Praha je pečeť

27.03.2015

Oslovilo mě to tak nějak průměrně, některé básně se mi líbily více než jiné, ale zatím myslím, že v paměti mi žádná neuvízla.

12. 7. 2019 přečteno podruhé. Hodnocení snižuji o jednu hvězdičku. Možná bych dala jen jednu, kdyby to nebylo o místech, která znám. Opravdu to jsou básně, které spíš neutkvějí. Ale je v tom kus srdce, a to mě nutí si sbírku nechat. Tentokrát připojuji výběr a jsem nakonec sama překvapená jeho rozsahem.

Nuselské údolí na dávné rytině,
stromy a mlha, potok nebe nese,
klid je v té krajině,
podobně jmenuje se
po hudbě domov.
Čas mina mezi ně.
Jsme v barákovém lese,
jen potok vagónů bubnuje hrdinně,
div plíce nevytřese
v širokém komíně...

***

Palcáty kaštanů

Pad na pohádku
temný stín,
v okolí hrádku
zabloudím.
Do kůry stromů
zakletá
nemůžu domů
po léta.
Tkají nit kukly
moruší,
kaštan tón puklý
vytuší.

***

Od války k tvému narození
uběhlo mnoho let.
Ať roky cokoli dál mění,
devátý květen válku smet.
Padlým i ožehlým, těm zvláště
navěky polámala vaz.
Oblohou táhly vojenské pláště
a zapadaly do krvavých gáz.
První dny míru u nás na Pankráci
z mávátek stékala krev barikád.
Někdy se doba kruhem vrací,
nesmíme se té houbě dát.
Ty nejostřejší patrony jsou slepé,
nevidí cíl.
Odzbrojit úsměvem jde lépe.
Chcem, abys žil.

***

Opona v národním

Je na koupačce,
kmitá
mezi komorami
malebná dívčí postava.
Jde vzhůru,
ale je dál s námi,
v proudění krve zůstává.

Nevíme, kdo je v pravé půli,
kdo v levé –
jedna krev a zem.
Byli jsme srdce,
tak jsme nezhynuli.
Dokud jsme srdce, nezhynem.

***

Národní v hudbě

Kolik tu bývá hudby pohromadě...
Vlévá se dovnitř její oblý proud,
hučí a skví se květem jara v sadě,
zemskému ráji nedá zahynout,

hned potichu jak tůně u rusalek,
hned divoce jak hněvy vodníka
doléhá dál než do měsíčních dálek –
do válek hudba mírem proniká.

Má melodii modrou po planetě,
po krvi červenou a bílou po mléku,
duhové barvy má po pestrém světě
a duhu dává darem člověku ...

Národní divadlo je v hudbě růží,
krůpěje mají z plátků misky vah,
hudba se kloní k lásce, hudba druží...
Srdce mi stálo na špičkách...

***

Zemský ráj

Na pohled ráj... Co uvnitř půdy
na spodních vodách svědomí?
Čí vinou je ráj krutě chudý,
a co je v nás – a jsme to my?

Třikrát jen cizí rozhodnutí
drásavé křivdy natropí.
Nutí nás, ale nevynutí
srdeční infarkt Evropy.

Snad ještě láska najde kudy
lávu a ledy prolomí.
Jsme rostlí pro kacířské bludy,
ne pro zvrácené atomy.

Snad všude láska neselhává
a mlází zhojí polomy.
Jsme rostlí pro pravdu a práva
a to v nás nikdo nezlomí.