Prečo sme sa vlastne rozišli?
Liane Moriarty
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/228638/bmid_preco-sme-sa-vlastne-rozisli-tnK-228638.jpg
4
1803
1803
Alice sa preberie na dlážke v posilňovni s veľkou hrčou na hlave. Myslí si, že má dvadsaťdeväť rokov a čaká prvé dieťa so svojím úžasným manželom Nickom. Napočudovanie sa dozvie, že pri páde sa jej z pamäti vymazalo desať rokov života a že v skutočnosti je nervózna tridsaťdeväťročná žena, ktorá najradšej trávi čas náročným posilňovaním a na poradách školských výborov so ženami, aké kedysi neznášala. Ako je možné, že sa jej život tak radikálne zmenil? Prečo ju manžel zrazu nenávidí? A čo také hrozné urobila, že sa s ňou jej milovaná sestra takmer nerozpráva? Najviac ju však znepokojuje, že si absolútne nespomína na svoje tri deti. Alice sa zrazu vidí inými očami, no nespoznáva sa. Tá nová žena sa jej vôbec nepáči. Nájde spôsob, ako byť znova tým človekom, akým bývala kedysi?... celý text
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2014 , Ikar (SK)Originální název:
What Alice Forgot, 2010
více info...
Přidat komentář
Knížka se mi líbila, ale čekala jsem ji lepší. Srovnala bych ji s autorčinou první knížkou. Není to nejlepší, co jsem kdy četla, ale nelituji toho, že jsem tak učinila :)
Příběh nic moc, čekala jsem něco dramatického, větší zápletku. Jednalo se o vzpomínky ze života. Musím pochválit autorku, že uměla hezky rozepsat příběhy lidi. Nejvíce mi bylo lito Elizabeth no a babička ta byla úžasná.
Do poloviny jsem to chtěla několikrát vzdát, ale bylo mi to líto, když už jsem se půlkou prokousala. Pak už mě to docela chytlo, ale žádný zázrak. Nebylo mi jasné, jestli je příběh o Alici, nebo Elisabeth.
Knížka se mi moc nelíbila, přišlo mi to celé nějaké nafouklé, jako že se stalo bůhvíco, a ono skoro nic. Nevím, proč jí někdo nezrekapituloval těch uplynulých deset let? Prostě jsem té knížce nevěřila, chovala bych se určitě jinak na místě hlavní hrdinky i jejích blízkých.
Styl psaní stejně jako knihy od Liane Moriarty je prostě senzační.
Nejvíce se mi líbí, že kniha obsahuje hned několik příběhů, které se po celou dobu prolínají a nakonec do sebe perfektně zapadnou.
A konec knihy mě moc potěšil!
Doufám, že nadcházející čtenáře potěší také...
Skvěle psané plné i hůmorných chvil a nutností se zamyslet jak já vlastně žiju....
Příjemné čtení, které člověka donutí se zamyslet sám nad sebou, svým přístupem k životu a ke svým blízkým. Liane je prostě moje oblíbená spisovatelka :-)
Je načase to přiznat: trpím předsudky vůči knihám s barevnými obálkami (které mají navíc v názvu jméno hlavní hrdinky, napsala je žena a ještě ke všemu se jich prodalo fakt moc milionů). Tímto se jim hluboce omlouvám. Nebo aspoň Alici. Protože i když Alice na spoustu věcí zapomněla, já vím naprosto jistě, že na Alici nikdy nezapomenu.
Pane bože, koho by napadlo, že můj život je takhle úžasný?
Svižné a zábavné. Hlavní hrdinka Alice si vás získá hned na prvních stránkách a i když se na ni v průběhu knížky dozvíte pěknou špínu, budete ji mít pořád stejně rádi.
Oceňuji správné nadávkování humoru, sentimentu, dramatu a situační komiky. Co oceňuji už méně, je epilog, který je přesně tak nudný, nepřekvapivý a klišovitý, jak byste u knihy podobného ražení čekali.
Liane Moriarty mě vždycky dostane svým skvělým příběhem, který mě donutí přemýšlet. Opět jsem si čtení užila, pobavila se a vzpomínala na časy před deseti lety :-) Ze začátku jsem se nemohla začíst, ale rychle to přešlo a nakonec jsem se nemohla odtrhnout :-)
Příběh Alice, která po pádu na zem zapomněla posledních deset let života. Do příběhu jsou vloženy dopisy pro psychiatra od Aliciny sestry Elisabeth a části z blogu jejich babičky, které byly úžasné, ale bohužel pro samotný příběh jaksi bezcenné.
Od Moriarty mám přečtené ještě Manželovo tajemství a Sedmilhářky. Alice z nich byla jednoznačně nejslabší. Četlo se to dobře. Stejně jako ostatní knížky, ale první dvě třetiny mě docela iritovaly. Nepochopila jsem jednu věc. Nevím, proč jí někdo neřekl, co se během těch posledních deseti let, na které zapomněla stalo. Proč kolem toho všichni chodili jako kolem horké kaše, když to zase nic tak příšernýho nebylo. To samé, proč se na to nezeptala sama Alice a kolikrát raději předstírala, že si na všechno pamatuje. Ano, někoilkrát to z ostatních chtěla dostat, ale když jí ten druhý řekl např. že je už pozdě, že by měla jít spát tak nad tím prostě mávla rukou a nechala to být. Kdyby jí to hned někdo řekl tak by samozřejmě mohla celá knížka skončit, ale přece se to dalo napsat nějak uvěřitelněji, reálněji. Nebo to "tajemství" mohlo být o dost více šokující. To by se pak dalo pochopit, proč by jí to nikdo nechtěl říct. Co se týče epilogu tak ten tam podle mě být vůbec nemusel. Na druhou stranu romantické duše jistě potěšil :-)
Sečteno a podtrženo byla to příjemná oddechovka, ale čekala jsem od autorky po předchozích zkušenostech s ní trošku víc.
