Přežila jsem čínský gulag
Gülbahar Haitiwaji , Rozenn Morgat
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/478227/bmid_prezila-jsem-cinsky-gulag-4dE-478227.png
4
87
87
První knižní svědectví ujgurské ženy, která prošla peklem čínského převýchovného tábora. Píše se rok 2016. Gülbahar žije s manželem a dvěma dcerami již desátým rokem v Paříži, kam se s rodinou přestěhovala z čínské provincie Sin-ťiang, když jí jednoho listopadového dne z Číny zavolá zaměstnanec její bývalé firmy a vyzve ji, aby přijela do Číny podepsat nějaké dokumenty související s jejím důchodem. Nic netušící Gülbahar skutečně odletí do Sin-ťiangu, návštěva rodné země se jí ovšem stane osudnou: nedlouho po příletu ji čínské úřady zadrží, zabaví pas, zavřou do vazební věznice, kde je řetězy připoutána k posteli, a po několika měsících ji pod smyšlenou záminkou odsoudí na sedm let do převýchovného tábora, a to na základě procesu, který trvá sedm minut a koná se bez přítomnosti soud¬ce či obhájce. Její život se na téměř tři roky proměnil v noční můru: to, čeho byla Gülbahar ve vazbě a poté v převýchovném táboře – kterému Čína oficiálně říká „škola“ nebo „školicí středisko“ –, svědkem a co musela na vlastní kůži prožít, snese srovnání pouze se zkušeností vězňů někdejších sovětských gulagů, ba je v jistém ohledu ještě horší. Gülbahar nepopisuje pouze brutalitu dozorců, fyzické strádání a živoření v celách, v nichž člověk ztrácí pojem o čase a kde nelze rozlišit den od noci, ale i nekonečné výslechy, psychický nátlak, vydírání, vojenskou drezúru, a především vymývání mozků a indoktrinaci, jimž jsou odsouzení permanentně vystaveni: „Jedenáct hodin denně vás drží v učebnách bez oken, kde vás vyučující nutí do úmoru recitovat oslavné ódy na komunistickou stranu. Když přestanete, potrestají vás. A tak pokračujete, znovu a znovu, až nakonec už nic necítíte, na nic nemyslíte. Ztrácíte pojem o čase. Napřed o hodinách, potom o dnech. Propadáte se do prázdna.“ A to není všechno. Pokud si vězeň chce uchovat alespoň malou naději na propuštění, musí „učinit doznání“ neboli přiznat se ke zločinům, které nespáchal, a přistoupit na potupnou hru, jejíž pravidla určují čínští věznitelé. A tak jestliže se Gülbahar po téměř třech letech, díky vytrvalému úsilí její dcery a po diplomatické intervenci francouzské vlády, nakonec podařilo z pekla čínského gulagu uniknout, byla nucena podstoupit to nejhorší ponížení…... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2021 , Rybka PublishersOriginální název:
Rescapée du goulag chinois, 2021
více info...
Přidat komentář
Jsem trochu rozpačitá.
Hrůza, která probíhá v Číně je srovnatelná s plánem na vyhlazení Židů. Ujgurové prožívají genocidu vlastního národa aniž by se nad tím svět aspoň pozastavil.
Ovšem zpracování hodně pokulhává. Pořád se opakují některé věci, celý příběh působí neuspořádaně. Gülbahar mi nebyla vůbec sympatická. Je dobře, že se nesesypala, ale pořád jak kdyby visela na pomoci ostatních a donekonečna věřila přisluhovačům režimu, že splní to co slíbili. Její naivita mě pořádně rozčilovala.
Jak můžu naivně uvěřit úřadům země ze které jsem kvůli represím utekla, s celou rodinou a vrátit se tam?
Jak můžu odsuzovat lidi, kteří s režimem spolupracují a vzápětí slibuji a odvolávám všechno co mi nařídí?
"Nekonečná řada identických dní, kdy nerozlišujeme rána a večery, smutek ani naději. Už není žádné pondělí, úterý nebo pátek,nevnímáme rozdíly mezi obědem a večeří...ne, jen prázdné dny beze smyslu. Mlaskání vězeňkyň v jídelně, řev dozorců, tupé propagandistické proslovy vyučujících - vše se slévá do jednolitého zvukového monolitu."
V prvé řadě jsem vděčná paní Haitiwaji za odvážnou a srdcervoucí "zpověď" a autorce za osvětlení pro mě dříve neznámých informací o Číně (zejména o severozápadní části). U knih s podobnými tématy se nikdy nemohu dobrat toho - a zde tomu nebylo jinak-, jak a kde se v lidech rodí tolik zla, proč se neumí ponaučit z historie a dopouštějí se stále stejných chyb. Zkrátka takové knihy jsou potřeba jako sůl.
Trýznivý a strhující příběh Gülbahar, Ujgurky, kterou čínské úřady oklamaly, aby se vrátila do Číny poté, co několik let žila ve Francii. Po návratu do Číny byla zadržena a poslána do „převýchovného” tábora.
