Přeživší
Jane Harper
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520830/bmid_prezivsi-dAx-520830.jpeg
4
76
76
I nejhlouběji pohřbená tajemství se jednou vynoří. Kieran a Mia spolu se svou novorozenou dcerkou po dlouhé době zavítají do Evelyn Bay, kde oba vyrůstali a kde se před dvanácti lety při silné bouři ocitli tváří v tvář tragédii. Kieran tehdy přišel o milovaného bratra a dlouho si jeho smrt kladl za vinu. Mia se zase v osudný den pohádala s kamarádkou, která poté beze stopy zmizela. Strhl ji snad příliv do moře? Pravda zůstala dlouhé roky pohřbená a životy všech zúčastněných šly dál. Jenže den po návratu Kierana a Mii se v zátoce objeví zavražděná mladá žena. A místním obyvatelům se najednou zdá, že se opakuje temná minulost, na kterou se všichni snažili zapomenout. Existuje souvislost mezi touto vraždou a událostmi kolem násilné smrti, k níž došlo před dvanácti lety? A jak minulost utváří a narušuje životy v dospělosti? Řeči a nevyslovené otázky nabývají na intenzitě a obyvatelé města na Kierana pohlížejí s podezřením. Je to jen náhoda, že k úmrtím došlo právě v době jeho návratu?... celý text
Přidat komentář
Poněkud rozporuplné pocity, spíše zklamání, než nadšení: prvních 50-100 stran hrozně nudných, přitom náročných na čtenáře, protože autorka se rozhodla nám naservírovat všechny osoby malého městečka najednou, důležitější či méně, žijící či nikoli, přistěhovalce či navrátilce. A neochvějně se držela toho, že je uváděla jmény, bez usnadnění jak zapamatování, tak samotného čtenářského zážitku.
Kieran, Mia, Audrey, Finn, Verity, Brian, Olivia/Liv, Gabby, Trish, Ash, Sean, Liam, Tobby, Julian, Lyn, Renn, Bronte... (dočteno v noci, takže po pár hodinách si je ještě pamatuji, ale teď už je ne/milosrdně nechám zmizet).
Prakticky se vyhnula všem možnostem označit dotyčného jako dceru, syna, otce, matku, bratra, sestru, bratrance, strýce, vždy jen křestní jména, pořád dokola (dokonce i v případě hrdinových rodičů!, což bylo mimořádně otravné). A bylo jich opravdu hodně. Jednu výjimku představovala inspektorka z Hobartu, kterou pro změnu označovala dlouhatánským příjmením (křestní asi neměla)... a další nepochopitelná postava spisovatele odjinud, který se pro změnu uváděl celým příjmením a iniciálami jmen...
Rovněž nám hned naservírovala poměrně ponurou atmosféru nesnášenlivosti mezi hrdinou-navrátilcem a místními, pro australskou náturu dost nevídaně nepříjemné. To byl samozřejmě základ celého příběhu, který se jen pomalu odkrýval. Celá zápletka se nakonec zdvojila, samozřejmě případem starším o dvanáct let, kdy většina aktérů byla ve velmi mladém věku (14-20). Nemám ráda tyhle návraty do mladické minulosti, odkud se vše zlé (zejména omluveno hloupostí či nešťastnou náhodou, nikoli zlým záměrem) bere a které se staly téměř klišé moderních thrillerů.
Vyšetřování i nakonec rozuzlení bylo vcelku neslané nemastné, v obou případech.
Hlavní hrdina byl málo uvěřitelný, jak se z kluka honícího se za holkama a vůbec zábavou stane někdo úplně jiný, nakonec i zodpovědný otec rodiny. Který se bojí návštěvy rodného místa a rodičů (otce propadajícího demenci a tvrdé starající se matky) i setkání s bývalými spolužáky a přáteli, spolu s partnerkou, se kterou - světe div se - chodil do školy, ale potkali se náhodou po letech v Sydney, s několikaměsíčním miminkem, které vláčel pořád s sebou, ať šel kamkoli (Audrey byla zlatíčko, že vše vydržela a málokdy trousila...cokoli). A ještě měl jakýsi šestý smysl, stále slyšel nějaké podtóny v řečech ostatních, pořád lovil nějaké náznaky myšlenek a vzpomínek, pořád "něco bylo špatně" - a na nic povětšinou nepřišel.
