Přes řeku a do lesů

23.01.2014

(Uwaga spoilery!) "Nejdůležitější autor současnosti, mimořádný spisovatel, jakého jsme neměli od smrti Shakespeara, vydal novou knihu!" versus "Děj je statický. Cantwell příliš připomíná Nicka Adamse a chová se příliš zahořkle." Kde je pravda? Uprostřed?

K Přes řeku do stínu stromů/a do lesů jsem se dostala náhodně: vydavatel knihu zařadil do sebraných spisů jako předkrm před Pohyblivý svátek a bylo mi blbé ji přeskočit. Tak se ke mně dostal retrospektivní příběh padesátiletého plukovníka Richarda Cantwella, který během lovu na kachny v okolí Trestu vzpomíná na minulost a na devatenáctiletou italskou dívku Renatu. Jejich láska je samozřejmě poněkud neperspektivní, čehož si jsou oba vědomi, ale stejně si chtějí užít těch pár společných okamžiků naplno. Pohled do minulosti, na obě světové války, a do budoucnosti, kde je prázdno, příliš bolí. V mysli je jenom přítomnost.

"Zaplaťpánbů, nejsou Othello s Desdemonou, i když jsou v témže města a ta dívka je rozhodně hezčí než ta shakespearovská postava, a i když plukovník bojoval ve stejném, nebo možná i ve větším počtu bitev než ten užvaněný Maur."

Můj názor částečně vyjadřuje prohlášení Tennesseeho Williamse z New York Times: "Kritici ji možná roztrhají ... ale úžasný popis vyjádření lidského srdce, které poprvé sděluje přímo, co si myslí, z knihy činí, pro mě, to nejlepší dílo, jaké Hemingway napsal."
Pro mě není Přes řeku do stínu stromů to nejlepší, co Hemingway napsal, ale se zbytkem plně souhlasím. Velmi dobré a velmi smutné. Depresivní. Blízkost smrti si neuvědomuje jenom Cantwell, ale i jeho stvořitel. A nevyhýbá se ničemu, ani mořským obludkám. Aneb:

" 'Langusta,' řekl gran maestro.
Langusta byla impozantní. Byla dvakrát větší, než má langusta být, a její nepřívětivost při vaření zmizela, takže teď se svýma vystouplýma očima a delikátními, daleko vystrčenými tykadly, která má proto, aby poznala, co její poněkud hloupé oči nemohou prozradit, vypadala jako pomník svého mrtvého já."

Na čtyři hvězdičky. Lepší čtyři. Ale možná už chápu, proč po tomto románu následuje Pohyblivý svátek. Na zlepšení nálady po syrové benátské depresi, bez které by ale život nebyl životem.