Prázdné ulice
Michal Ajvaz
https://www.databazeknih.cz/img/books/67_/6717/mid_prazdne-ulice-YPt-6717.jpg
4
111
111
Děj románu se odehrává v roce 1999 v Praze. Vypravěč objeví na skládce na okraji města věc, jejíž účel nezná – je to nějaký nástroj, emblém, socha nebo snad písmeno neznámé abecedy? Ukáže se, že předmět je nějak spojen se záhadným zmizením mladé dívky. Vypravěč po ní pátrá a zároveň se pokouší odhalit smysl neznámého předmětu, který by mohl vést k tajemství jejího zmizení. Na své cestě prochází různými prostory, kavárnami, vrátnicemi podniků, nádražími i luxusními vilami zbohatlíků. Naráží na řadu stop, naslouchá vyprávěním, která souvisejí s věcí i s dívkou. Tyto příběhy přenášejí čtenáře do různých míst – do New Yorku, do nepojmenovaného francouzského městečka, do horského střediska Garmisch-Partenkirchen v Bavorských Alpách, na řecké ostrovy v Egejském moři, do Jižní Ameriky, do Afghánistánu. Ale stopy se stále nemohou spojit ve smysluplný celek…... celý text
Přidat komentář
Další dílo, které nahrazuje děj atmosférou. Principiálně nic proti, ale tohle mě opravdu nebaví.
Na obalu knihy je zobrazené bludiště a jako v bludišti jsem se při čtení cítil, protože čas od času nás hledání dovedlo do uličky, která byla slepá a jindy jsme zase dorazili na místo, kde jsme se už během putování ocitli, ale dorazili jsme tam jinou cestou a měli tak možnost tu samou událost vidět z jiného úhlu. Čtení je to takové snivé. Některé události mne bavily více a některé méně. Knihu nehodnotím plným počtem hvězd, ale zklamán nejsem, protože to svoje jsem si v tomto románu našel.
Citace: Některé z takových dětí dospějí a kajícně vstoupí do skutečného světa, jiné uvíznou v zázračné a neskutečné krajině navždycky; vyrostou z nich muži a ženy, kteří budou žít sami, budou celý život vykonávat nějaké nudné povolání a každý den se těšit, až skončí práce, až se budou moci zavřít s láhví vína v zešeřelém prázdném bytě a vrátit z cizího světa do rodné země.
Zdá se mi, že největším přínosem této knihy je pro mě rozšíření obzorů a slovní zásoby. Kapitán Bustrofedon v této souvislosti asi vede.
Musím říct, že se mi v Prázdných ulicích orientovalo mnohem lépe než v Druhém městě. Mělo to nějaký náznak příběhu a linka s mizícím inkoustem mě hodně chytla.
Každopádně jazykově vymazlené dílko.
Autor musí mít nachozeny tisíce kilometrů prázdnými ulicemi měst v dobách, kdy všichni obyvatelé spí nočním spánkem, dřímou po obědech a v létě města opouštějí. V takových ulicích zbývá spoustu času na sledování fasád, světelných her zapadajícího slunce a pozorování podezřelých vikýřů. Horké prázdné ulice se skutečně jako hlavní motiv prolínají celou knihou. Co se v nich dá vykouzlit fantazií? Té má autor na rozdávání, proto jsem sáhl i po tomto románu. A byl to hezký zážitek. V první řadě oceňuji krásný sloh a barevné, vonící popisy prostředí. Byl jsem jak v kině.
Nemám rád škatulkování, ale pro Prázdné ulice se mi jedna nálepka přímo vnucuje: česká (post)undergroundová fantasy. Nejen hlavní hrdina, ale skoro všechny vedlejší postavy, které při svém putování potkává, jsou samí laskaví podivínští intelektuálové a vlídní samotáři. Takoví, kteří v omšelých periferiích města nalézají svou klidnou niku, kde mohou rozpínat neviditelné světy dávných a podivuhodných dobrodružství. Takoví, kteří se nedokázali nebo nechtěli vymanit z časů, kdy fantazie a přátelství byly jedinými dostupnými formami opravdové svobody. Zanikající svět lidí na pomezí času a prostoru.
Hlavní hrdina se stále hlouběji vnořuje do labyrintu indicií jakéhosi dávného mysteriózního příběhu. Na stopě mýtu, který požral každého, kdo mu byl na stopě. Každou stránkou roste napětí, kdy se nezvratně propadne kamsi do jiného světa.
