Přes matný sklo
Petra Hůlová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/442687/mid_pres-matny-sklo-P5U-442687.jpg
3
213
213
Ondřej a jeho matka. Dva hrdinové souvislého proudu řeči, monologu, který nemá konce, se spoustou metafor... Ona, nespokojená skorošedesátnice, mající pocit, že promarnila život, že všechno, co mohla, dělala špatně. Syn, skorotřicátník, rozvedený, manželka se synem odešla pryč. Ondřej je bez práce, celý den ve svém bytě čte knihy, pije kafe, občas se opije. Oba bilancují, co mohlo být jinak.... celý text
Přidat komentář
Myšlenky plynoucí v hlavách matky a dospělého syna alkoholika.
Pohled ze dvou stran na stejné události v rodině. Lidé žijí spolu a přitom každý sám. Tentokrát bez vulgarismů. Ty se objevují až v dalších knihách autorky. Celkově smutné, bezvýchodné, tak to asi je, když spolu partneři přestanou komunikovat. Žije takto hodně rodin???
Zatím nejlepší audio kniha, co jsem měl tu čest slyšet. Niterný ponor do rodinných vztahů, bolavé pitvání myšlenek vyřčených i zatajených. Jsou zde vlastně dvě hlavní postavy nahlížené ze dvou úhlů, díky čemuž jsou plastické a není možné je šmahem odsoudit. Bohatý jazyk, škoda jen toho pražského dialektu.
Kniha odhalující a vlastně i dost kritická. Pokud to je opravdu odhalení vlastní rodiny, tak je to hodně smutné. Jestliže by na mne bylo takto nahlíženo, byla bych hodně nešťastná ze selhání. Je to názor jedné strany a každý člověk má jinou povahu, také později to sama autorka bude možná vidět jinak. Nicméně hodnotím obrovskou odvahu se takto vypsat a jít s kůží na trh, jak se říká.
Jak se do takové útlé knížečky může vejít tolik smutku? Střet několika typově naprosto rozdílných postav. Ani jedna z nich není schopna empatie, otevření se, komunikace, dialogu, pochopení a každá z nich nějakým způsobem trpí. Kontakty jsou zamlžené, cizí, vzdálené, neprůhledné, za bariérou buď jakéhosi ostychu nebo rovnou sobectví. Grandiózně napsané s naprostou absencí přímé řeči, což ještě zesiluje tu odtažitost a cizost, krásné metafory, psychologický vhled.
No. Čo napísať k tomuto výtvoru. Najskôr, že ako zoznámenie sa s tvorbou autorky to asi nebola príliš dobrá voľba. Chýbal mi nejaký dej, niečo čo by dalo tvar obrazom vytiahnutým z monológov matky a syna. Nápady dobré, no mne sa stratili vo forme.
No, upřímně. Dlouho jsem přemýšlela, zda tuto knihu dočtu. Já nemám ráda nedotažené věci do konce, takže ano, dočetla... Ale můj šálek kávy to prostě není. Vůbec mě to nebavilo, nijak se to nevyvíjelo, bylo to takové nanicovaté.
Rodinne vztahy z pohledu matky a jejiho syna. Jejich pohledy se casto lisi a vidi se oba proste pres matny sklo. Nebavilo me to. Proste jen kousek zivota nejakych lidi, kteri jsou mi naprosto lhostejni a po celou dobu knihy se ani nikam neposunou. Jen nekonecny, unavny proud myslenek a vzpominek.
Styl psani a jazyk se mi moc libi, ale jinak uz takovehle knihy nevyhledavam, protoze mi to pripada, jako ztrata casu. Jen je mi z toho po precteni smutno.
Pro mne je název naprosto výstižný - jako přes matný sklo, možná tuším, ale doopravdy nevím.
