Pražský hřbitov
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/550766/bmid_prazsky-hrbitov.jpg
4
676
676
Lhát je tak snadné. Pohřbít někoho jen o málo těžší. Teď jde pouze o to, kdo dá víc. Cílené manipulace nejsou vynálezem současnosti. Už za časů Třetí francouzské republiky, která právě cupuje pověst židovského kapitána Dreyfuse, dožívá v Paříži senilní padělatel Simonini a ten si z umění pozměňovat realitu na počkání udělal kšeft. Pod vlivem zarytého antisemitismu z dětství podváděl i zrazoval, nicméně k stáru ještě dostane šanci rozpomenout se, co byl zač. Když s tímto intrikánem procházíme stránky soukromého deníku, příbytek kněze ze sousedství či stoku pod domem, kde se kdovíproč nakupily mrtvoly, probíráme se labyrintem jeho chorobně selektivní paměti. A co víc: jsme i svědky toho, jak si Simonini naposledy pochutnal na veřejném mínění. Vždyť coby své vrcholně padoušské dílo vyčaroval báchorku o spiknutí židovských mudrců nad pražským hrobem rabiho Löwa, čímž v napjaté atmosféře sklonku 19. století nasměroval Evropu k bolestně známým koncům. Autora Jména růže Umberta Eca odedávna zajímalo, co je živnou půdou zášti. Na základě dobových pramenů vyfabuloval fascinující opus o zlu bez hranic. Český překlad románu získal v anketě Lidových novin titul Kniha roku 2011.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
OneHotBook
Originální název:
Il Cimitero Di Praga, 2010
Interpreti: Igor Bareš , David Švehlík
více info...
Přidat komentář
Pro mě příliš hodně historie a poliky. Být to moje první kniha od autora, už po jiné nesáhnu.
Poněkud těžkopádnější. Nicméně neskutečně obdivuju Eca, že si dal práci se studiem i těch nejmenších historických detailů než napsal tuhle bibli pro antisemity středně pokročilé.
Koukám, že reakce na tuto knihu jsou rozporuplné.Za sebe mohu pouze napsat, že se jedná o vynikající dílo na pomezí fikce a literatury faktu.Podrobně zpracovaná historie tzv. sionistických protokolů.Rozhodně jedna z nejlepších knih, kterou jsem za poslední dobu četl.
Kniha se mi příliš nelíbila a dočetla jsem ji vlastně z pouhého zvyku dočíst každou knížku až do konce.Zpočátku zajímavé a čtivé téma se zhruba v polovině mění v nudnou historickou přednášku.
Z počátku byl román zajímavý a čtivý, pak se ale začal měnit na přednášku z dějin Itálie 19. století a přiznávám se, že tohle zrovna není období, které by mě zajímalo. Knihu jsem nedočetla a ani to nemám v nejbližší době v úmyslu, je pro mne docela zklamáním.
Příjemné čtení, nenásilně poučné. Kniha se mi četla dobře, i když to pro mě nebyla kniha, která mě pohltí a musím číst, číst a číst, dokud nedočtu.Na druhou stranu jsem se ke knize ráda vracela a pomalu nasávala příběh této knihy.
Eco jako autor mě zaujal a Pražský hřbitov nebude mým posledním setkáním s tímto autorem. Za mě rozmezí mezi 3 a 4 hvězdičkami :)
Jméno růže sice nepřekonáno, ale i tak velmi působivé a ohromující dílo, ale je třeba obrnit se trpělivostí a pomalu, pomaličku vstřebávat - vydržet! Ono si vás to pak najde samo! Povinnost pro všechny Ecofily!
Poctivě přiznám - nedočetla jsem, takže nebudu hodnotit. Opravdu jsem se ale snažila, dávala jsem knížce 200 stránek, aby mě aspoň maličko, čímkoliv zaujala, ale nestalo se tak. Znechuceně jsem ji vrátila a radši si připomínala, jak skvělé bylo Jméno růže. Když vidím ty nápisy v knihkupectví: "Knížka zvolená čtenáři za bla bla bla!", tak nechápu, ale někdo ji asi zvolit musel, takže přijímám, že zjevně nejsem typ na podobné čtení a od knihy a možná i od Eca se zcela distancuju.