Pro mě jsou Prázdné ulice především románem o moci příběhů. Jak příběhy a legendy utvářejí naše životy. Přičemž vůbec nezáleží, zda se skutečně odehrály. Jejich vliv na náš osobní příběh je stejně silný.
"...zvykli už si tak na prázdno, ve kterém dlouho žili, tak si zamilovali své místo nikde, znali už tolik jeho magických kouzel, tak už se sžili s jeho zázračnou faunou a flórou, že jim připadalo, že to, co jim začal nabízet svět, je strašně málo. Za všechna léta, kdy popíjeli úžasný nektar nicoty, se stali vybíraví a už jim žádný jiný pokrm nechutnal, žádná stavba se nevyrovnala skvělému paláci prázdna. A tak v něm zůstali. Nemuseli žít zrovna na opuštěném nádraží; často chodili mezi námi, ale přitom byli pořád nikde, nosili si své prázdno s sebou jako lehký stan."
Mám rád poetiku šepotu mokrých kabátů, stínů co jako skřeti bojovně šplhají po stěnách protilehlých činžáků a hadrů, co jako fantastkní zvířata hlídají mlčenlivá umyvadla....ale tuto snící křehkou prázdnotu mi narušují příběhy a zápletky knihy. Působily na mě banálně, kostrbatě a uměle. Částečně jako intelektuální konstrukty ve stádiu pokusu, částečně jako granulát k recyklaci. Nejlepší sousta jsem nacházel mezi řádky, (v průhledech do ticha pootevřených šatních skříní) ale hladový jsem zůstal.
I mně připomněl zpočátku Ajvaz Arbesova romaneta, především vědeckým vysvětlením záhady (svítící okno na obraze), úlohou vypravěče (tedy i ich-formou) a velkou popisností.
Já u Ajvaze ale nacházím důležitou věc, která mě při čtení přitahuje a uchvacuje: "...třeba se objeví něco jiného než logika - nějaká jejich melodie, rytmus nebo harmonie..." Nikoliv oddělené segmenty - např. právě záhada vypadající jako nadpřirozená a poté její logické vysvětlení - ale neustálé propojování a přetékání všech složek příběhu do sebe: náznaků a tajemství, hudby, chemie, obrazů, zvláštních postav, fantazie, historie,... Zároveň to nepůsobí přeplněně, protože motiv prázdnoty (ticha, ničeho) zmíněný už v názvu je sjednocujícím prvkem - a vůbec nepůsobí bezvýchodně, spíše naopak, je to východisko všeho.
Nenechte se nalákat jenom tou zmíněnou detektivní linií, ta je pouze nitkou, která vás provede autorovým fantastickým, poetickým viděním světa. Na takový pohled se nalákat nechte. Neaspiruji na vykladače smyslu této knížky, to výše uvedené byly spíše mé pocity než názory - a o tom, řekla bych, celá knížka je. Prostě se nechte jenom unášet.
Tak tenhle Ajvaz mne baví. Jeho styl postupného naboptnávání motivů („A z každého z těch obrazů se postupně zrodily desítky dalších obrazů“ – str. 225), který mne při četbě jeho Druhého města až unavoval, když se zaměřoval jen na fantazijní vizuální představy, přináší v Prázdných ulicích nabalování na první pohled fantasktních příběhů spojených zprvu neuchopitelně jedním geometrickým tvarem; přináší nabalování, které je čtivé, napínavé. Napínavé neodbytnou otázkou: Kam až nás chapadla příběhů vyprávěných zmnoženými vypravěči zavedou?
A druhá část, která všechny ty roztodivné až mýtické příběhy logicky propojuje, přináší čtenáři jako bonus spoustu dalších zajímavých otázek, přináší různé možné interpretace.
Ať už čtete tuto knihu jako knihu o neuchopitelnosti života a umění, nebo jako příběh cílené dočasnosti uměleckého díla (je samozřejmě lákavá analogie s Kafkovým přáním, jež nebylo jeho přítelem Brodem vyplněno), které může inspirovat ostatní právě svou nejasností a neurčitostí; ať už ji čtete jako oslavu až fatální cesty za zdánlivými cíli („Ale věděl jsem, že pouť, na kterou jsem před několika dny tak nerozvážně vykročil, mě už omámila a zbavila svobodné vůle.“ str. 255), či jako oslavu nekonečného hledání (příběh nekončí, je stále co hledat, třeba důvod pomíjivého sněhového znaku…), vždy je to čtení opojné. Alespoň takovým bylo pro mne.
