Pozitronový muž
Isaac Asimov , Robert Silverberg
Román vypráví o inteligentním robotu NDR-113, který v budoucím 21. stoletím slouží svému pánu tak dobře, že dostane i lidské jméno Andrew. Díky výrobní závadě totiž Andrew vykročil do života vybaven lidskou schopností milovat a touhou po sebezdokonalování. Neřešitelné problémy však nastanou, když Andrew zatouží stát se člověkem docela. Navzdory lidským předsudkům, zákonům robotiky a vlastním mechanickým omezením dokáže využít vědu i právní systém a na své pouti za nedosažitelným cílem se nakonec ocitá před děsivou volbou: aby uskutečnil svůj sen, musí zaplatit cenu nejvyšší. Překlad Jana Pavlíková.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 1998 , BaronetOriginální název:
The Positronic Man, 1992
více info...
Přidat komentář
Zajímavý příběh, který Asimov použil k teoretizování o postavení robotů v lidské společnosti, stejně tak o změně společenských nálad a vztahu k robotům a robotizaci celkově. Suma sumárum povedené, později - dle mého nepříliš efektivně - zfilmováno. Nečetl jsem původní povídku (zatím), ale tipl bych, že Silverberg pomohl Asimovovi především v obšírnějším popisu Andrewova života - nějaká ta všednost a postupné budování narativu, to nikdy nebyla vyslovená silná stránka Asimova (pokud nepočítám klasickou potřebu se vymezit proti vousům na bradě).
Do celého světa Nadace přispívá kniha spíše popisně, krom jedné věci: jsou to protetické pomůcky vyvinuté Andrewem, které patrně přispěly k dlouhověkosti vesmířanů.
Dalšími pointy do universa je pak docela detailně pitvaný negativní vztah pozemšťanů k robotizaci a odporu k jejich autonomitě, především v porovnání v okamžiku, kdy odletí na Měsíc.
A zpětnou zajímavostí je potom rozhovor z Robotů úsvitu, kde Han Fastolfe Bayleymu připomíná postavu Andrew Martina, včetně poznámky, že je zajímavé, jak se tyhle pověsti udržují při životě všude možně, jen ne na samotné Zemi. To je vlastně na celém Pozitronovém muži nejzajímavější - že veškeré zmínky o Andrewovi jsou na Zemi následně vymazány a zapomenuty.
Podle mého spolupráce Asimov-Silverberg je vynikající. Možná to bude tím, že oba autory mám nesmírně ráda, ačkoliv jsou každý jiný. Ovšem pokud "dají síly dohromady", vždycky je výsledkem dílo, kterému musím dát plný počet.
Osobně ovšem nesouhlasím s komentátorem stilgar1, že román je "zatvrzele ateistický". Spíš mám dojem, že zodpovězením otázky, co je hlavní podstatou lidství, jako by se blížil názorům Tolkiena.
V komentářích toho bylo napsáno hodně, snad jen už dovětek: „ Ty nedokážeš porozumět skutečnosti, že lidé neodvratně musejí dosáhnout stadia, kdy už se nedají opravit. Ale to je v pořádku. Proč by od tebe měl někdo očekávat, že pochopíš nepochopitelné?“. S tím, že až jednou budou debaty s roboty na takové úrovni, asi už toho ke čtení moc nebude. Stále mám na mysli, že kdyby se spojili Asimov, Silverberg, Tewis, K. Dick, co by vzniklo za dílo spojením Pozitronového muže, Zpěvu drozda a Blade Runnera.
U sci-fi dřívějšího data vydání si často říkám: jak to, že autora nenapadlo to xxx.
U čtení Pozitronového muže jsem to měl podobně, ale Asimov (a Silverberg) vždy překvapil a za pár stránek přišel přesně s tou myšlenkou, na kterou jsem myslel taky :)
Spojení sil dvou věhlasných autorů jde znát. Kniha je skvost s nádherným, hořkosladkým koncem.
Asimovovu povídku Dvěstěletý člověk považuji za jednu z nejlepších krátkých prací anglo-americké sci-fi, jaká kdy byly napsána. Její rozšíření na román, na němž s Asimovem spolupracoval další velikán žánru Robert Silverberg, bezpochyby ztratilo mnohé z onoho úžasného náboje, kterým se vyznačovala zmíněná povídka, přesto si zachovalo všechen ten emocionální potenciál původní myšlenky. Rozmělnění tématu se pochopitelně nedalo vyhnout, už proto, že původní nápad mnoho odboček a dodatečných dějových zákrutů nenabízel, přesto se autorům podařilo udržet se na nohou a nepadnout na kolena. Své si k tomu přidalo i všeobecně známé a díky výbornému hereckému obsazení i nesmírně populární filmové zpracování. Dvěstěletý člověk Andrew Martin, nebo chcete-li Pozitronový muž, a jeho touha stát se člověkem vás prostě nemůže nechat chladnými a neprožívat jeho zápas o uznání svých práv a nároků společně s ním (ať už se vám zdají sebeabsurdnější). K českému překladu Jany Pavlíkové bych měl jedinou výhradu, která mě nicméně celou dobu nesmírně rozčilovala, a to když mužským členům rodiny Martinových přiznávala oslovení Pane či Malý Pane, ale u ženských představitelek vytrvale trvala na anglickém Miss namísto krásného českého slovíčka Slečna, respektive Malá Slečna.