Román je konstruován jako vyprávění 3 osob - italského špiona ve službách francouzské tajné služby, který se živí odhalováním protivládních konspirací, které je v případě nutnosti ochoten sám zorganizovat a kvůli ztrátě své paměti si píše deník; italského duchovního, který bydlí ve stejném bytě, a také ztratil v nedávné době paměť, takže svými zápisy zasahuje do stejného deníku a vypravěče, který v případě chybějících nebo nejasných zápisů v deníku doplňuje dějovou linku. Mohlo by se zdát, že román působí trochu chaoticky, ale Ecovi se podařilo celý děj zkonstruovat tak, že se nemusíte bát toho, že se v něm budete ztrácet. Podle doslovu si náležitě užije knihu pouze čtenář, který dokáže nalézt a pochopit všechny Ecovy skryté narážky na převratné filozofické myšlenky. Přestože nemam univerzitní vzdělání ve středověké filozofii, literatuře, ani italské historii, tak jsem si četbu doopravdy užil, obzvláště od momentu, kdy zjistíte, že velká část příběhu je pravdivá (je lepší se to dozvědět po přečtení než před ním). Takže já můžu jenom vřele doporučit. Přestože ke konci se kniha může zdát trochu zdlouhavá a možná trochu postrádá výraznější ukončení příběhu, jako celek vás bude určitě bavit.
Četlo se to velice dobře. V dlouhých, spletených souvětích se očividně Eco vyžívá. Škoda jen, že po vyvrcholení a odhalení to na posledních stránkách ztratilo ten švih. Dočetla jsem to opravdu jen proto, že jsem musela.
Nemůžu si pomoci, ale Jméno růže byla výjimka. Tedy co se Ecových románů týče. I tam občas neznal míru, ale naštěstí se udržel a vyšlo to tak 50 na 50, co se rozložení příběh vs. historiografická obsese týče. Do každého dalšího románu je pak stále složitější se začíst. Eco nám chce říct vše, každý vyšťouraný detail, finesu, symbol, manýru. Až zapomíná, že píše beletrii. A pravidla beletrie prostě jsou jiná. Jistě, jsou zde geniální pasáže, ironie, atmosféra místa... Ale k čemu to všechno, když se od jedné věci skáče rychle k další, neexistuje možnost se začíst, sdílet prostor s hrdinou, celé je to spíše jako výukový program z dějin historie formou virtuální reality.
Poprvé když jsem četla knihu od Eca bylo to Jméno růže- výborná kniha. Ale s touto knihou jsem bojovala a to hodně, kniha mě nakonec porazila. Ze začátku jsem se bavila, kniha mě pohltila, ale pak jsem se najednou začala ztrácet. Třeba je to tím, že je mi teprve 21 let a třeba na to musím jakoby dospět,. Je totiž spousta knih, které překousnete nebo přečtete jedním dechem až ve vyšším věku. Zkusím tuto knihu přečíst za pár let znovu a uvidím.
Po všech těch chválách jsem se s nadšením začetla a... a možná mám jiné vnímání než všichni ti chvalozpěvci, ale s knížkou jsem fakt bojovala. A bojovala statečně a dobojovala se až do konce, ale bez nadšení
Trochu mi to připomíná pokus o Odyssea, myslím tím stavbou knihy, ale v tomto případě by to byl opravdu pouze pokus,hodně mi to připomíná Čapkovu pohádku O pejskovi a kočičce. Vrazíme tam tohle a teď ještě tohle... Moc se mi líbí nápad zakomponovat kresby různých autorů do příběhu a vlastně na tom příběh i stavět. Jinak mám pocit, že nic nového pod sluncem, fabulace skutečných postav s neskutečnými či částečně vymyšlenými, vše tady už bylo, jenom pod hlavičkou jiných autorů. Začátek skvělý. Kdyby kniha měla o 100 stran míň, byla bych nadšená.