Dakujem ze tuto knihu. Skoda len ze si nemozem vypocut cj-ovu hudbu, moc by ma zaujimalo, ako znie.
Oproti Druhému městu se Prázdné ulice čtou snáze, je to taková "normálnější" próza, dá-li se to tak říct. Nemůžu ale říct, že by mě tenhle příběh o hledání pro hledání ve stylu "i cesta může být cíl" nějak výrazně zaujal, v paměti mi zůstane snad jen naprosto ujetá pasáž z večírku s operou o zhrzeném urbooceanologovi.
Román plný fantaskností, zákrut a odboček, které mi ovšem nedovolovaly se odtrhnout od četby a opustit jeden z typických ajvazovských světů nepřipouštějících příliš moderní dobu.
Knížka dlouho baví a napíná, ale zhruba za polovinou začne mít čtenář pocit, že je natahován až přespříliš, ztratí motivaci pokračovat a začne ho to trochu štvát. Knihu jsem dočetl, ale nepatří k mým nejoblíbenějším Ajvazovým dílům.
Po přečtení Druhého města je taková slabší a jen zbytečně protahuje, co je téměř od začátku jasné: Obrací pozornost k samotnému hledání. To je sice čas od času pěkné a stále kniha pro mě zůstává mezi knihami na dnešní dobu dobrými, ale i ta často kritizovaná Lucemburská zahrada mi přišla o dost lepší. Nehledě na to, že je fakt znát, že autor hudbě moc nerozumí, jak, pravda, sám v knize přiznává, ale myslím, že bylo možné se vyhnout psaní o něčem, co mu není blízké. Popř. si to mohl alespoň najít, poptat se...
Nicméně mě bavilo pozorovat mezistupeň mezi dalšími Ajvazovými knihami, které jsem četl.
Opravdu zajímavý dobrodružný příběh. Děj je sice pomalý, ale až na výjimky jsem neměla dojem, že by se vlekl. Naopak se pomalu rozvíjí a přináší stále nové pramínky příběhu. Když to spojím s tím, že jsem na čtení neměla příliš času, opravdu jsem si příběh užila, protože za tu chvilku postoupil jen nepatrně a měla jsem čas opravdu si vychutnat jednotlivé odbočky a vedlejší příběhy. Doporučuji :)
Pokud si u knihy chcete odpočinout, máte hodně času a nechcete nad ničím moc přemýšlet, pak si knihu přečtěte. Nic Vám nedá, ale na dovolenou vhodná. Pokud jste vytížení a čas pro knihu kradete po chvilkách, pak jí nečtěte, byla by to byla ztráta času. Naprostá.
celkem povedený metaromán, tok vyprávění trošku pomalejší jak u nejnovějších věcí ale celkový dojem pozitivní
Musím se přiznat, že jsem tak dobré fantasy nečekala od českého autora. Líbil se mi příběh se všemožnými tajemnými zákoutími a záhadnými symboly. Občas jsem se v nich drobet ztrácela, ale jinak spokojenost :)
Musím říct, jsem uchvácen. Práce s jazykem, jinde nestravitelné popisy zde podané až básnickou formou, mystika města a noci, ony příběhy, fantazie, skutečně je problém knihu odložit v nějakém místě a jít třeba spát nebo do práce. Možná bych než do fantasy zařadil tuhle knihu do romanet, protože Ajvaz je Arbes moderního věku. Je ale pravda, že časem začne struktura vyprávění připomínat spíše nějakou adventuru hru – hrdina někam přijde, do zajímavého prostředí, s někým promluví, a získá další vodítko; někdy si až člověk říká, jak ochotně mu každý náhodný člověk sděluje někdy i intimní věci. Ale na druhou stranu, proč ne? Adventury mám rád. :-)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Druhé město |
| 2011 | Lucemburská zahrada |
| 2008 |  Cesta na jih |
| 2004 | Prázdné ulice |
| 1997 | Tyrkysový orel |
Je to propracované, promyšlené, fantastické, snivé, jazykově bohaté, ale, jak se někde v knize píše:
"..Ale těch pár dnů pátrání po Viole, naslouchání všelijakým podivným příběhům a setkávání s náznaky příběhů ještě podivnějších už mě pomalu začínalo zbavovat zdravého rozumu......"
Mě také.Tohle byla těžce vyčtená kniha do Výzvy.