Povídky

12.01.2024

Krásná čeština, ale příliš utrpení a bolesti.

03.10.2023

Skvostné. Tolik emocí na tak malé ploše... Díky uživateli Knišíl za přesný komentář.

10.06.2023

Jan Čep, esejista a umělec, přední představitel české esejistiky a katolické literatury, patří mezi mé oblíbené autory, jeho eseje jsou jedny z nejinspirativnějších, které jsem měl možnost číst, a to, co demonstroval teoreticky, také v praxi literární uplatňoval. Důkazem budiž vydání celoživotní povídkové tvorby v záslužné edici Česká knižnice nakladatelství Host. Vydání obsahuje vysvětlivky a slovníček určitých pojmů, čtivý a podstatné vystihující doslov Tomáše Kubíčka, či ediční zprávu.

Čep patří mezi zásadní povídkěře české literatury, nejen té katolické. Pro plné pochopení jeho tvorby je však třeba mít na mysli jeho zásady katolické umělecké tvorby:
1. Soužití živých a mrtvých, současnosti a tradice, viz povídka Cesta na jitřní
2. Princip dvojího domova, tedy že plátno současnosti, tj. časnosti, vždy překrývá ještě plátno věčnosti, viz povídka Stínohra či Starcův smích
3. A důraz na důležitost každého individuálního života, právě jedinec a jeho osudy, obavy jsou ve středu Čepovy existencionální pozornosti, Ježíš se obětoval za každého z nás, ne za komunistické stádo, ale za každou jednotlivou duši, viz např. povídka Staník či Cikáni

Byl Čep ruralista, existencionalista nebo didaktický moralista? Myslím, že ani jedna z přihrádek plně nevystihuje Čepův umělecký záběr, protože vesnický život hraje důležitou roli v jeho tvorbě, a tím mi je vlastně dost blízký, ale je to vesnice idealistická? Nikoliv. Omezuje se vždy jen na vesnici? Nikoliv. Motiv vesnice patří však mezi silné prvky v Čepově tvorbě, plně ji však nevyčerpává. A co existencionalismus? Tady bych prvně upřesnil, že je to existencionalismus teistický (nikoliv tedy Sartre, nikoliv Camus, spíše už Kierkegaard nebo Dostojevský). Existencionalismus, kde člověk není nikdy zcela sám, ale žije ve společenství živých a mrtvých, smrtelných a Věčného. Je to existencionalismus s východiskem. A co moralismus? Podobně jako Flannery O'Connerová, je i Čep spíše pozorovatelem a předkladatelem osudů, než jejich čistým a jednoznačným kritikem a bezohledným soudcem. Jeho tvorba nese určité morální hodnoty, to je bez debaty faktum, ale existuje vůbec tvorba, která by nějaké hodnoty nenesla? Čep je v tomto alespoň upřímný, nezakrývá svá východiska, a přesto vše, nejsou jeho povídky prvoplánové a vždy bezproblémově jednoznačné.

"... člověk ztratí navždycky jenom to, co neumí mít rád." (str. 208, povídka Oldřich Babor)

"Však ďábel naší dětské víry, jenž vyjíždívá za měsíčních nocí orat se spřežením lidských zatracenců, přerval příšerným svistem svého biče Roubalčino blažené snění, a ubohá žena, matouc si čas a nemohouc rozeznat, dlí-li na tomto nebo na onom světě, seděla na chvíli na
lůžku a třeštila oči do noci měsícem proměněné." (str. 16, povídka Dvojí domov)

"Starý Vrána je tu chvíli sám. Ví však vůbec tento tvrdý stařík o své samotě? Dovede uvidět svůj osud a sebe samého, jak trčí ze země, podoben zmrzačenému trupu, poset ranami po urvaných větvích, ošlehán větry, zkroucen bolestí a tisíckrát poznamenán dotekem boží ruky, která mocně otesávala tento zatvrzelý špalek, tak brzy se zotavující? Zjeví se mu někdy bída jeho
života, který minul v prostoru začouzeném několika starostmi a několikerým požitkem tak popelavě žebráckým, za zvuku několika nuzných slov, od kolébky do stáří týchž, vyrudlých časem a uživáním jako hadry na těle husopasově?" (str. 32, povídka Husopas)