Prokousával jsem se románem jak červotoč tvrdým dřevem, ale nakonec jsem to dal. Jenom nevím, jestli jsem si z knihy něco podstatného odnesl, uvidím časem jak si knihu budu pamatovat. Co jsem ale stačil pochytit: některé polopravdy / legendy jsou produktem lidí, kteří je vytvořili pro svoje vlastní účely... a pokud rezonují s názorem dalších, žijí si dál vlastním životem i po odhalení. A to v době rozmachu konspiračních teoriích může docela hodit...
Po přečtení Jména růže jsem se trošku bál, že nebudu zvládat stíhat autorovy myšlenky a vědomosti, které dokáže chrlit jednu za druhou. Nicméně Pražský hřbitov, velice barvitý příběh s úžasným cynickým humorem a s tak nehorázně zápornou hlavní postavou, mě nadchnul od první stránky. Děj je naprosto jednoduchý, ovšem vykreslený tolika informacemi, znalostmi, myšlenkami a neuvěřitelným množstvím postav, že čtenáře zaměstná na hodně dlouho a rozhodně to nejsou nudné chvíle. Pravda, orientovat se v neskutečném množství různých skupin lidí, společenství, lidských přesvědčení a vyznání (o kterých normální člověk v životě neslyšel), špionů, dvojitých špionů a pochybných individuí, dá člověku zabrat. Naštěstí autor důležité okamžiky poměrně jasně a záhy objasňuje a čtenář se v přehršli informací neutopí. Vlastně je to stále dokola to samé, i když v mnoha variacích, takže se čtenář může začít ke konci knihy lehce nudit (jako to bylo v mém případě). Nicméně poslední a vymodlené dobrodružství hlavního hrdiny již naznačuje, že se kniha chýlí k závěru, který je čtenáři odměnou, všechno do sebe pěkně zapadá, otevřený konec naprosto skvěle celý příběh finišuje. Jako perlička na závěr se jeví lehce rýpavá poznámka autora a jeho přehledná tabulka, kde celý děj knihy rekapituluje. A přiznejme si, že i když jsme dávali pozor, tabulka se hodí.
Kdo chce zkusit Eca, ale bojí se jeho charakteristické literární pověsti, tuto knihu doporučuji, neboť zde se autor projevuje jako přístupný i méně náročnému čtenáři. A právě tato skutečnost rozděluje čtenářstvo na dva tábory, kdy jedni tvrdí nejlepší Eco, druzí nejhorší.
V téměř osmdesáti napsat takovou knihu, kloubouk dolů! Já v tomto věku budu rád, když ji budu schopen vůbec přečíst...
Tak nevím no...
Eca mám ráda a na jméno Růže nebo Foucaltovo kyvadlo nedám dopustit, tady se mi ale nedařilo se začíst a vůbec jsem nebyla zvědavá, zda se děj posune někam dál nebo se stane hlavnímu hrdinovi. Bylo mi to celkem jedno.... Mám trochu pocit, že mistrovi dochází šťáva.
Štítky knihy
detektivní a krimi romány 19. století italská literatura fiktivní korespondence fiktivní knihy Sigmund Freud, 1856-1939 mystifikace
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Vždy mne lákalo si něco přečíst od autora, který je tolik vychvalován. Sáhl jsem tedy po jeho novince. Z počátku jsem si ale říkal, tohle má být ten velký Eco? Primitivní věty, které obsahovaly tolik nenávisti a nesnášenlivosti. Asi bych knihu odložil, kdyby se jednalo o jiného autora s tím, že jen někdo dal průchod své xenofobii. U Eca jsem ale přistoupil na to, že účelovost tohoto postupu poznám časem (obavy mne ale neopustili). Dočetl jsem a jsem rád, že jsem knihu neodložil. Obsahuje totiž mnoho současných problémů. Konspirační teorie,kterými i dnes jsme obklopeni, je hlavní tematikou knihy. Kolik lidí stále věří na židovské spiknutí nebo na jiná ještě méně uvěřitelná. Přitom všechna jsou primitivní a hloupá, ale bohužel někdy se hodí i státním aparátům a někdy, co hůř, jsou na nich vyloženě postaveny...