Hrozná a zbytečná byla postava spisovatele. Ta bez rozmyslu rozrytá zahrada měla znamenat co (už opravdu chyběla nějaká ta mrtvolka)? Stejně tak vyšuměla poznámka otce o Finnově těhotné přítelkyni - co, kdo, nikdo se nepozastavil, nikdy se k tomu nevrátili...
Takže jediné pozitivum pro mně bylo pobřeží divoké Tasmánie, i když i tady jsem měla problém: nedokázala jsem si celou scenérii útesů, pláže, skalních říms a jeskyní nějak dohromady představit s kovovými sochami Přeživších...
Suma sumarum zdlouhavé a neuspokojivé čtení (zlaté a nedostižné Sucho i Ztracený v pustině): 75%.
Moc mě tento titul "nechytil". Sice krásné popisy moře a přírody, pro mne však neobsahoval dostatečné množství napětí.
(SPOILER)
Od autorky se mi před časem dostala do rukou její kniha Sucho, která se mi líbila opravdu hodně a byla jsem jí nadšená. Proto jsem se těšila také nyní, ale bohužel musím přiznat, že jsem se docela zklamala. Už začátek je pomalý, později se sice příběh rozběhne rychleji, určitá zdlouhavost mi ovšem vadila i potom. O co v knize ale vlastně vůbec půjde?
Kieran je na návštěvě na australském ostrově Tasmánie se svou přítelkyní Miou a jejich dcerou, aby pomohl svým rodičům se stěhováním. Když se krátce po jejich příjezdu stane zločin, otevřou se staré rány a také jeho minulost se začne připomínat. Před dvanácti lety totiž zuřila na ostrově bouře, při které umírali lidé - a Kieran si to dává za vinu. A na povrch se dostávají hluboko pohřbená tajemství. Co se skutečně stalo před dvanácti lety a co to má společného s vraždou, k níž došlo teprve před pár dny? To už samozřejmě prozrazovat nebudu ;-). Bohužel mě kniha moc nezaujala, z větší části byla až příliš rozvleklá a nezajímavá a také příběh jako takový nebyl dostatečně napínavý. Až zhruba v poslední třetině se to zlepšilo, ale můj celkový dojem to už zachránit nedokázalo. Dávám tedy poctivé tři hvězdičky, na autorku ale určitě nezanevřu a časem od ní zkusím ještě něco dalšího.
Chviličku mi trvalo se do knížky začíst, potom jsem si už ale její čtení opravdu užívala! Nádherné pobřeží Tasmánie, nespoutaný oceán, městečko Evelyn Bay a jeho obyvatelé, nejrůznější přátelská a rodinná pouta, ale i tajemství, úžasně vystihnutá atmosféra, prolínání minulosti se současností a postupné rozplétání tragických událostí. A také uvěřitelný závěr.
Za autorčino nejlepší považuji zatím asi Sucho, ale i Ztracený v pustině a Přeživší se mi líbili moc :-).
Přeživší mě nijak neuchvátili, škoda.
Určitě zajímavé téma i lokace, jako bonus jakási souslednost časů, ale pro mě to bylo zdlouhavé a poměrně nezáživné, a to nejsem milovnice thrillerů ani akčních scén. Hlavní trojice je zvláštní, ale sympatická, tu beru a ta se mi jevila stále více, jak děj postupoval. Zato Verity mé sympatie s každou kapitolou ztrácela, nevěřícně jsem sledovala, co zase (ne)vymyslí. Naopak inspektorka P. mi byla s každou další přečtenou stránkou sympatičtější. K tomu mě děsně iritoval Geraldův přístup – ví ten chlap vůbec něco o zahradách? Nebo hledá poklad, případně ukrytou mrtvolu?
Jedno vím ale jistě: pokud někde opravdu existují Přeživší, spolu se severní a jižní jeskyní, moc ráda bych se tam podívala!
Zatím se mi všechny knihy od autorky moc líbily a ani tato není vyjímkou.
Úplně jsem se přenesla k mořskému pobřeží a opravdu zaujatě jsem
příběh prožívala. Moc, moc pěkné!!
Pro mě bylo tempo románu příliš rozvleklé, dialogy nudné, postavy se ničím nevymezovaly, extra nezaujaly, neztotožnila jsem se s nimi. Jediné co se mi líbilo - samotné vyústění děje - to bylo vskutku zajímavé. Zkrátka příběhu za mě chyběla jiskra, i míň stránek by knize prospělo. Nad spisovatelkou ještě nelámu úplně hůl, uvidíme s čím přijde příště.
