Před Draculou: Archeologie upíra

12.03.2023

Druh: revenant, čeleď: upír, rod: vrykolak, rozšíření: Byzanc a okolí.

Touhle mírnou přírodovědnou nadsázkou by se dala uvést studie Tommase Bracciniho, v níž zkoumá kulturní původ upírů, jak je známe v posledních dvou staletích. Nutno předem upozornit, že obě kategorie upírů - kulturní a literární - se od sebe liší víc než by se nezávislému pohledu mohlo zdát a čtenáře občas napadá myšlenka, zda obě bytosti spolu vůbec souvisí či jsou jen velmi vzdálenými příbuznými. Nicméně samotná studie a její obsah je velmi pozoruhodným vhledem do kulturního zázemí dávných dob. Ačkoli knihu provází několik "ale", na které by měl potenciální čtenář nejspíš pamatovat.

"Před Draculou" není všeobjímající syntézou dějin upírů a jejich vývoje; jedná se o geograficky i časově specificky zaměřenou práci, přestože se autor okrajově dotkne i oblastí Islandu, Anglie a severní Evropy. Podíváme se na řecké, čili byzantské, vrykolaky se slovanským původem v pravoslavném prostředí vrcholícího středověku. Nakousneme(?) etymologii slova, nejstarší psané zmínky o upírech a kulturní mísení prvků okolo této mýtické bytosti. A v tomto směru, jakkoli je to pouze dílčí studie mnohem širší problematiky, není co vytknout.

Přes veškerou čtivost, je tu pár nešťastných záležitostí. Kniha je krátká, což by nevadilo, pokud by ji autor uměle nenatahoval tendencí otravovat čtenáře tisíckrát opakovaným zaklínadlem: "k tomu se vrátíme později". Stejně tak opakování hypotéz, úvah, odkazů nebo citací je poněkud rušivým elementem. Což ještě více vyzní v momentě, kdy citované úryvky doslova odpovídají ukázkám v přílohách, kde naopak chybí ty, o které se Braccini v samotné práci jen otírá.

Bracciniho práce je tedy doporučeníhodná, chce-li se čtenář namátkou seznámit s jednou z velmi zásadních mýtických bytostí lidských kulturních dějin. Zvlášť proto, že se zabývá byzantskou oblastí, která obvykle bývá poněkud přehlížena. Nutno mít stále na paměti, že se jedná o dílčí kus mnohem širší a složitější mozaiky. Ty západnější, případně slovanské nebo severské vlivy, vzájemné promísení a vznik současníkům známější podobu upírů a revenantů je potřeba kombinovat s jinými pracemi. Nicméně tahle kniha může být skvělým odrazovým můstkem do studia témat poněkud temnějších, přesto fascinujících.

18.03.2021

Pro zájemce o mýtus revenantů v původní, Hollywoodem nezmršené podobě jednoznačně zajímavé čtivo. Ač jsem na podobné téma už přečetl ledacos, tak Bracciniho kniha mi rozšířila obzor jiným směrem od klasických, mnohokrát opakovaných a opisovaných východoslovanských motivů. Co mě ale začalo postupně malinko štvát a na základě čeho snižuji i hodnocení knihy je autorovo opakované omílání už zmíněných příběhů a text se tak zbytečně natahuje ( i když celkově není příliš dlouhý, cca sto stran knihy jsou přílohy, jako např. autorem zmiňované dobové zápisy, apod.) a místy se stává méně zaživným. Celkově ale hodnotím spíš pozitivně, je to rozhodně lepší kniha na vyšší úrovní, než někteří "záhodologové" a další podobní pisálci.

10.12.2018

Opravdová lahůdka. Miluju horory, fascinuje mě vývoj těchto iracionálních hrůzostrašných představ v lidské mysli. A tady najdeme dopodrobna rozebranou historii fantastické zlovolné postavy upíra / vampýra / vrykolaka. Ani na chvíli jsem se nenudila. Mám jen jednu poznámku – a to k uspořádání knihy. Proč nemohla být sestavena tak, aby se dala číst pořád dál, pohodlně stránku po stránce? Proč musí čtenář pořád listovat sem a tam mezi kapitolami, poznámkami a plným zněním historických textů zmíněných v hlavním oddíle…. To mě trochu otravovalo.

