady končím. Jsem si jist, že je kniha zajímavá a mnoho zajímavého obsahuji, ale bohužel nikoliv pro mne. Minimálně ne teď. Snad se k ní někdy vrátím.
"Člověk se nikdy nezbaví toho, o čem mlčí." (69)
Proč? Objednala jsem si spoustu knih z antikvariátu a jako dárek bylo přiloženo vydání Čapkova románu Povětroň v krásné vazbě z roku 1941. Byla by škoda si ho nepřečíst.
A? Zpočátku jsem byla celkem nadšená, kniha podle mého gusta, útržkovitý děj, hodně úvah a myšlenek. Napadlo vás někdy třeba, že "když se vám o někom zdá, neslyšíte ho mluvit a také nevidíte, že by pohyboval rty; vy jenom víte, co vám povídá"? (33).
Tak kde je problém? Ve druhé půlce. Jak nastoupil básník se svým kubánským příběhem, they've lost me. Najednou to byla kniha psaná bílým mužem pro bílé muže a, i když jsem si uvědomovala 80 let, které uplynuly, tak to moc nešlo. Najednou to už nebyl příběh pro mě.
A co konec? Tak tam jsem si spravila chuť! Odměnou za to, že jsem přetrpěla básníkovo plkání, byl skvělý záhadný konec. A otevřené konce, ty já můžu.
Tereza R
Tento díl mě bavil z celé Noetické trilogie asi nejvíce. Záhadný pacient, lékařské prostředí, dohadování o tom, co je zač a jak se tam vzal. Jednotlivé pohledy na pacienta a dohady o jeho životě byly zajímavé a celý příběh čtenáři předá zajímavou myšlenku. Jako jednotlivé dílo je to určitě fajn, ale nejlepší je číst trilogii v celku, jen tak můžete získat celý obraz. Jediné, co mi vadilo je, že se vlastně nedozvíme pravdu. Ale o tom je celá ta myšlenka.
Panu Čapkovi se určitě podařilo výborně zachytit atmosféru i hrdinovo rozpoložení přisouzené mu všemi vypravěči, a opět ukázal své spisovatelské mistrovství. Na mě to ale bylo bohužel příliš psychologické, a jelikož hodnotím podle svých pocitů z knih, nezbývá mi než udělit jen jednu... A šup na Obyčejný život!
Na rozdíl od prvního dílu mě Povětroň příliš nezaujal. Je to zejména tím, že mi vyprávěné příběhy nepřišly dost zajímavé a nedokázal jsem se do nich začíst. Na druhou stranu mě u četby udržoval Čapkův mistrný vyprávěcí styl. Pořád jsem cítil napětí, i když nakonec žádné nepřišlo.
Příběh ale v této knize není to hlavní. V podstatě by mohl napsat stejnou knihu a vyměnit postavy i příběhy. Důležitější je asi podstata, která už není tak skryta jako u Hordubala. A tou jsou hranice našeho poznání. Krásně je zde ukázáno, jak každý do té své pravdy vkládá své zkušenosti, svůj pohled, své interpretace. Objektivní pravda se stává nepoznatelnou a zbytečnou. My žijeme v těch svých pravdách a svých pohledech.
To je ale jen jedna filosofická myšlenka. A tato kniha jich obsahuje velkou spoustu. I proto se mi četla kniha pomalu, často jsem se při čtení zastavil a přemýšlel, jestli život je opravdu takový, jak píše pan Čapek.
Nakonec nesmím zapomenout ani na rovinou Čapkova humanismu, který se tu projevuje také ve více rovinách. Jednak ve snaze porozumět osudu druhého člověka, jednak v pojetí pacienta X. Člověk, jenž nemá ani jméno. No a přečtěte si v samotné knize, co se o tam píše o člověku, který nemá ani jméno.
Hodnotím tedy jako ne úplně snadnou knihu o relativizaci hodnot a o člověčenství.
Povětroň je z Čapkovy noetické trilogie jednoznačně nejlepší. Začíná jako psychologické temné romanetto a la Hostovský, náhle střih a text pokračuje jiným vypravěčem ve zběsilém nervním tempu, které mi připomínalo Conradovo Srdce temnoty nebo Joyceova Odyssea. A konec je jak horečka Dostojevského. Tož - toto ano, to bych četl klidně i v podstatně mohutnějším rozsahu. Originální dílo to tím střídáním vypravěčů a úhlů pohledu příliš není, ale je to velmi dobře zpracováno. Za tu neoriginalitu bych dal 4,5 hvězdy, ale mám Čapka rád, nějak asi nostalgicky.
Karel Čapek nade vše, co tady na databázi je. Tak to já mám. I jeho hůře hodnocené knihy jsou pro mě čtenářským zážitkem a bavím se u nich. Ovšem dnes je to poprvé (i jsem se musel v seznamu přečtených knih ujistit), kdy u něj jdu s hodnocením pod čtyři hvězdy. Nějak jsem se v tomto díle nedokázal chytit. Hlavní idea i styl jsou bez pochyb čapkovské, dílo, jeho prvky i průběžné myšlenky nesou jeho rukopis. Zkrátka v tom Čapka jednoznačně poznáte. Ale tentokrát mě to zpracování ne úplně vtáhlo. Což je však naprosto v pořádku.
Audio ČRo: Celou trilogii vážně cením. Na Čapkovi je vidět jeho genialita i ve filosofickém rozměru, nicméně občas šlo o až moc zasněné pasáže. I tak jde o skvělé dílo.