Na závěr ještě takové malé upozornění, které jistě někteří z vás ocení. Pokud řešíte otázku neplodnosti tak se knížce raději vyhněte obloukem. Myslím, že by to mohlo být pro vás celkem zraňující. Jednu mojí známou, která knihu četla a nevěděla to Elisabethin příběh dost vyvedl z míry.
Je to knížka určená nejen k pobavení, ale především k zamyšlení. Člověk si ani neuvědomí a většinou ani nemá důvod o tom přemýšlet, jaké dalekosáhlé a hrozné důsledky může mít ztráta paměti.
Kromě samotného děje se mi líbily Elisabethiny dopisy psychiatrovi, jako zpestření působí vtipný blog akční prababičky Francesky a výborný je i závěr, který zachycuje jak vypadá situace v Aliciině rodině po 10 letech a co se změnilo, k lepšímu i horšímu, když už děti pomalu dospívají.
4,5*
Musím se přiznat, že jsem se kdysi v rámci vlastní tvorby taky pokoušela sesmolit příběh o člověku, který ztratil paměť a ocitl se tím v dočista cizím světě. Jenže po přečtení Alice vím, že jsem udělala dobře, když jsem s tím sekla. L.M. to totiž dokáže napsat asi tak milionkrát líp, je prostě dokonalá, každá její knížka je lepší a lepší! Pro mě Alice je zatím nej, uvidíme, jaká bude Hypnotizérka. Nemohla jsem se od čtení odtrhnout, prostě jsem to četla na jeden zátah až do noci, polovinu knihy jsem probrečela, což se mi běžně při čtení nestává :) Neustále jsem musela přemýšlet nad tím, jaká budu já za 10 let, jestli se třeba během těch deseti let stane něco, čeho bych musela litovat, člověk si kolikrát ani neuvědomí, jak moc věcí se může změnit během relativně krátké doby.
Soucítila jsem s Elisabeth ale chápala jsem i Alici. Vlastně jsem ji i obdivovala, málokterá žena si sama sobě přizná, že se posledních deset let chovala jako fůrie a rozhodne se to změnit, ačkoliv to nejde hned. Možná by každý člověk potřeboval takovou ránu do hlavy, aby přehodnotil svůj život a viděl sebe tak, jak ho vidí ostatní. Zachránilo by to spoustu mezilidských vztahů.
Knize bych vytkla pár věcí, nejvíc mě rozčilovaly vsuvky, které tam prakticky nebyly potřeba, především blog prababičky, Elisabetin deník měl alespoň malý přínos. Konec se mi nelíbil, byl zbytečně krkolomný, obešlo by se to bez epilogu, ale holt život je krkolomný.
Hvězdičku kvůli tomu uberu: z 6 na 5 :) Na to, že jde o oddechový čtivý příběh, dokáže oslovit a zasáhnout do hloubky.
Příjemné čtení. Originální, věrohodné, svižně plynoucí a určitě i k zamyšlení nad životními hodnotami.
Co k této knize napsat. Určitě si ji přečtěte ty z vás, které mají rády mezilidské a hlavně manželské vztahy. Chytilo mně to, představila jsem si, že zapomenu posledních deset let života a rázem jsem byla na Moravě a ne ve středních Čechách. Měla jsem pouze 2 a ne 7 vnoučat. A celé to úsilí jak si v důchodovém věku zvykat na jiné prostředí, lidi. Jsem ráda, že se mi to nestalo a zatím si vše ze svého života pamatuji.
Zezačátku jsem čekala trochu více, ale nakonec mě kniha zaujala a potřebovala jsem jí dočíst. Nicméně více se mi líbily jiné knihy této autorky jako Sedmilhářky a Manželovo tajemství.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Manželovo tajemství |
| 2017 | Sedmilhářky |
| 2015 | Na co Alice zapomněla |
| 2017 |  Šílené výčitky |
| 2016 | Tři přání |
Tak jak bych se měla po dočtení o této knize rozepsat, abych na něco nezapomněla ? :o)
Kniha obsahující zajímavou zápletku ( která je ale i v mnoha jiných dílech ) si mne asi nejvíce získala tím, s jakou lehkostí jsem díky spisovatelčinu nadání vstoupila do lidsky uvěřitelného příběhu několika lidí.
Jejich každodenní starosti jim mnohdy přerůstají přes hlavu a pomalu, plíživě pohřbívají to, co ve vztazích bylo čisté, svěží a nepostradatelné. A pak přijde "pecka do hlavy" a najednou je tu znovu ten vše prostupující pocit blízkosti k osobě v prioritním vztahu. Jaké by to bylo zapomenou a díky tomu znovu vzpomínat na to krásné ?
Myslím, že podobně to u čtení této knihy prožívá každý.
Vedlejší postavy silou svých osudů nezůstaly mimo. Celkové propojení se mi moc líbilo. Mít na sociálních sítích prababičku, jež ráda vkládá informace i fotografie musí být ovšem trochu nebezpečné :o))