Pro ty, kteří nevědí, Ujgurové jsou etnická a náboženská menšina žijící v provincii Sin-ťiang. Aby čínská vláda tuto oblast ovládla, instalovala CCTV, zbourala mešity, zakázala modlitby a uvrhla lidi do „převýchovných” táborů, kde jsou nuceni slíbit věrnost Komunistické straně Číny a jejímu vůdci Si Ťin-pchingovi.
V této knize Gülbahar líčí psychické mučení, hladovění, nekonečné výslechy, nucené sterilizace a vymývání mozků. Je děsivé a nepředstavitelné, že zkušenosti, které vypráví jsou z posledních let, že to není jen hrozná část historie, ale že se to děje právě teď.
Čínská vláda popírá dění v táborech a tvrdí, že v provincii Sin-ťiang nedochází k porušování lidských práv a že pouze pracuje na převýchově lidí ovlivněných extremismem. Tato kniha je však svědectvím o ujgurské genocidě. Je to vymazání kultury. Míra růstu populace Ujgurů v Sin-ťiangu se v posledních letech snížila o více než 70%.
Je skutečně udivující, jakým způsobem ČKS pronikla do světových mocností, včetně toho, že čínští představitelé mají své místo v Radě OSN.
Ať už čtu příběhy z Číny nebo Severní Koreje, hodně mě z toho mrazí. Příběh je velmi dobře napsán. Dozvíme se i o historii Ujgurů.
Bolestivé čtení, nemohla jsem se odtrhnout a pořád jsem čekala, co se ještě stane. Vůči autorce se osud nezachoval vůbec fér a já si říkám, jak je možné, že se toto v dnešní době ještě někde děje? Odporné...
Občas zapomínám, jak je Čína silně totalitární země. Asi jsme si už tak nějak zvykli na to, že je komunistická s vyhroceným kultem osobnosti. Tato kniha mě ale jen utvrzuje v tom, že nemá daleko k Rusku a že obě země by si mohli podat ruce s ohledem na uznávání lidských práv. Žel díky ekonomické síle Číny ji nikdo přes prsty pořádně nepraští. Chudáci ti, kteří nezapadají do kolonky "řádný občan".
Situace Ujgurů v Číně. Téma, o kterém se dlouho nic moc nevědělo a nemluvilo, ale které se v posledních letech pomalu dostává i do povědomí širší veřejnosti. Ze Sin-ťiangu se tak trochu stal druhý Tibet. Celosvětové se ví, že je něco špatně, politici a různé organizace sem tam zmíní, že to, co Číňané provádí není úplně v pořádku a Čína zatím nevzrušeně sedí v Radě pro lidská práva (pravděpodobně v křesle hned vedle Ruska).
Obyčejná Ujgurka Gülbahar nám trochu blíže popisuje situaci v nejzápadnější čínské provincii. Projevuje se zde pověstná efektivita a vytrvalost Číňanů, respektive Chanů. Proces sinizace jede na plné obrátky. Ujguři a ujgurská kultura zkrátka musí pryč. Gülbahar nám pootevře dveře věznice i převýchovného tábora. Přiblíží nám praktiky čínské policie i tajných agentů.
Mně osobně se knížka četla dobře, ale možná proto, že mě téma skutečně zajímá. Příběh mě chytl od první stránky a nepustil. Pro někoho ovšem může být styl trochu hutný, až nemotorný. Je třeba pamatovat, že jde o reálný příběh, literaturu faktu, ne beletrii. Je zde plno popisných pasáží, suché líčení reality, moc dialogů zde nenajdete. Přímé řeči skutečně poskrovnu.
Co oceňuji je reálnost ztvárnění samotné Gülbahar. Nedělá ze sebe superhrdinku, která se za žádnou cenu nenechá zlomit. Tím se pro mě příběh stal skutečně uvěřitelným. Nemůžu říct, že bych si ho užila (to by bylo zvláštní), ale můžu říct, že jsem skutečně ráda, že jsem ho přečetla a zase si trochu rozšířila obzory. Někdy mi přijde neuvěřitelné, co se může ve 21. století dít. Nepoučitelnost.
O situaci v Sin Ťiangu se až donedávna mlčelo. Zájem světové veřejnosti byl upřen hlavně na buddhistický Tibet, kdežto podobný osud národa vyznávajícího Islám stál stranou.
