Přestřelka
Jan Procházka
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113167/prestrelka-113167.png
4
57
57
Rozsáhlý román, v němž autor zachycuje působivým střídáním scén, celkových pohledů i detailních záběrů kus života členů vojenské jednotky v moravském pohraničí.
Přidat komentář
Příšerně protivná kniha. Nekonečné producírování svazáckého edgelorda.
Někomu se to může zdát mile realistické, až existenciální. Já tam mezi řádky pořád četl: "Čumte, co si dovolím napsat," vyfutrované nenápadnou obligátní kritikou maloměšťáctví a "nešvarů".
A to jsem prosím o autorovi nic nevěděl.
V době svého prvního vydání byla tahle kniha poměrně velký hit a jsem rád, že ji mám ve své knihovně. Sice se k ní nevracím až tak často, ale na druhou stranu když už, tak si to opravdu vychutnám.
Dílo stojící trochu ve stínu slovutnějších titulů,pro mě ale věrný souputník už od jinošských let a z českých románů ten nejmilejší.Jan Procházka napsal Přestřelku obdivuhodně vyváženě,s velkou citlivostí a empatií a i na záporných postavách dokázal najít něco,co je v očích čtenáře zlidští /lidsky se koneckonců zachovají i ti dva gestapáci v nejsmutnější epizodě/.
Je to obraz těžké doby,ale díky skvělému humoru nevyznívá román nijak depresivně.Procházkova vnímavost,schopnost zachytit atmosféru okamžiku a znalost reálií jsou patrné i v poetických pasážích-jako je třeba Vojtův návrat ze školení mrazivou
moravskou štědrovečerní nocí nebo Arnoštčina cesta nočním Brnem na olomouckou výpadovku.
Román Přestřelka Jana Procházky tak trochu klame tělem. Podle kresby na obálce, podtitulu, nebo prologu by se zdálo, že budeme mít co do činění se závažnými tématy politicko-vojenského charakteru, nazírané z pohledu příslušníků Pohraniční stráže v době, kdy naši socialistickou republiku obkružovaly kilometry a kilometry ostnatých drátů, bezpečně nás chráníce před nenáviděným a hrůzu nahánějícím imperialismem. Ne tedy, že by Procházka motivy budování komunismu, se všemi těmi ohromujícími všelidovými hesly, šetřil, nicméně jádro románu je přece jen někde jinde - je jím totiž rozvíjející se milostný vztah staršiny aspiranta Vojtěcha Zavřela a knihovnice Arnoštky Teršové. Na pozadí složitých společenských jevů, které s sebou nesla ona doba rozvíjejícího se socialismu, tak sledujeme poměrně prostý příběh lásky dvou mladých lidí se všemi jeho radostmi a souženími. Procházkův literární projev je kultivovaný, nekomplikovaný, bez zbytečných kudrlinek nebo pompéznosti. Nahlédneme s ním do minulosti a nebojí se protáhnout linie některých svých postav i do krátkých výsečí budoucnosti. Vše v přirozeném hladkém a čtivém rytmu. Snad jen těch dramatických momentů mohlo být více, výměnou za ono zdlouhavé hledání jehly v kupce sena, přesněji řečeno - ozbrojených narušitelů v pohraničním pásmu.
Tuto knihu jsem si velmi užil. Jak už jsem v jednom komentáři psal, autorův styl mi velice sedí a jeho humor je mi blízký. Při četbě líčení pocitů postav a jejich jednání, spolu trefnými přirovnáními, jsem se nezřídka nezdržel hlasitého smíchu. Kupodivu ač je kniha velmi vtipně napsaná, je ve své podstatě o věcech vážných. V knize jsou současně rozvíjeny dvě dějové linie, které se prolínají a ještě mají četné retrospektivní vsuvky, které pomáhají velmi zdařile dokreslit onu dobu, ve které se děj odehrává. Jde o příběh z hranice z prostředí útvaru P.S. Ovšem není to vylíčení odvážných činů těch hodných, kteří brání onen okraj země před těmi zlými ( v dnešní době jsou obě role často popisovány přesně opačně), ať už se ho snaží překonat z jedné či druhé strany, ale osud kluků, kteří se dostali v rámci vojny na "čáru" a z toho vyplývající povinnosti. Skvělé zachycení onoho vojenského svérázu, který je pro toto prostředí typický. Ona mluva a uvažování, které se v civilu může dost těžko vyskytovat, ale zde je normou a při tom kniha není jen o vojně.
