Povětroň
Karel Čapek , Josef Čapek
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/346545/bmid_povetron-sKB-346545.png
4
376
376
Noetická trilogie série
< 2. díl >
Povětroň je společně s Hordubalem a Obyčejným životem součástí volné trilogie. Tento příběh začíná tím, že do nemocnice přivezou muže v bezvědomí, který se zranil při leteckém neštěstí. Nad jeho lůžkem se postupně vystřídají jasnovidec, jeptiška a básník a každý z nich se snaží přijít na důvod, který muže vedl k tomu, letět v tak špatném počasí.Vznikají tak tři příběhy, všechny stejně pravděpodobné, ale pravda zůstává skryta... celý text
Přidat komentář
Na můj vkus občas až moc filozofické. Hordubal se mi líbil víc. Teď si dám Obyčejný život.
Pár citátů z knihy:
"Nejsme tady pro sebe, ale proto, abychom sloužili majetku. Kdo neslouží svému, bude otročit cizímu. - Tak nějak zní zákon života, a ty hochu půjdeš v mých šlépějích."
"Nemluvíme-li o poutech rodiny a zvyku, činí člověka usedlým majetek a závislost, a ten, kdo nedbá bídy ani peněz, je jako balón bez kotevních lan a přítěže a je unášen, jak bůh dá a čert fouká. Ano, toulavost je jistě šílenství, je to porucha majetkových center, něco jako ztráta smyslu pro stabilitu. A tak se motej, ty blázne, když ti to nedá.."
Snažila jsem se, ale nešlo mi položit se do děje...nedočetla jsem. Nechám to vyšumět a za pár let ji třeba přečtu do konce.
Přečíst tuto knížku mi trvalo nezvykle dlouho, hlavně kvůli nádhernému jazyku a oslabené lince děje. Nápad knížky je krásný, ale musím říct, že mě trochu frustrovalo, že nevím, jak to tedy ve "skutečnosti" bylo. Knížka byla trochu zdlouhavá - obzvlášť básníkova část, ale když se člověk začetl, četlo se to nádherně.
Nemala som pôžitok z čítania tejto knihy, veľmi nudné a neoslovilo ma to absolútne.
Čapka mám opravdu ráda, ale tohle prostě nešlo =( Úplně se to minulo tomu, co bych považovala za dobré, ale myslím, že vina bude spíše na mé straně.
Chvat navzdory všemu, to jediné je jisté, jinak by se jak povětroň nehnal v takovém strašném počasí vstříc svému osudu. Jak znepokojující je, když vidíme obrysy člověka, avšak jej samotného přes vrstvy fáčů není možné spatřit, když se nemůžeme zeptat, ač po tom toužíme sebevíc, když nemá jméno, datum ani místo narození, můžeme se jen chytit spěchu, který ho dostal do oblak a toho strašného pádu, který jej přivedl na rozcestí života a smrti! Povídka milosrdné sestry, jasnovidcova a spisovatelova nám ukazují tři různé pohledy na život Případu X. Pojí je jen několik spojnic, jinak se zcela rozcházejí. Dokonce i v něčem tak zásadním, jako je důvod onoho osudného spěchu. Do toho všeho přichází starý internista se svým krátkým popisem Případu X založeném na striktní lékařské diagnóze. V té zněti možností si nemůžeme být jisti ničí. Jen kdyby tak mohl na chvilku otevřít oči, kdyby mohl říci jen jediné slovo, kdybychom mohli slyšet jeho hlas, anebo kdyby se nedejbože docela uzdravil, a my bychom mohli sedět s ním na lůžku a poslouchat jeho příběh! Pak bychom ho mohli alespoň trochu poznat, pak bychom zjistili, jak se věci mají, mohli bychom Případu X dát jméno a vsadit ho do kulis života, mohli bychom si všechno urovnat, strčit do obálky a pečlivě založit. Snad! Pan Čapek by však zřejmě nesouhlasil, a proto na Povětroně navazuje posledním dílem noetické trilogie, geniálním Obyčejným životem.
Druhý díl noetické trilogie zabývající se životem člověka a mnohostí náhledů na jeho jednotlivé části je takřka dokonalá a poměrně blouznivá novela, jejímž hlavním hrdinou je záhadný umírající člověk vyproštěný z trosek letadla. Nad jeho lůžkem se setkají tři postavy a každá z nich se pak, pro sebe přirozeným způsobem, snaží poodhalit jeho životní příběh a příčiny jeho velice dramatického konce. Postupně tak ukazuje převážně duchovní pohled skrze sen milosrdné sestry pojatý v podstatě jako zpověď, dále pak poněkud horečnatější vyprávění jasnovidce složené z dojmů a nejrůznějších vzpomínek a nakonec také dobrodružnou fabulaci básníka snažícího se vytvořit realistický portrét bezejmenného. Každý z nich se dostává vlastními prostředky, ať už jde o vnuknutí, mimo-smyslové vnímání, či představivost, ke svému vysvětlení, které je s těmi ostatními nádherně propojeno mnoha společnými prvky majícími skutečně hluboký psychologický podtext. 100 %
V anotaci je napsáno, že pravda zůstává skryta. Myslím, že to není tak úplně pravda. Každý z nás by si mohl doplnit vlastní "pravdivý" příběh dle svých zkušeností, přání a tužeb. U Čapka je obdivuhodné, že dokáže jakoby žít více plnohodnotných životů.
Není lehké vyjádřit, jak na mě tato kniha zapůsobila. Můj hlavní pocit z četby byl po dlouho dobu takový nesourodý. Povětroň se vzpírá zažitým archetypům a tím si koleduje o to, že většina lidí ho bude hodnotit negativně. Taky jsem si musel chvíli zvykat na ten divný styl. Čapek se snažil být stručný, je to takové rozhárané, k nějaké harmonické dokonalosti to má daleko. Ale silných momentů a silných myšlenek je tam plno. Musíte překousnout tu nezvyklost a všechno je pak v pohodě.
P.S. - Obdivuji, co všechno dokáže Čapek napsat, jak všestranný je, kolik literárních stylů vzládá.
Na knize se mi především líbilo, jak se autor s úsilím snaží co nejšířeji a nejpronikavěji ukázat složitost, rozmanitost a mnohostrannost lidského života. Na druhou stranu musím říct, že je to přespříliš zdlouhavé, ze za začátku nadšení, pak prudký pokles až do nudy. Rozhodně ale člověka kniha nutí k zamyšlení a jazyk, jakým Čapek píše, je opravdu bravurní a identický pravě pro jeho osobu.
Povětroň mne okouzlil již při prvním čtení i na podruhé a na potřetí. Zkrátka podle mne nejlepší kniha s jakou jsem se setkal. Pomáhá uvědomit si, že ostatní lidi poznáváme skrze sebe a své předsudky a touhy.
Přiznám se, že u Povětroně mi poněkud unikla celková pointa a tak k dílu přistupuji spíše jako k souhrnému zamyšlení se nad osudem člověka, konzumním stylem života, povyšováním se, nerozhodností a hlavně nenaplněnou láskou.
Celkově mě ale toto depresivně laděné filosofování bez hlubšího přiblížení celkového vyznění, příliš neoslovilo.