Opět sázka na jistotu, jen mě mrzí že znovu jako e-kniha . Hůlová chytne a nepustí dokud nepřečtete poslední stránku a chvilku koukáte do prázdna a hlavou vám běží "tý brďo, co to sakra bylo , to bylo hodně dobrý " načež problikne myšlenka že přece en napsala ještě něco dalšího a že krasojízda nekončí ... její forma stylistiky a psychologie je přímo geniální pořád máte pocit že "hrdinové" jsou vaši "sousedi" a Vy klíčovou dírkou sledujete co se děje ...
Na Petru Hůlovou jsem narazila díky předmětu na vysoké škole.
Psychologický pohled do dvou zdánlivě blízkých životů, matky a syna, přesto tak neskutečně vzdálených.
Stárnoucí žena, která si uvědomuje své stáří, svou nemožnost a neschopnost a syn, který se rozvádí a kope všude okolo sebe.
Je sžíravější samota, nebo nucené vztahy beze smyslu?
Víte co, dejte si sklenku nebo dvě... tři...lahev, protože alkohol vyřeší vše. I mezilidské vztahy. Ne?
Na knihu jsem natrefila náhodou, tím objevila Petru Hůlovou a mám pocit objevitele Ameriky. Za mě prostě geniální. Těším se na další knížky.
Hůlová má za stylistiku ode mě jedničku s hvězdičkou, forma mi sedí, její vyjadřovací, literární schopnosti jsou obdivuhodné. V tomto směru se čte jedním dechem. Bohužel není moc dějová ani dramatická, všemu vévodí jazyk a pokus o psychologii postav.
Co mi u ní obecně ve všech knihách trochu vadí je to, že se dokáže spíše vžít do postav intelektuálnějších, ti obyčejní už jí tolik nejdou. Když má popsat, co se honí hlavou prostému člověku, občas jí to vyjde, většinou však postavy uvažují pořád příliš rozumově až trochu filozoficky, umí si dát věci do souvislostí, výstižně popsat co a proč se stalo, případně jaké to bude mít důsledky, prostí lidé ovšem ve skutečnosti jednají více podvědomě až pudově a málokdy něco rozebírají. V jejích knihách tito tipy proto působí vyumělkovaně a trochu nepřesvědčivě. Hůlová je intelektuálka a tak mluví všechny její postavy, ti jednoduší prosťáčci maximálně mluví nespisovně. (Viz Umělohmotný třípokoj nebo Strážci občanského dobra). Naopak dobře jí to vyšlo v Paměti mojí babičce.
Román Přes matný sklo je knížka, kterou si s chutí přečtu, zaklapnu a už se k ní pravděpodobně nevrátím, maximálně jen pro to, abych si po čase připomenula, o čem že to vůbec bylo. Příliš nevýrazné, hodnotím především stylistickou stránku.
„S Jiřím si taky dávám pozor. Na slova je jako slon. Jediný si dokáže měsíce pamatovat. Já to mám spíš jako obráběcí stroj. Mluvim, mluvim, a kolem asi spousta dřevěnejch šupin, kudrnatejch odřezků. Nech to ležet, říkám mu někdy, když mluví o tom, co se stalo. Protože on místo vzpomínek vytáhne větu jako nůž. Větu, co pro mě je utopená ve vodopádu, co už dávno vyschnul. V proudu slov, který prošuměly. Taky si léta pamatuju pár jednotlivejch vět. Ale vždycky s obrazama. Jako titulky k filmu, kterýmu je i tak rozumět. Beze slov se na mejch vzpomínkách změní jen málo. Ale Jiří jak kdyby je měl z těch písmen poskládaný. A pak najednou se z něj vysypou jak z pytle. Ne ve velkým. Po hrstech tu a tam, jako kdyby rozhazoval slepicím. Útržky našich starejch hovorů pouští po větách jako diskdžokej. Kdy já neměla pravdu a on to už tehdy věděl. Jako kdyby mě tím někam přibíjel.“
Mně hovorový jazyk nevadí. Normálně teda ano, ale k Hůlové to prostě nějak patří. Podtrhuje to pocit autentičnosti, té jakési trapně obnošené všednosti, se kterou se oba vypravěči musejí potýkat.