"Kdykoli si ten rok připamatoval její řeč, vždycky znovu žasl. Život té ženy, tak jak ji viděl a chápal, se k ní zdál tak nepravděpodobnou přípravou. Není pochyby, že ta slova byla vyslovena schválně pro něho, že mu byla poslána skrze ni. Cítil je v sobě, jak klíčí a nabírají mízu. Jeho život jimi narůstá jako kvasem, a oni o tom nevědí." (str. 164, povídka Příbuzenstvo)

"Čas stojí před člověkem beztvarý a němý a přítomný okamžik je nepatrný ostrůvek, obklopený cizotou a nepřátelstvím ze všech stran." (str. 43, povídka Přičinlivá rodina)

Jak můžeš bydlet v takovém holubníku, řekl neodvraceje
se. Vždyť to zní od sklepa až do půdy jako harfa. Když se promluví za devátou stěnou, je málem slyšet, co se tam povídá; když někdo spustí na záchodě vodu, rozechvěje se tím celý dům.
A k tomu je to až kdesi v povětří, nad samým železem a cementem, kousek země není odtud vidět. Kdyby ti do toho foukl trochu silněji vítr a sesypalo se to, nespadneš ani do hlíny; zůstaneš někde viset na drátě nebo přimáčknut dvěma traverzami jako netopýr.
Zasmál jsem se. Mně se to už nezdá. TY všelijaké zvuky mě už neruší. U vás taky přece křičí děcka, kejhají husy a praští vozy. A v té výšce nad střechami se mi právě líbí. Je tu ticho a samota, zvláště večer. A přece ne pusto. Člověk pořád cítí dole město a to
lidské hemžení v něm. (str. 244, povídka Staník)

"Válková o něho ani tuze neplakala, o svého andílka, ale zasáhlo ji to až ke kořenům. Lidé si myslí, že takové děťátko ještě nic není, a když umře, ani si toho nikdo nevšimne. Jenom matka ví, že to už byl malý člověk." (str. 138, povídka Zatopená ves)

Neuvěřitelné, kolik bolesti a strachu,protkaných krásnými lyrickými obrazy, dokázal Čep vtěsnat do malého prostoru povídky.
Ústřední téma povídek, nepatrnost lidského života ve srovnání s "věčností", nestárne. Cit pro práci s detailem, s okamžikem, taky ne.
Přední český modernista. Osobně považuju za vrcholné jeho nejstarší povídky.

08.07.2020

„Mládí je přes svou sirobu, přes své smutky věkem bezstarostným, žijícím pod přístřeším minulosti, avšak najednou přijde chvíle (nevíme nikdy přesně, kdy vlastně nastala) - chvíle, kdy si uvědomíme, že stojíme sami tváří v tvář skutečnosti, že musíme vzít břímě svého života na svá vlastní bedra, že se už nemáme na koho vymlouvat, proti komu se bouřit, a nic slavného a krásného že už nás bezpochyby nepotká. Co jsme promeškali, zkazili a pošpinili, to zůstává promeškáno, zkaženo a pošpiněno. Jizvy, které jsme si utržili, poneseme s sebou až do hrobu, až na věčnost.“

Příroda moravského venkova je až na pár výjimek jediným prostředím Čepových povídek. A toto prostředí je víc než jen kulisou, ke krajině má Čep vztah velmi intimní, vnímá ji jako živý prvek, jako aktivní aspekt vstupující do dějů. Připomnělo mi to poezii Bohuslava Reynka nebo třeba Steinbeckův méně známý román Neznámému bohu. U autora, který je tak silně křesťanský mě to nepřestávalo překvapovat, tohle Čepovo až pohansky vyhlížející soužití s přírodou. Zde pro ilustraci popis kraje krátce po silné bouřce: „Země je tichá a trochu smutná. Její dychtivost je ukojena, její žár je uhašen. Její touha vyzývala blesk a její zelené šaty jsou roztrženy shora až dolů. Mlčí a tiše dýchá. Jen ta nahořklá vůně tekoucích šťáv a poraněných tkání povívá vzduchem.“