Velmi zdařilý, vtipný a i kritický obraz oné doby a lidí, kteří ji tvořili. Výpověď člověka, který buduje něco nového, ale ideologie má takový náskok před realitou, nebo spíš realita kráčí jiným směrem než ideologie, že se cíl nevyhnutelně rozplývá.
Velmi čtivě napsaná kniha je poutavou výpovědí o poměrech v šedesátých letech. Procházka skvěle ovládal schopnost psát o těžkých věcech tak, aby vyzněly jako těžké, ale zároveň si uchoval nadhled, umožňující rafinovanou nadsázku. Chytře napsáno ...
Právě jsem opět dočetl Přestřelku a opět jsem si uvědomil, jak skvělá je to kniha. Přečetl jsem vše, co napsali Čapek, Škvorecký, Hrabal, Kundera a řada dalších českých autorů. Přestřelku hodnotím jednoznačně jako nejlepší českou knihu
Tuhle knížku jsem četla hned po jejím prvním vydání a dodnes z ní používám některé hlášky.
Nesnáším knihy s vojenskou tematikou, nikdy jsem nečetla a nebudu číst Švejka. Tuhle knihu naopak miluju a dokážu některé části citovat zpaměti. Už v době, kdy jsem ji četla poprvé, byla dávnou historií, a přesto mi připadala skvělá. Když můj manžel "kroutil" na konci 90. let povinnou vojenskou službu, posílala jsem mu v dopisech citáty typu "Jestli je celá naše armáda stejně bojeschopná jako vojíni Turoň, Légendy a spol, potom nás může zachránit už jen mírová akce." Hláška "méně lihu, kup si knihu" též v našem početném příbuzenstvu pevně zapustila kořeny, a to nemluvím o trefném zakomponování klasiků (Jiráska, Němcové) do propagační akce místní knihovny . . .
Jan Procházka se sice nedožil změny systému, ale jestli se odněkud shora může dívat na své potomstvo, určitě je spokojený. Obě jeho dcery vyrostly nejen v obdivuhodné osobnosti, ale především ve skvělé spisovatelky, které jméno svého otce nesou dál, jako záruku kvality a cti.
Autor této knihy, Jan Procházka, byl velmi plodný a pravdivý autor, bohužel po Pražském jaru zakázaný a brzy umírá. Z úcty k němu jsem se rozhodla do knihy pustit. Řekla bych, že je to taková autobiografie smrsknutá do děje během několika dnů. Obsahuje jen tak mimochodem velké množství autorových postřehů o povahách lidí, o kterých hlavní hrdina zakopává ve své mysli. Je vidět, že pro člověka narozeného roku 1929, žijícího nadšením ze socialismu, jsou některé věci podezřelé a všímá si, jak jednají lidé ve svojí podlosti a ziskuchtivosti, zbabělosti, jak si omlouvají svoje činy. Co mi přijde nejhodnotnější, je autentický kritický pohled na tehdejší historickou etapu. Ale pro mě osobně hlavní dějová linka, jak se broděj vojáci močálem a loví anonymní záškodníky, byla velice nezáživná. Musela jsem se opravdu silou vůle nutit k četbě, protože kniha je psaná stylem dosti neproniknutelným, samé dlouhé věty, závorky, tiskací písmena, v každém nudném odstavci mohlo číhat něco zajímavého, co čtenáři unikne. Protože jakoby to byl neučesaný přepis nepřehledného propojování neuronů, jak přišly myšlenky na mysl.
