Předtucha
Marie Pujmanová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/310504/bmid_predtucha-lF4-310504.jpg
3
170
170
Předtucha je asi druhým nejvýznamnějším románem od Marie Pujmanové (po Pacientce doktora Hegela). V této novele se velmi výrazně projevuje psychologizace postav - především u patnáctileté Jarmily, kterou se jí podařilo vykreslit ve velmi realistickém světle.
Přidat komentář
reaguju na komentář čtenářky Eva2424, kde píše o šroubovaných výrazech, dopředu čitelných situacích či vykreslených postavách... Podívejte se znovu na rok vydání - 1942 - tehdy byla naprosto jiná mluva, naprosto jiný styl psaní i vykreslení charakterů, který už nám dnes nemusí sedět... Aspoň já to tak mám...
Tato kniha dokazuje fakt, že člověk musí ke konkrétním knihám dozrát. Asi těžko mohla zaujmout čtrnáctileté puberťáky. Sama jsem ji četla až o deset let později a musím říci, že mě nadchl jak velmi čtivý děj, tak psychologické vykreslení postav, zejména Toufara.
Jelikož nejsem moc velký nadšenec, co se týče příběhů o dospívání, tak jsem se zprvu této knížce bránila. Po začtení jsem byla mile překvapená. Děj mě bavil, mělo to hlavu a patu a vůbec jsem se při čtení nenudila.
Troufla bych si říct, že tato krátká knížečka by se mohla objevit v povinné četbě.
Chci jen říct, že na Pujmanové nesmírně obdivuju její stylové mistrovství a to, jak se dokáže vciťovat do perspektivy jednotlivých postav. Člověk má úplně dobrodružný požitek z četby. Jinak z téhle tematické oblasti se mi od ní víc líbila Pacientka doktora Hegla.
Kdysi hodně populární dílko, které bylo i jako povinná četba. Za mně dobré i když ne pro každého. Do knihy se musí každý začíst a pak to jde snadno.
Jak mne tvorba Pujmanové vlastně nikdy příliš nelákala, tak Předtucha mne kupodivu docela dost bavila. Myšlenkové a emoční pochody hlavní hrdinky jsem v dobách svých těsně postpubertálních vnímala docela silně a doteď si vybavuju, že jsem tu knihu docela dost prožívala. Což bylo pro mne asi největším překvapením celého čtení, jak moc mne ta kniha do sebe dokázala vtáhnout. Za sebe bych doporučit mohla, aspoň za to vyzkoušení nic nedáte. Kniha není rozsahem tak zdrcující a šanci si zaslouží. Byť už od prvního vydání uběhl nějaký ten pátek, při čtení jsem měla dojem, že i dnes by mohla kniha něco předat.
„To věřím, že se vám [rodičům] nehodí, aby se dětem otevřely oči. A zač jim mám být vděčná? Za to, že mě náhodou přivedli na svět pro své potěšení? Teď mě tu trápí, urážejí a pokořují, jak se jim zlíbí, a když je to omrzí: „Tady máš kapesník,“ a tím je vše vyřízeno.
Což jsem jejich majetek? Já [Jarmila] patřím sobě, myslila po toufarovsku a velmi se pyšnila smělostí těch objevů.“
Můj 2. čtenářský pokus. Poprvé jsem skončila na str. 57, ještě byla založená. Tehdy, myslím, že to bylo ještě na gymplu, mi nepřišla dost akční:-) Teď jsem po ní sáhla tedy znovu. Hledala jsem nějakou slabou knihu, abych ji stihla přečíst ještě během našeho pobytu u rodičů na Šumavě a nemusela ji odvážet k nám na sever. Přečíst jsem ji stihla nad očekávání rychle, takže budu muset hledat další slabou knihu:-)
Předtucha je trochu náročnější na pozornost, ale stojí za to. Situace popsané tak, že jsem je úplně viděla, slyšela a cítila před sebou. Sekání dřeva, na celé kolo puštěné rádio, které řve do ticha, nervózní dívka sedící vedle frajera na lavičce a mnoho dalších.
„Bylo krásně, bylo hříšně krásně, milost léta kanula po holých pažích, vzduch se mátl vůněmi. Všechno kvetlo najednou v opožděném létě, šípkové růže u trati, akáty na hradní skále a černý bez se svou hustou kočičí vůní rumišť. Mělká řeka byla plná cákajících kluků; pod lávku máchaly ženy prádlo, a jedna bosá na trávě, taková veliká nad ostatními sehnutými, polévala z kropítka kusy prádla na bělisku. Stříbrná sprcha šelestila, vonělo vodním sluncem.“
Rodiče Jelínkovi se chystají na 9 dní do Malory. Jejich 3 děti na to mají svůj názor. Jedno z témat, které mi je blízké, je rodiče x děti. I rodič má právo si na chvíli oddechnout od svých milovaných ratolestí. Moje děti by vyšilovaly podobně:-) … Bavilo mě sledovat, jak Ivan, Václav a Jarmila prožívají svůj čas bez přítomnosti rodičovského dohledu. Psychologie postav je velmi zdařilá. … V Předtuše toho lze objevit celkem dost, ale není to servírováno na zlatém podnose.