Jan Čep popisuje venkovany realisticky, místní lidé zde nejsou idealizovaní jako v Babičce, nejsou to ale ani rozšafní hrabalovští pábitelé, ani zobrazovaná společenství nejsou nelítostná jako třeba v Maryši. Hrdinové jsou věrohodní obyčejní lidé (v tom dobrém smyslu), kteří žijí své každodenní osudy plné každodenních starostí. Přesto nejsou přízemní: jejich srdce jsou sice někdy ztvrdlá zlobou a nepřejícností, jindy v obraně před okolím nebo v reakci na prožitá zklamání, ještě jindy poraněná a trhaná tím věčným bojem v nás, kdy nás to táhne zároveň nahoru i dolů – a často v naději k druhým lidem. Čepovy postavy se nacházejí tam, kde se střetává vertikála s horizontálou: „Člověk většinou nevidí na oči pro pot a pro písek. Musí přijít příval s hromy a blesky, aby prohlédl. Musí před ním blesk rozštípnout strom, aby viděl, jaké krásné věci Pán Bůh stvořil. (...) Ano, třeba mít srdce statečné. Probíhá před námi úžasný děj. Naše bolest je jenom jeden záblesk na krystalu, který otáčí neviditelná ruka. Kdybychom se tolik nebáli o svou kůži!“

V povídkách Jana Čepa se toho opravdu moc neděje. Ale neděje se to tam ... tak nějak poctivě, opravdově, s velkým citem pro detail, se schopnosti se vcítit do toho, co nás přesahuje; i do toho, co je v nás nejvíc na dně. S láskou a pochopením k člověku, ne k lidstvu jako nekonkrétní mase, ale konkrétnímu člověku v konkrétní situaci. Snad proto jsem se při čtení cítil tolik vtažen, tolik osobně angažován.

„Ležel natažen pod pokrývkou jako prut a konal práci, kterou nikdo nemohl udělat místo něho: svlékal se ze svého zdání a lidské pýchy, které mají tolik vrstev jako cibule slupek: člověk myslí, že už je u dna, a vždycky je dole ještě jedna vrstva... Svlékal se ze svých starých smutků a urážek, o kterých si namlouval, že ho už nepálí; vzdával se i své samoty a své krutosti k sobě, svých starých lítostí a hněvů, po kterých mu zůstaly v srdci vylouhované skvrny jako po žíravině; vzdal se nakonec svého vlastního obrazu, tajného zrcadla, které v sobě všichni ukrýváme nejhlouběji, a vytrhl ze svého srdce poslední osten zaujetí sebou samým. Všecko z něho musilo být vytrženo, aby udělal místo Lásce, stojící už za poslední stěnou.“

18.12.2019

Nikdy jsem nebyl příznivec povídek.Výjimku jsem udělal u Sapkowského cyklu o Zaklínači a teď u povídek pana Čepa.Vlastně nevím co napsat,ještě ve mně doznívá úžas ze čtení a vzrůstá úcta a pokora před mistrovským dílem.Myslím ,že pan Čep měl obrovský dar vnímavosti,citlivosti a popisu vnitřního stavu člověka.Člověka,který v životě místy prožívá hrůzu před stínem smrti a zároveň touhu a jakoby jistotu po lepším a věčném životě a domově za tou oponou,kterou musíme všichni projít.Tento fakt je v každé povídce více či méně zdůrazňován místy téměř až do horrových forem.Skvělé popisy vesnického života a lidí vycházejí z autorova života na vsi ,pochází z deseti dětí.V ediční poznámce je věta,že čtení povídek vyžaduje určitou čtenářskou kultivovanost a Čep by měl být pomalu "spásán či popásán"Ano tyto perly se musí číst pomalu a vstřebávat.Dílo velmi dobře vystihuje komentář níže Chestertona.Pro mne osobně to byla jedna z literárních událostí mého života.
Doporučuji.

03.09.2019

Jazyk, poetika a vidění venkova minulého století jsou naprosto fenomenální a nedostižné. Ale, že se to čte výborně, si úplně netroufnu tvrdit. Závratné propasti rozhodně. Až tak závratné, že při čtení ve spěchu působí tísnivě. Sklíčeně. Čtenář potom může dlouho hledat pointu povídky. Třeba té Do města, tak jako já. A snad ji ani nedokáže obléci do slov. Zůstává jen tichý úžas nad vnitřním světem autora. Básníka jitřního zraku. Nad jeho odevzdaností, hloubkou víry, která proniká i temnoty a hlubiny beznaděje. Nad jemností až nepatrností humoru skrytého právě mezi saháním do prázdna a tvrdostí lidských srdcí. Nad odevzdaností a trpělivostí, které se bez víry pomalu vytrácejí protože jsou často nad pouhé lidské síly.
Nejpůsobivější a nejbližší byla pro mě povídka Domov a celkem mě pobavil Husopas.

08.10.2017

Krásný jazyk, výborně se četlo.