Pravděpodobná tvář

19.03.2023

Musím říci, že první část, či spíše první dvě třetiny románu mě příliš nezaujaly a přečetl jsem je celkem s nechutí- děj se mi zdál příliš rozvleklý, nejasný, přes četné reflexivní pasáže a flashbacky mi zůstal hlavní představitel cizí, stejně nejasný jako jeho jméno. Byl jak postava stojící ve stínu, u které řadu rysů jen uhadujete a která si s vámi neustále hraje na schovávanou. A v románu samotném jsou přes zdánlivou otevřenost a upřímnost jakési podivná nedořeknutí a zámlky...
Naopak, jakmile došlo k zatčení a vyšetřování (vidíme skutečně jen to co vyšetřovaný, nic více) tak se křivka románu pozoruhodně vzepne a čte se velmi dobře, bezmála jedním dechem. Až po dokonale vypointovaný konec. (Kdo ví, zda něco takového sám Mucha nezažil...)

Ona nejasnost hlavní postavy je dle mé, ryze soukromé interpretace, vysvětlitelná biograficky a psychologicky: Jiří Mucha (syn A. Muchy) byl totiž velice barvitou figurou - válečný reportér, letec, světoběžník, velký bohém a především (domnívám se že velmi pravděpodobně) agent. Dvojitý, možná i trojitý. A na koho nakonec skutečně za války a po válce pracoval? Inu, kdo ví. Možná na více stran současně... To byla ještě divoká poválečná léta, kdy ještě nespadla železná opona - a rozvědky všech mocností (i podmocností) rády loví v kalných vodách.

Každopádně začátkem drsných padesátých let byl Mucha zatčen pro vyzvědačství, dostal šest let, v letech 1952-55 pracoval v uranových dolech. (O této zkušenosti ostatně později prohlásil (cituji po paměti) cosi jako: "Představte si ranní nástup v pracovním táboře. Tma, bouří vichr, padá sníh, k tomu vám pouští Beethovena... Může si spisovatel přát něco lepšího?"... )
Po předčasném propuštění se živil jako scénarista a překladatel z angličtiny. Podepsal vázací akt s naší Bezpečností (vyřazen prý v roce 1963 z aktivního stavu kvůli neužitečnosti jeho hlášení). Rehabilitován 1968. Jeho večírky pro pražskou bohému byly pověstné.

Každopádně jeho román je a není zpovědí, je a není upřímný... Inu, prostě je to "Pravděpodobná tvář"....
Stále tam na mě mezi řádky pomrkává ironicky sám autor, který nechtěl, netroufal si, či nehodlal řadu věcí doříci.
Však také život rozvědčíka je tak trochu ruleta - hra, kde jsou vysoké sázky.
Muchovi padla v životě i černá i bílá. A nejednou. On z toho vytěžil dost ne na jeden, ale na několik životů.

11.02.2022

Rozhodně zajímavě pojatá kniha, kdy část příběhu se odehrává před druhou světovou válkou ve Francii a druhá část pak v socialistickém Českoslovesku ... překvapivě se mi i tato kniha četla docela dobře ... je zde krásně vidět kontrast svobody v tomto slova smyslu a svobody v totalitním slova smyslu ...

16.10.2021

Kontrast uvolněné Francie a socialistických Čech. Ačkoliv se objevily pasáže, které mě nudily, celkově čtení stálo za to, a to především díky silné autenticitě.

16.10.2017

Kniha, která mi Muchu představila - a učinila ze mne nadšenou čtenářku jeho dalších děl. Atmosféra uvolněných šedesátých let a okouzlujícího jihu se snoubí s děsem šedivé socialistické reality. Hlavní postava působí věrohodně - člověk z masa a kostí, omylný a hříšný, přesto hodný čtenářových sympatií. Nazvala bych to utajeným klenotem české literatury.

18.05.2017

Neřekl bych, že se jedná o román z počátku 50. let, jak je uvedeno v anotaci, spíše z přelomu let 50. a 60. Tuto dobu z knihy vnímám nejen pocitově, ale ukazují na ni i některé (jinak nemnohé) reálie – např. když jedna z postav vypráví, jak šetřila na spartaka (vyráběl se v letech 1955-1959); kromě toho myslím, že policejní vyšetřování by – zejména pokud šlo o obvinění ze špionáže – v první polovině 50. let asi probíhalo a nejspíš i dopadlo jinak.
Pokud jde o samotný román, zpočátku jsem měl trochu problém se začíst, ale pak jsem si to jaksepatří užíval, Muchovou češtinou počínaje a pojetím hlavní postavy konče; z většiny toho, co autor popisuje, je cítit osobní prožitek, proto i hlavní „hrdina“ působí tak autenticky. To, co s-reader v závěru svého komentáře autorovi vytýká jako melodramatický prvek, až takto nevnímám – spíše jako připomínku člověčího sklonu uvědomovat si až v okamžiku ztráty, že vlastně bylo dobře...

19.12.2011

Prvá část románového cyklu, kerý pokračuje románem Marieta v noci. hlavní postava příběhu je člověk naprosto obyčejný, o to větší a přirozenější jsou jeho pocity a postoje.