Poprvé byla kniha vydána v r. 1942 a mě při čtení pořád běželo hlavou, jak to, že se autorka ani zmínkou nedotkne toho, že je válka, jakoby se nic děsivého kolem ani nedělo!? Však po dočtení si myslím, že Pujmanová geniálně vyjádřila strach o své nejbližší, který byl právě v této době všudypřítomný. Pokud si do některých situací promítneme dobu vzniku příběhu, nabývají dalšího rozměru. Další myšlenka, která mi po zaklapnutí knihy běžela hlavou, směřovala k hodinám literatury na gymnáziu a k „nemožnosti“ předat poselství z knihy. Vždycky jsem si myslela, že je Předtucha nějaký dobrodružně-katastrofický příběh. Kdybych ji poprvé dočetla, tak bych o ní s určitostí nemluvila nadšeně. Do knih si zkrátka musí čtenář sám dozrát.
„Jako by je neznal, ty neblahé šaty s nepřátelskými fialovými kolečky, matka je vždycky oblékala na znamení, že už nemá Ivana ráda, v nehostinných časech úklidu nebo stěhování. Když klečela u kufru a odjíždělo se z Lichnova a všemu bylo konec, mívala na sobě šaty s kolečky, a jako by říkaly: „Dneska – to neplatí.“ A z těch starých šatů se dívá matčina nová hlava do nějakého osvětleného sálu, kam odcházejí velcí od dětí za známými – všichni známí našich rodičů jsou naši nepřátelé -, dívá se psím vínem lichnovské verandy až někam k moři. Raději kdyby byla máma rozcuchaná a seděla doma!“
Každopádně za mě velké překvapení (literární). Samozřejmě mě štve, že se autorka v 50. letech angažovala v politických procesech, ale této knize míň dát nemůžu.
PS. Doufám, že má můj komentář hlavu a patu. Píšu v časové tísni, musím jít svážet seno:-)
Krásná vzpomínka na dobu dospívání, kdy člověk chtěl vyletět z hnízda, ale ještě ne tak úplně.
Tuto knihu jsem četla kdysi dávno jako povinnou četbu a vzpomínám si, že ve mně zanechala dojem čehosi temného a smutného.
Nyní jsem si s odstupem času všímala spíše barvitého popisu postav i děje.
Kniha se autorce moc povedla a i když je směřována spíše na mladší ročníky, myslím že dokáže zaujmout i starší čtenáře.
Druhé nejlepší dílo autorky... už nemám chuť od ní číst nic. Nezaujalo. Příběh holčičky a její rodiny. Chybělo tomu něco co by zaujalo.
Předtucha je jednou z knih, které jsem četla jaksi opožděně a jsou ve skutečnosti úplně jiné, než si pamatuju nebo než jsem pochopila ze školního výkladu. Připadá mi psychologicky jednodušší, celkově lehčí, ale taky stylisticky zajímavější.
Krátká novela, která pojednává o dospívající dívce, která se snažila dělat vlastní rozhodnutí, která se nevyplatila. Rozhodně doporučuji pro mladší generace, protože si myslím, že kdejaký puberťák se v knize najde.
Na základní škole se mi kniha líbila, teď mi přišla docela hloupá. Šroubované obraty, zbytečně jednoznačné a exaltované postavy, tak třeba Toufar se jevíl jako dokonalý prototyp lumpa bez jediné kladné myšlenky. A to mi řekněte, která dospívající dívka chodí za klukem ze strachu, aby se jí neposmíval? Celé to bylo moc nastrojené.
Přečetla jsem v rámci povinné četby, ale zdálo se mi to rozvláčné a divné. Jarmila má zlou předtuchu, čeká, co zlého se stane, špatné myšlenky ji celou pohltí. Nakonec se nestane nic zlého. Špatný pocit z četby přetrvával a pamatuji se dodnes, ze knihu jsem neměla ráda.
Krátká novela, kterou jsem nedávno objevila na půdě, protože kdysi to byla moje povinná školní četba. Nepamatuji si jestli se mi v mládí líbila (patrně příliš ne), ale teď mne příliš nezaujala.
Předtucha mě míjela, ale to byla škoda! Tak skvěle popsané zmatky v duši dospívající dívky, to se hned tak nevidí! Atmosféra prázdnin na venkově, kterou zažívá hlavní hrdinka, je nádherná! Určitě se ke knize vrátím.
Obsah díla jsem znala ze školy, ale přečetla jsem si jej až teď v dospělosti. Hezky napsané, i když některé pasáže byly zdlouhavé. Naopak ten konec byl rychle ukončen, tam by to ještě nějaké stránky chtělo. Určitě jednou doporučím dceři jako literaturu k maturitě, ale na více hvězdiček to přeci jen není.
Knihu jsem musela povinně číst na základní škole a trpěla jsem při tom jak zvířátko. Zpětně hodnotím kladně alespoň název knihy, neboť předtuchy jsou nám ženám blízké. Třeba teď mám takovou předtuchu, co se bude doma dít večer. U snídaně se totiž na mě manžel díval tak nějak mlsně a myslím, že to nebylo irskou slaninou z Lídlu, kterou jsem mu naservírovala.
Tahle kniha mi zbyla doma po mé dceři a protože se mi tu jen tak povalovala,rozhodl jsem se jí přečíst.Celkem musím říct,že to bylo dobré,i když tahle literatura není můj koníček.Takže čtyři hvězdy.
Štítky knihy
zfilmováno dospívání psychologické romány psychologické příběhy dívky
Autorovy další knížky
| 1971 |  Předtucha |
| 1940 | Pacientka doktora Hegla |
| 1973 | Lidé na křižovatce |
| 1953 | Život proti smrti |
| 1957 | Básnický almanach 1956 |
Knihu jsem ulovila v antikvariátu a neměla jsem pořádně představu co mě čeká. To bylo tak krásné čtení! Hlavně vykreslení postav a jejich myšlenkových pochodů je velmi bohaté a pestré. Byla v tom jakási jemnost, která ke mně po celou dobu četby promlouvala.