23.01.2018

Su tu dobre komentare, nic lepsie nenapisem. Proste dost seriozna praca o fenomene revenantov v regione Europy. Kto si predstavuje upira ako Drakulu alebo tie buznicky zo Sumraku, tu sa dozvie ako to skutocne bolo. :)
PS: napodiv skvele citanie pri nocnej lampe, kto sa samozrejme neboji citat o nepokrstenych detoch, co chodia po smrti vyciciavat zufalym matkam mlieko.

23.01.2015

Jedna z nejpodnětnějších a nejobjevnějších a zároveň nejčtivějších knih, na které jsem v odborné literatuře narazil, a to nejenom v historiografii (nebo folkloristice či do kýho čerta to zařadit). Postava upíra je představena jako jakási houba, která se zručností vampýrům vlastní nasává vlastnosti jiných strašidel, neboť sama se zpočátku ničím zvláštním nevyznačuje: nejvíce si toho bere z vlkodlaka, pití krve krade čarodějnicím a běhání po nocích zase heretikům. Také se dozvíme, že nosit upíry (či vrykolaky) na řecký ostrov Santorini je stejné jako nosit sovy do Athén a dříví do lesa. Také čtenář se - zejména díky neuvěřitelně lehkému peru, jímž byla publikace napsána - začíná postupem času podobat houbě a během hltání textu jaksi mimochodem nasává množství zajímavých informací, jež by vzhledem ke svému množství mohly vydat i na nepříliš zábavnou učebnici. Na druhou stranu si zde moc nepočtete o rodině Cullenových, ačkoliv s nimi má - paradoxně - folklorní upír možná v něčem víc společného než s hrabětem Draculou, neboť folklorní upír jí ovoce, souloží se svou ženou a bubnuje si na břicho. Vážně!

Na rozdíl od zde zmíněných Gévaudanských nestvůr, které obsahují mnoho odvážných, avšak ve skutečnosti ničím pevným nepodložených hypotéz (a jsou vlastně spíše beletrií), je Archeologie upíra vědeckou prací v tom nejlepším slova smyslu. Prakticky ve všech názorech, se kterými Braccini přichází, jsem se s autorem nakonec ztotožnil. Připadne mi, že opravdu nejprve poctivě nashromáždil vše možné, co se k tématu vztahuje, a teprve poté začal uvažovat, co by z nashromážděného mohlo vyplývat. Jaký to rozdíl oproti běžné praxi, kdy se nejprve sesmolí rádobyšokující rozuzlení pavědeckého dramatu a teprve pak se hledá, co a jak by mohlo ono vykonstruované rozuzlední podpořit! Ty řídké případy, kdy je hypotéza sice pravděpodobná, ale nepotvrzená (a nepotvrditelná), jako například u otázky, proč se vlastně spojují upíři a psovité šelmy (které jsou v některých podáních největším nebezpečím pro upírstvo, jindy zase alternativní podobu zlaté vampýří mládeže), si Braccini nehraje na vševědoucího, i když jisté možnosti vysvětlení nabídne. Jaká pokora! Jaká prostota!

Jsem tuze rád, že tuhle knihu u nás Argo vydalo a nezůstala na univerzitní půdě, kde by ji našli jen ti největší čmuchalové. A musím říci, že touha v podstatě cenzurovat odborné knihy, protože jsou "příliš odborné" a je tam "moc poznámek" patří mezi nejbizarnější věci, co jsem letos zatím viděl.

18.10.2014

Slibné téma, bohužel podané naprosto suchým a nezajímavým způsobem. Autor se soustředí na Byzantskou říši, slovanská oblast zůstane víceméně stranou. O knížeti Vladovi ani slůvko. Vyloženě chyběla kapitola, která by vztáhla historii k dnešnímu popkultrunímu fenoménu.

Kniha působí dojmem úzce zaměřeného akademického textu. Ale ten měl na univerzitní půdě i zůstat. Bez blyštivého přebalu, předního místa u obchoďákových knihkupců a pomrkávání po Stmívání o polici vedle.

Tomuto dojmu nahrává i konec vlastního textu na straně 140. Zbylých 120 stránek ze 260 tvoří poznámkový aparát, přílohy a texty (včetně celých stran v originále).

Budu si muset znovu přečíst Gévaudanské nestvůry od Jay M. Smithe, abych si připomněl, že historická studie populárního fenoménu se dá napsat i čtivě.