Pozemkové právo

předevčírem

Já to nechtěl číst. Nechtěl jsem. Ale oni mě donutili! Oni? On! Jeden kolega z fakulty, který mne informoval, že by snad v téhle knize mělo být řečeno, že pozemkové vlastnictví není absolutním majetkovým právem, protože... ehm... až je mi z toho trapno, nebudu lhát... se na něj vztahují četné veřejnoprávní regulace. Tomu bych snad při vší své lásce v lidstvo nemohl věřit (kecám...) a tak jsem si to musel na vlastní oči ověřit (kecám, prostě jsem se té knize chtěl vysmát). A hele:

"Problém by mohl být způsoben interpretací slova 'absolutní'. Toto adjektivum ve svém obvyklém významu se objevuje ve spojení se substantivy 'moc', 'vláda', nebo 'právo' a v tomto spojení okamžitě a oprávněně vyvolává představu moci vlády či práva ničím neomezených, zejména ne vůlí jiného subjektu. Tento význam nelze s uvedeným označením vlastnictví dnes spojovat ani v nejmenším, a zvlášť ne ve spojení s vlastnictvím pozemkovým."

A takhle – kolega se na knihu rozhněval příliš vášnivě. Profesor Pekárek pokračoval vysvětlením ad spáčilum – tedy odkázal se na jednoho z nejlepších soudů NS které jsme v poslední době měli, Jana Spáčila. A korektně vysvětlil, v čem ono pekelné adjektivum skutečně tkví (tedy v určení subjektovém, ne obsahovém). Výsledná informace je korektní – jen se k ní došlo věru imbecilní cestou. Profesor Pekárek totiž neměl problém v pochopení absolutivnosti de lege lata. On měl, bohužel, problém na vyšší úrovni. Z daného mi totiž plyne, že ten člověk nepochopil, že existuje, a jaký je, rozdíl mezi obsahem vlastnického práva (které popisuje zmiňovanou neomezeností) a kategorií v níž je vlastnické právo s příslušnou vlastností toliko subkategorií (věcná práva) respektive kategorií této subkategorie (tedy absolutní majetková práva). Zdá se mi, že si prostě tyto tři úrovně pan profesor trošinku pomotal. Což je snad ještě smutnější. Pominu přitom jeho očividně přirozenoprávní etudu o nejstarším vlastnickém právu – totiž tom vlastnickém – které podle něj patrně už od jeskyních lidí obsahovalo všechna oprávnění (utendi, fruendi, disponendi, abutendi, derelicti,...), a bylo tedy absolutní, ačkoliv se tyto vlastnosti objevují patrně až s prací bartolistů, nebo snad ještě později (dělal jsem si na to toho času výzkum, výsledek jsem už zase zapomněl – rozhodně tyto obsahy nepocházejí ani z doby justiniánovy kodifikace, nota bene ne z klasického římského práva, či dob ještě dřívějších.

Nu, k tomu se autor nezdráhal přistoupit k sofistikované kritice OZ přes jeho terminologii, jakkoliv je tato mnohem sofistikovanější a přesnější, než terminologie předešlého OZ64 – ale chápu, panu profesoru chyběli účastníci občanskoprávních vztahů, no bodejť. Trochu mi to připomnělo výlev jakési doktorky, která měla v průběhu rekodifikace při dotazu "Čím se cítíte být, fyzickou osobou, nebo člověkem." odpovědět "No samo-zřejmě, že fyzickou osobou!"

Jinak – snad nejde udělat větší blbost, než si koupit tuto knihu. Snad jen číst ji je horší nápad. Takzvané "pozemkové právo" stojí na dvou pilířích. Na OZ a na stavebním zákoně. OZ ani jeden z autorů nepochopil, to je patrné. Nu a stavební zákon máme nový, o desítkách novel ostatních právních předpisů ani nemluvím. Tahle kniha už není k ničemu – spalte ji. Nebyla si ani schopná vyříkat, jestli má obsahovat právo "pozemkové", nebo "životní" a to se ti lidé pomalu ničím jiným než odvětvotvornými kritérii ani neživí.