Asimov je a vždy bude ikona ze své doby. Nevím o žádném současném autorovi, který by měl takovou vizi a cit pro téma scifi, potažmo lidského bytí v časové rovině přesahující jeden lidský život. Je jedno zda je příběh vyjmut z analogie povídek nebo napsán románovou formou. Dnes už jen tuhle myšlenku autoři kopírují nebo jen používají,ale unikát drží Asimov a to ještě při velké úctě v roce 1992.
Stále aktuální zápas o podstatu lidství. Asimovská legenda, která nám má stále co říct.
Proč, proboha proč??? Proč se musela ta nádherná původní povídka o Dvěstěletém člověku mermomocí vycpat a roztáhnout do románové podoby?? Zase jednou se máchal v horké vodě už použitý pytlík s čajem. Pro ty, kdož se s robotem Andrewem seznámili poprvé z podle mě ne moc podařeného filmu, dejme tomu. Já si ale tisíckrát raději zalistuju v některé Asimovově sbírce nebo antologii a budu ždímat emoce a ronit slzy nad první, ryzí a poctivou verzí.
Budiž, za tři a půl, přece jenom tak úplná slabota to nebyla :-)
Boj o lidskost... Tahle kniha je jednou z nejlepších knih, v nichž někdo zápasí o lidskost. Krása.
Daleká cesta za lidstvím. Jedna z nejlepších Asimovových povídek, kterou jsme měli možnost si přečíst již ve sbírkách Robohistorie a Vize robotů, se stala základem pro společný román dvou autorů, Isaaca Asimova a Roberta Silverberga. Společně napsali ještě další dva romány podle geniálních Asimovových povídek. Ve všech třech případech šlo o povídky výjimečné.
Dvěstěletý člověk aneb Pozitronový muž je úžasným příběhem touhy a sebeuvědomění a nutí nás přemýšlet o tom, co je podstatou lidství.
0,1. Já, robot: Chránit (Reichertová)
0,2. Já, robot: Poslouchat (Reichertová)
0,3. Já, robot: To Preserve (Reichertová) v ČR nevyšlo
1. Já, Robot (Asimov)
1,1. Robohistorie I. (Asimov)
1,2. Robohistorie II. (Asimov)
1,3. Vize robotů (Asimov)
1,4. Sny robotů (Asimov)
2. Pozitronový muž (Asimov, Silverberg)
3. Nemesis (Asimov)
Pohádkově krásná knížka o tom, źe i robotům nic lidského není cizí.
Pozitronový muž jako předobraz evoluce člověka? Ve světě sci-fi a fantasy (a možná i ve vzdálené budoucnosti) nic není nemožné, neboť vše, co si dokážeme představit, vychází z reálných věcí nebo jevů.
Ze začátku mi kniha připadala zajímavá, ale pak se to zvrtlo jen na samé souzení a dokazování. Byla to nuda a stálé opakování všeho pořád dokola , musel jsem se nutit knihu dočíst, škoda.
Kniha mě velice nadchla. Přečteno jsem měla za několik málo večerů a to toho času pro sebe až tolik nemám. Ale tohle se nedalo odložit. Osobně se neztotožňuji s předchozími komentáři, že jim hlavní postava postupem děje začala lézt na nervy. Mně se líbila.
Kniha mě šokovala svým závěrem. U málokteré knížky se mi stane, že bych poslední dvě kapitoly před koncem řekla - wáááááu. Tady se mi to stalo. Klobouk dolů nádhernému a originálnímu příběhu. Doporučuji.
Díky za pozitronového muže, který mne k tomuto žánru tenkrát přivedl. Já byla nadšená knihou, stejně jako filmovým zpracováním s Robinem Williamsem v hlavní roli. Krásná kniha
V průběhu čtení knihy se z robota Andrewa, kterému jsem fandil, stal člověk, který mě velmi prudil. Nespokojený s tím co má, zkrátka takový obyčejný člověk...
Po přečtení zvažuji, že se opět pustím do celé Robotické a Nadační série od mistra sci-fi žánru Isaaca Asimova, kterou jsem četl před cca 20 lety.
Kniha je dobrá. To, čo mi vadilo, bol ten beh ságou generácií. Len čo sa zoznámite s Malou miss a obľúbite si ju, už stárne a zomiera. Potom nasledujú ďalšie a ďalšie pokolenia. Myšlienka a pointa knihy sú však zaujímavé, kniha sa číta sama.