Taky se mi líbí vhled, který má do vnitřního světa svých postav, přestože nejsou jejím autobiografickým odrazem – musí být opravdu výborná pozorovatelka, řekl bych. Vytváří tím vyprávění, které působí věrohodně; i když souhlasím s tím, co zde před časem napsala Anansie – schopnost vcítění se bude zřejmě přímo úměrná tomu, jak moc příběh čtenáři připomíná něco z vlastní zkušenosti – byť by to bylo už překonané nebo jen tušený temný proud někde v hloubce.
Ale úplně nejvíc rád mám v knihách Petry Hůlové její obrazotvornost, schopnost věci popisovat neotřelým způsobem, nově, ale přitom přirozeně, aniž by na mě působila dojmem, že se svým literárním umem předvádí. Příklad: „Jak se matce dařilo, věděl zřídkakdy kdo jinej než ona sama. Jako větve stromu, co rostou dovnitř.“
Terezie z Ávily tvrdila, že základem uspokojivého duchovní života je rozpoznat se jako milovaná bytost. U obou monologů z téhle novely jsem si na to vícekrát vzpomenul, protože se mi zdálo, že právě v tom je zakopán pes. Oba jsou disponování k tomu, navázat vztah. Oba o to svým způsobem stojí. Ale oba se nepřestávají dívat na svět kolem sebe jako na místo, odkud hrozí nebezpečí; ostatním lidem nedůvěřují a neočekávají od nich pochopení. Vlastně nevěří, že by jejich opravdové já mohl někdo chápat a následně i milovat. Proto se nedají druhým všanc, proto nezpřístupní svůj vnitřní svět, proto nepodstoupí riziko emocionální investice. Jistě pro to mají mnoho dobrých důvodů (srdce na dlani bývá cílem posměchu a útoků, to známe … a když náhodou ne, tak nakonec stejně často zevšední) – jenže bez toho aktu velké odvahy, která vždy doprovází vyjití k druhým, jim nezbývá než samota.
Třetí kniha, kterou jsem od Petry Hůlové četla. Tak nějak jsem čekala, že rozlouskne můj rozporuplný názor na ni. Zatímco z Paměti mojí babičce jsem byla naprosto nadšená, Macocha mi přišla jako úlet. Přes matný sklo se mi líbilo, bylo to čtivé, bylo to psychologické a krátké - žádné umělé natahování.
Kniha mě nebavila, netěšila jsem se na pokračování ve čtení, ani se dobře nečetla. Nedoporučují.
Při čtení knih miluju pocit, kdy se těším, až budu v četbě rozečtené knihy opět moci pokračovat. Bohužel při četbě této knihy jsem nic podobného necítila a do četby jsem se musela nutit. Skutečnost, že v knize nebyla užita přímá řeč a že se jedná spíše jen o proud vnitřních monologů více postav k čtivosti knihy příliš nepřispívá. Za sebe knihu doporučit nemůžu.
Posloucháno jako audio....provedení výborné.
Bylo tam pár zajímavých momentů, hlavně postřehy o babičce, jak je uzavřená ve svém čtení...to se mne hluboce dotklo...
Jinak spíš smíšené pocity, všechny postavy mne něčím štvaly, což asi splnilo účel, když je to takové rodinné praní špinavého prádla.
Ale asi nebudu mít potřebu se k tomu vracet.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2002 |  Paměť mojí babičce |
| 2008 |  Stanice Tajga |
| 2019 | Zlodějka mýho táty |
| 2006 | Umělohmotný třípokoj |
| 2014 | Macocha |
Tak s Hůlovou jsme se ani potřetí nepotkaly.Děsně depresívní čtení na který fakt nemám náladu, ještě štěstí že je to jen Ekniha zdarma a ve čtečce vychází jen na 84 stránek - víc bych asi nedala.