Kniha je velice vtipná, proto jako bonus tohoto příspěvku opisuji TEST INTELIGENCE (s.290) za každou správnou odpověď 10 bodů:
1. Jak je široký průliv La Manche?
2. Který pták dělá na střechách bílé stopy trusu?
3. Přesná výška Popokatepetlu.
4. Jak říkáme tomu, co vyměšuje kobyla?
5. Počet obyvatel Kostariky
6. Které zvíře dělá v lese bobky?
Vyhodnocení:
Třicet bodů, inteligence průměrná, dá se s tebou mluvit hlavně jen o H.
Procházka byl hlavně scénárista a až potom spisovatel. Přestřelka je toho důkazem, chybí ji kunderovský rozměr, Škvoreckého hravost, Drábkův odstup a benešovský minimalismus.
Také pro mne nezapomenutelná kniha Jana Procházky. Četla jsem ji ještě předtím, než byla zakázaná. Potom jsem si ji koupila v antikvariátu, časem se k ní vracím. Je obrazem doby, kterou jsem zažila na prahu dospělosti. Určitě by si ji měli přečíst všichni!
Na můj vkus málo PS tématiky a moc omáčky kolem, zbytečných pocitů hlavního hrdiny, psychologie a "zážitků" partnerky hlavního hrdiny. Dočetl jsem, ale některé pasáže jsem musel přeskočit, přišlo mi to zbytečně zdlouhavé, škoda... Čekal jsem víc.
Jan Procházka je můj velmi oblíbený autor. Přestřelku považuji za nejlepší jeho dílo. Nádherně vystižené charaktery postav, skvostný humor. Na tehdejší dobu velmi odvážné hodnocení vývoje socialistické společnosti. Přestřelku si čtu každé prázdniny jako odměnu. Neměla by chybět v žádné knihovně. Je škoda, že autor nežil příliš dlouho, přál bych mu zažít pád komunistů.
Na týhle knížce doslova ulítávám. Četl jsem jí mnohokrát. Je mi hodně blízký styl, kterým je psaná a miluju autorův humor. Tahle knížka je podle mě geniální v tom, že v ní autor píše stylem "padni komu padni", nikomu tady nestraní. Neznám jiného autora, který by to dokázal.
U této knihy jsem na rozpacích nevim jak ji hodnotit, ale odpad to rozhodně není. Je tady o tom co lidé v 50 letech zažili. I když první vydání v roce 1964 asi muselo být šok. I když si opět nedopustím jednu perličku- autor tvrdí, že jmena jsou změněna no nic proti tomu, ale kniha je umístěna do lokality jížní Moravy okolo Pálavských vrchu, zkrátka blízko rakouských hranic, tam asi lidé utíkali nejvíc z republiky. No nic Ale když jsem se tam jela podívat po roce 89 když se otevřeli hranice tak si řikám, že tam lidé musí být vděční za uzavřené pasmo nebot tam byla vytvořena krásná cyklostezka, zachovalá příroda, no je pravda, že s domy to bylo horší někdy měl člověk pocit, že o ně lidé nepečovali.
Štítky knihy
speciální vojenské jednotky pohraničníci
Autorovy další knížky
| 1990 |  Ucho |
| 2009 | Kočár do Vídně |
| 1965 | Ať žije republika |
| 1966 | Přestřelka |
| 1992 |  Divoké prázdniny |
Nevím, jak se to stalo, že mi tenhle román celý život unikal. Tak teď si ho mohu konečně s klidným svědomím odškrtnout.
Pro Jana Procházku jsem měl slabost už od mládí, viděl jsem všechny filmy, ke kterým napsal scénáře a určitě i četl všechny knížky, které vydal. S výjimkou právě Přestřelky.
Je to obdivuhodný román! Košatý, plnokrevný, vtipný i smutný, dramatický i poetický, zkrátka pepř a sůl – tak jak to má být.
Ale rozhodně to není lehké na čtení. Člověk musí sakra spolupracovat, aby se mu v hlavě všechno poskládalo tak, jak by se poskládat mělo.
Jan Procházka je (ve všem, co napsal) mistrem dialogů, jeho repliky by měli od rána do večera studovat všichni, kdo se pokoušejí psát.
A ta neskutečně hmatatelná atmosféra – jako bychom se, my starší, vrátili do dětství.
Doporučuji všem!