Pražský hřbitov
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/550766/bmid_prazsky-hrbitov.jpg
4
676
676
Lhát je tak snadné. Pohřbít někoho jen o málo těžší. Teď jde pouze o to, kdo dá víc. Cílené manipulace nejsou vynálezem současnosti. Už za časů Třetí francouzské republiky, která právě cupuje pověst židovského kapitána Dreyfuse, dožívá v Paříži senilní padělatel Simonini a ten si z umění pozměňovat realitu na počkání udělal kšeft. Pod vlivem zarytého antisemitismu z dětství podváděl i zrazoval, nicméně k stáru ještě dostane šanci rozpomenout se, co byl zač. Když s tímto intrikánem procházíme stránky soukromého deníku, příbytek kněze ze sousedství či stoku pod domem, kde se kdovíproč nakupily mrtvoly, probíráme se labyrintem jeho chorobně selektivní paměti. A co víc: jsme i svědky toho, jak si Simonini naposledy pochutnal na veřejném mínění. Vždyť coby své vrcholně padoušské dílo vyčaroval báchorku o spiknutí židovských mudrců nad pražským hrobem rabiho Löwa, čímž v napjaté atmosféře sklonku 19. století nasměroval Evropu k bolestně známým koncům. Autora Jména růže Umberta Eca odedávna zajímalo, co je živnou půdou zášti. Na základě dobových pramenů vyfabuloval fascinující opus o zlu bez hranic. Český překlad románu získal v anketě Lidových novin titul Kniha roku 2011.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2024
,
OneHotBook
Originální název:
Il Cimitero Di Praga, 2010
Interpreti: Igor Bareš , David Švehlík
více info...
Přidat komentář
Radost číst, Eco si s tímto románem pekně vyhrál, ale posledních 100 sušších stránek už jsem četl jen abych to dočetl.
Pražský hřbitov je geniální kniha, brilantně napsaná, ale jak říkal překladatel Jiří Pelán, 'možná až příliš na vkus čtenáře.' Je to jako stůl plný vybraného jídla - kde je jídla tolik a je až tak chuťově bohaté, že člověk se začne zajídat, neschopen ocenit všechny nuance a časem se unaví - a nejradši by se od těch lanýžů a husích paštik a medových omáček vrátil k něčemu obyčejnému. Ale takové jsou téměř všechny Ecovy romány.
Zasazení románu do konce 19. století mi přišlo zajámavější než přechozí romány, ať už Ostrov včerejšího dne (16. století, období baroka) nebo Baudolino (12. stol., výpravy na východ). Příběh byl aktuálnější, zajímal se nejen o italské období risorgimenta a garibadldovskou revoluci, Prusko-Francouzskou válku a Dny Komuny, nebo Dreyfusovu aféru, ale krásně pospal 'zeitgeist' paranoidního 19. století ve svém neustálém podezřívání a vymýšlení si fiktivních nepřátel. Hlavním tématem je proto padělání dokumentů, ovlivňování veřejného mínění a hýbání historií ve svůj prospěch. Takové machinace jsou v naší současnosti velcie aktuální, ať už jde o americkou aféru s 'vymyšlením si' hrozby jadernch zbraní v Iránu, nebo pochybnosti o pravdě 11. září. Média vytváří umělý obraz skutečnosti, a ten je tak silný, že téměř není možné nebýt jim přesvědčen. To ukazuje i Eco ve svém románu. Historie je jen hra mocných - vše je účelové, vše je vykonstruované.
Možná je to jen můj pocit, ale Eco na stará kolena získal úžasný smysl pro humor, kterým je kniha prosycena. Eco má nad věcmi nadhled s povahou starého profesora je s úžasným vtipem glosuje. Stačí si přečíst úvod, kde hlavní hrdina kritizuje všechno kolem sebe - příliš vyměšující němce, do sebe zahleděné francouze, pederastické kněze, zrůdné židy atd.
Kolem a kolem mi Pražský hřbitov přišel jako nejlepší kniha poslední doby, v kontextu Ecových knih jí stavím na rovinu s 'Růží' a 'Kyvadlem'. Jak řekl Jiří Pelán, 'Eca nelze nečíst.' Doporučuju, abyste se tímto řídili ;)
V porovnání s ostatními Ecovými romány je to mírné zklamání. Eco pouze rozpracovává téma své přednášky o vzniku Protokolů sionských mudrců. Širší filozofické souvislosti, na které jsme u Eca zvyklí, zcela chybí, zůstávají pouze souvislosti historické. Spojení jednotlivých historických událostí do románu působí poněkud násilně.
Dlouho jsem se na tento šestý román Umberta Eca těšil a jak už to bývá, možná i proto mě trošku zklamal. Eco se drží tradice až dobového stylu psaní, vždy zasazeného do doby, o které pojednává (nyní druhá polovina 19. století). Tento styl mi vždy velmi vyhovoval, protože přidává na autentičnosti a je přirozenou součástí vyprávění. Stejně tak Eco využívá postav a událostí, které se skutečně staly. A to vše by mi bylo sympatické, pokud by to nebyl jen historicky celkem věrný "seznam" postav a událostí. Narážím na Ecův až příliš vědecký způsob psaní tohoto románu. Chybělo mi i jiné využití postav a hlavního hrdiny než "pouze" jako spojnice událostmi.
Jinak velmi osobitá a zajimavá kniha!!!!
Štítky knihy
detektivní a krimi romány 19. století italská literatura fiktivní korespondence fiktivní knihy Sigmund Freud, 1856-1939 mystifikace
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Simoni je riadna sviňa. A Eco opäť raz nesklamal. Zo začiatku mi chvíľu trvalo kým som si zvykol na špecifický štýl písania, ale potom to už bola ako sa vraví "jízda". Aj keď sa príbeh odohráva v 19. storočí, hlavná myšlienka je nanajvýš aktuálna aj dnes - netreba veriť vždy všetkému čo sa tvári ako zaručene pravdivá informácia.