Stojí za to seznámit se s praktikami "stabilizace" čínské společnosti, k níž rádi vzhlížejí i někteří lidé u nás. (I když pochybuju, že nemají tušení, jaká je skutečná situace.) Chvílemi jako bychom četli úryvky z románu 1984, jindy zas jako by autorka doslova citovala Kafkův Proces. Až sem je to za *****
Nějak se nemůžu srovnat s vypravěčským stylem. Cítím z toho hrozný odstup. Jako bych opravdu seděl v jedné místnosti se ženou, která prožila dramatický příběh, ale mluvíme každý jiným jazykem a někdo nám tlumočí, a my nedokážeme překonat vzdálenost, která nás dělí. Velká škoda! ***
U této knihy jsem trochu na rozpacích. Příběh je to silný, ale literární zpracování mě trochu zklamalo. Jednak se skáče na pár řádcích v různých časech, dokonce v odstavci se se píše o Gulbahar ve třetí osobě, hned na to v první, kniha je velmi roztříštěná. Na druhou stranu to možná podtrhuje atmosféru příběhu, nemá (a ani není) být hezký, není to román, je to surový výčet událostí, jež se této silné ženě staly. Co mě znepokojuje, jsou některé věci, o nichž jsem neměla ponětí, ačkoliv mě osud Ujgurů zajímá. Například to, že v čele OSN stojí Číňan a další znepokojivá fakta, které v knize naleznete. Určitě stojí za přečtení.
Na knihu jsem se velmi těšila, ale... Jsem ráda, že jsem se dozvěděla pro mě nové informace o čínských přeškolovacích gulazích, o metodách vymyvání mozků, šikaně, nelidských podmínkách nevinných vězňů - objetí diktátu. Nejednou jsem si vzpomněla na geniální 1984, protože zde vás také Velký Bratr neustále sleduje, obelhava, vymývá a vaporizuje. Bohužel, kniha se nečte dobře, je těžké se soustředit, nebyla jsem schopná vnořit se do příběhu, řekla bych, že jde o velmi suchý výčet událostí. Bohužel.
Silný příběh, některé pasáže jsem musela přeskakovat. Asi v dnešní době čtu raději knížky, které jsou veselejší.
Strašný osud. Příšerné je to, že se to děje právě teď a není to příběh z prehistorie. A že se to asi bude dít dál, protože nikdo nemá páku to zastavit.
Pokud bych měla hodnotit utrpení a odvahu paní Haitiwaji, jakož i ostatních, kdo si prošli peklem čínských převýchovných táborů, nestačilo by mi pět hvězdiček. Moje hodnocení je hodnocením literárního zpracování. Omlouvám se... Ale nemohu jinak.
První svědectví ujgurské ženy, která se dostala z pekla zvaného čínský převýchovný tábor. Ač Gülbahar žije již deset let ve Francii, podařilo se Číně vylákat jí zpět za pomoci lsti a dostat ji tak do vězení a později do tábora. Její vzpomínky jsou drsné a nepředstavitelné. Navíc skutečnost, že se to stalo teprve před pár lety, mi opravdu nedělá dobře.
V knize se nejen dozvíme samotné hrůzy při věznění, ale autorka nám zde objasňuje situaci v Číně, kdo to jsou vlastně Ujgurové. Také sledujeme její dceru, která se jí snaží všemožnými prostředky dostat na svobodu. Jelikož toho moc o politické situaci v Číně nevím, tak jsem ráda, že mi kniha dost věcí objasnila. Ale stejně bych potřebovala dovysvětlit ještě více věcí z příběhu. Kniha by mohla mít klidně ještě o pár stránek víc.
Každopádně je to opravdu silné vyprávění, kdy si nedokáži představit, že se v dnešní době něco takového děje. Ač je teď situace všude napjatá a člověk může být sebevíc naštvaný, tak si při čtení uvědomím, jak jsem vděčná a ráda za to, kde žiji.
Kniha, kterou můžete přečíst za jeden den, nebo si ji můžete dávkovat po kouskách a strávit tak s Gülbahar více času. Kdo máte rádi knihy podle skutečných příběhů, kdo se chcete dozvědět více o drsných způsobech vyhlazování lidí v Číně, tak rozhodně po této knize sáhněte.
Bylo by asi nepřesné, kdybych napsala, že se mi kniha líbila. Je to opravdu silné čtení, chvílemi se až člověku nechce věřit, že takovéto věci se v současném světě stále dějí. Z příběhu hlavní protagonistky až mrazí a obdivuju ji, že našla sílu jej sdílet. Opravdu doporučuji i pro čtenáře, kteří nejsou v problematice ujgurské menšiny/čínské vnitrostátní politiky zběhlí, vše důležité je v knize přehledně a jednoduše vysvětleno.
Velmi silný příběh. O to děsivější, když si člověk uvědomí, že se to děje teď. Nechci zabředávat do politiky a psát o současném směřování naší republiky, názor, ať si udělá každý sám. Knížku doporučuji.
Čekala jsem knihu o gulagu, o tom, jaké to tam bylo strašné..... Zatím jsem četla neosobní vyprávění o ženě, která se ocitla v převýchovné škole. Nezastírám, muselo to být hrozné, ale kniha spíše rozebírá politickou situaci, emoce, co by kdyby. Než se dobereme k jádru věci, vypravěčka to vezme kolem lesa, přes náves, což je velice nudná procházka, a pak pustí střípek toho, co se dělo. Jsem zklamaná. O Ujgurech jsem už slyšela, četla a rozhodně bych se ráda dozvěděla víc, ale to co jsem četla v knize mě opravdu nijak nezaujalo.