Přestořeč
Věra Linhartová
Pásmo čtyř náročných próz (Dobrodružství nevlastního dítěte, Kleopatra, Métův život v obrazech a Přestořeč), navzájem spojených neustále se prolínajícími úvahami a myšlenkami, které autorka označuje jako "řeč, promluvu, rozpravu" a které tvoří hlavní smysl jejího vyprávění, zatímco osoby jen doplňují celek.
Přidat komentář
Prózy Linhartové jsou asi opravdu těmi nejobtížnějšími, co jsem kdy četla. Bez pomocné ruky odborné literatury bych nepochopila ani ten ždibeček, co jsem z toho (snad) pochopila.
O to větší wow efekt se pak ale dostaví, když např. v Métově životě v obrysech pochopíte, o co vlastně autorce celou tu dobu šlo. Tedy alespoň částečně, protože stále doufáte, že to chápete správně.
Každopádně obdivuju autorku, že si vůbec troufla něco takového napsat. Je to rozhodně jiné; něco, co balancuje na tenké hraně mezi beletrií a filosofií a možná i lingvistikou.
Jo, tohle teda sakra náročné bylo. V hlavě mi utkvělo pár světlých momentů, kdy to „dávalo smysl“. Občas to bylo na pár řádcích i vtipné, případně opředené nějakou zajímavou myšlenkou nebo narážkou, ale dočíst to bylo utrpení. A ještě větší utrpení bylo snažit se to u zkoušky z četby vyučujícímu přetlumočit (myslím, že jsem se zmohla jen na „no, bylo to fakt divný“).
Tenhle typ literatury není pro mě, asi neberu dost drog, abych to mohla v klidu číst a měla z toho nějaký ten kvalitní literární zážitek.
Autorovy další knížky
| 1965 |  Prostor k rozlišení |
| 1965 | Rozprava o zdviži |
| 1964 |  Meziprůzkum nejblíž uplynulého |
| 1966 | Přestořeč |
| 1968 | Dům daleko |
Autorka v této experimentální próze ukazuje, jak komunistický režim zneužíval jazyk, a to tím, že si sama s jazykem hraje a rozvíjí hru s ním až do krajní absurdity. K přečtení člověk musí vládnout filozofickým myšlením a schopností hledat nevypovězené. Náročné dílo, kterým byla celkem legrace se prokousat.