Předivo času

06.11.2023

Další Simakova kniha mě jaksi námětově a filozoficky minula nemluvě o tom, že v rámci žánru působí zastarale a drhne jako zadřené ložiska. Bez jednotné linky, roztříštěné na úseky, které mají rozdílné styly a nakonec mi vlastně celý osud pana Suttona byl úplně ukradený. Navíc některé otázky, které měly ( mohly ) být možná podstatné nebo důležité nebyly dotaženy, takže mi na konec v klíně zůstal jakýsi nekonec a to danny nemá rád - 45 %

29.05.2023

Člověk se vydal do vesmíru a začal rozšiřovat hranice lidské rasy od planety k planetě. Ale existují i ostrůvky, kam není radno vstupovat ani se k nim přibližovat. A mezi takové patří například i dvojhvězda 61 Cygni. Žádnému lidskému průzkumníkovi se k ní nepodařilo proniknout, dokud se neobjevil Asher Sutton. Ten bariérou proletěl, havaroval a zemřel. Jenže teď po dvaceti letech se vrací zpátky na Zemi. Pokud jste si z tohoto krátkého nástinu udělali představu, že Předivo času je představitelem space opery a dozvíte se něco více o tajemství dvojhvězdy 61 Cygni, šeredně jste se spletli. Návrat Ashera Suttona totiž není důležitý tím, odkud se vrací, ale co znamená pro budoucnost lidstva, pro jejich soužití s ostatními, na Zemi žijícími, entitami, především androidy. Téma Asimovova Dvěstěletého člověka tak v pozměněné formě a s větší intelektuální hloubkou znovu ožívá v Simakově románu. Mají biologické formy stvořené člověkem a k nerozeznání mu podobné právo nazývat se lidmi? Simak nicméně nezkoumá příčiny a následky, nehodnotí dopady toho či onoho rozhodnutí, ale používá tento motiv pouze jako prostředek k dějové zápletce. Pohříchu se mu z ní úplně vytratily vstupní proměnné, takže se vůbec nedozvíme, jaká záhada se ukrývá za nedostupností dvojhvězdy 61 Cygni a jaký cíl to vlastně sleduje Suttonův tajný společník.

11.10.2022

Čtivý a zajímavý román, který nestárne. Prostě klasika. Za zmínku stojí podrobný doslov a kompletní přehled autorovy tvorby. 75%, 7. 10. 2022.

18.10.2017

Po Městě moje druhá "simakovka". A jedna lepší než druhá. Sci-fi je jenom prostředkem k zamýšlení se nad tí, co dělá z člověka člověka. Můžeme změnit svůj osud, i když jej známe? Je lepší být ve středu dění nebo jeho periférii? Je víc pokrok nebo úcta k přírodě? A co umělý člověk? Odpovědi tu nejsou, jen víra v schopnost člověka hledat přijatelné řešení. Chtěl jsem napsat "najít", ale došlo mi, že i když konec nastat může, taky nemusí ;-)

06.03.2017

Zatím jediná Simakova kniha, která mě aspoň místy bavila. Netrpí nejhoršími problémy Rezervace goblinů a Přestupní stanice, byť i zde platí, že hlavní myšlenky jsou mnohokrát opakovány. Autor tu vedle hlavního námětu osudu vytahuje i všechny své oblíbené motivy (válka, příroda). Nejvíce se mi líbila část, kde Sutton našel revidované vydání svojí knihy a nestačil žasnout. V Předivu času jsou hezké myšlenky, jako:
"Radostné uspokojení je znamením," uvažoval Asher Sutton, "že se člověk srovnal se svým bezprostředním okolím, je to něco, s čím se často nesetkáte... jen velice zřídka. Jednoho dne lidé i všechny ostatní bytosti najdou způsob, jak toho dosáhnout. Pak zavládne v celé galaxii mír a štěstí."

Kvůli těm pár pěkně zformulovaným myšlenkám ale nebudu knihu číst znovu. Je na můj vkus jako sci-fi příliš zastaralá (rychlost zastarávání sci-fi je často vyšší než rychlost překládání) a po té vědecké stránce mimo i ve věcech, které již v době vydání snad byly známy ve stejné podobě jako dnes (viz další odstavec). Celý problém s androidy je z dnešního pohledu založený na nesmyslu. Kniha vyšla dva roky před popsáním struktury DNA, existence a význam chromozomů a DNA jako nositelka genetické informace již byly známy, těžko říct, jak široké veřejnosti. O androidech se tedy dozvídáme toto: "...Jsou sterilní. Jinými slovy, lidé jsou schopni chemicky vyrobit dokonalé lidské tělo, ale nedokáží rozluštit tajemství biologického početí. Mnohokrát se pokoušeli okopírovat chromozomy a geny, plodná vajíčka i spermie, ale vždycky bezúspěšně."
Jak si to asi Simak představoval, tu výrobu lidského těla bez kopírování chromozomů přítomných v každé buňce (kromě bezjaderných červených krvinek) a nutných k jejímu fungování? Každopádně je zvláštní představit si, že za 6000 let by se nepřišlo ani na to, na co se přišlo za posledních 63 (obecně v molekulární biologii, kopírovat chromozomy arteficiálně je u člověka pořád ještě problém kvůli jejich velikosti).

Zcela pomýlený výklad symbiózy (a nezdá se mi příliš pravděpodobné, že by se zrovna v tomto měnila terminologie):
"Symbióza?" žasl robot. "Nuže, pane, symbióza je cosi zcela prostého. Jde o vzájemně výhodnou vnitřní spolupráci mezi dvěma různými druhy organismů. Všimněte si, pane, že jsem řekl: vzájemně výhodnou. To je na tom nejpodstatnější - vztah založený na vzájemné prospěšnosti. Nejde o prospěch jednoho partnera, ale obou. Komenzálismus je naproti tomu něco jiného. Jde tu také o vzájemnou výhodu, pane, ale vztah je vnější, nikoliv vnitřní. Parazitismus, nu, to je rovněž jiná záležitost. V parazitických vztazích získává prospěch jen jeden. Vztah je prospěšný jen pro parazita, nikoliv pro hostitele."
Uvedení na pravou míru: Symbióza je jakákoliv forma soužití dvou organismů. Vzájemně prospěšný vztah (ať vnitřní nebo vnější) se nazývá mutualismus. Komenzálizmus pak je vztah, z něhož jeden těží a druhému neprospívá ani neškodí, je potřeba ho odlišovat od parazitismu, z něhož jeden těží a druhému škodí. Jsou ale i další formy symbiózy.

Dále se mi nelíbilo, že se hovoří (např. v rozhovoru Trevora a Suttona) o lidské rase a ne o lidském druhu.

17.11.2015

Značně nevyvážený román, který se snaží pojmout několik zcela odlišných rovin. Téma osudu zde jednoznačně odkazuje na téma Boha, včetně různých propriet jako vzkříšení těla, jediný posel zprávy apod. Jenže pak je zde rovina protiválečná, rovina vyšetřování a rovina okouzlení vesnickým farmářským životem. Ale tohle všechno nemá jednotnou linku, takže se vyprávění rozpadá na úseky každý jiného stylu a zaměření, až to někdy po půlce zcela otupí pozornost a všechny ty velké myšlenky jsou mi jako čtenáři jedno.