Knihy Jane Harperové mám moc ráda. Její příběhy nikdy nejsou běžné prvoplánové detektivky nebo thrillery. Autorka v každém z nich dokáže pracovat s psychologií postav tak, že motivace jejich činů je srozumitelná a mnohdy i pochopitelná (i když nikoli vždy odpustitelná). A často jsou tu skryté souvislosti, které sahají do minulosti hrdinů...
Bezesporu zatím nejlepším z jejich románů, které u nás vyšly, bylo Sucho, ale ani ty další za ním moc nepokulhávaly. Navíc způsob, jakým JH dokáže popisovat vesměs úžasnou, často divokou a nebezpečnou australskou přírodu, je mimořádný.
Ani tasmánský příběh mne nezklamal. Policejní vyšetřování smrti mladé dívky je tu jakoby až v druhém plánu. Ve skutečnosti se tu pomalu rozplétá cosi, co se událo už dávno předtím...A tohle Jane umí výborně.
Doporučuji.
Jane Harper patří k mým oblíbeným autorům. Tady však vůbec nepoznávám její rukopis. Přečetla jsem 258 stran a zahazuji. Vyšetřování vůbec neprobíhá, jen spekulace mezi obyvateli. Do toho skáče minulost a občas ani nevím o kom vlastně čtu. Na čtení se netěším a to se mi stává opravdu zřídka.
Po dlouhe dobe davam 5 hvezd, protoze me tahle kniha vazne bavila.
Byla napinava, tajemna a hezky gradujici. Neni to kniha, kterou prectete za jeden vecer, ale zase ji nedokazete odlozit. Doporucuju..
Přeživší je první knížka, co jsem od autorky četla. Anotace mě hodně zaujala a byla jsem na knížku zvědavá.
Děj se odehrává v přímořském tasmánském městě a sleduje partnery Kierana a Miu, kteří se i se svou novorozenou dcerkou vrací po letech zpátky do Evelyn Bay. Oba zde vyrůstali, ale bohužel nemají na toto místo jen šťastné vzpomínky. Před lety zde došlo k bouři, při které zemřel Kiearnův bratr.
Nebylo snadné se do knihy začíst. Děj mi přišel poněkud zdlouhavý. Až když se rozjela hra plná tajemství a záhad, začalo mě to bavit.
Samozřejmě nesmím opomenout, jak si autorka prohrála s popisem okolí. Líbilo se mi, do jakého prostředí děj zasadila.
Na konec jsem byla zvědavá. Držela mě touha znát odpovědi na své otázky a zjistit, kdo za vším stojí. Co se žánru týče, kniha patří mezi thrillery, spíš bych ji ale zařadila mezi takové detektviky. Chybělo jí to napětí, které od thrilleru očekávám.
Za poskytnutí knihy k recenzi v rámci #spoluprace děkuji @hostbrno
81%
(
Možné spoilery)
Kieran se nezastavil, dokud nedošel až nahoru na konec pěšiny po útesech a nestanul na vyhlídce, kde se opřel o zábradlí, jako už tolikrát předtím. Cítil, jak se do skalisek a mořských vln opírá vítr. Nikde nikoho neviděl.
Dole se rozkládal jenom nekonečný prázdný oceán, táhnoucí se až k obzoru. Kieran se co nejvíc naklonil a natáhl krk. Pláž pod ním připomínala jen úzký pruh, dost tenký na to, aby Kieran ihned zneklidněl. Přeživší, stojící uprostřed moře, olizovaly vysoké vlny. Všude kolem poletovali rozrušení ptáci.
________________________________________________________________________
Dávám nejvyšší hodnocení protože:
1. Mám pro autorku slabost, její kniha Sucho byla dokonalá
2. Mám pro autorku slabost, její kniha Ztracený v pustině byla
skvělá, Síla přírody byla výborná
3. Mám pro autorku slabost
U Přeživších se jedná o psychologickou detektivku s prvky thrilleru. Okouzlilo mě prostředí Tasmánie, nemilosrdný oceán se sochou Přeživších, děsila jsem se jeskyní a nějak jsem nechápala, jak mohl Kieran slézat a vylézat po nebezpečném útesu s miminkem v nosítku.
V městečku Evelyn Bay žijí lidé se svými skrytými tajemstvími a vinami, postavy odtud jsou bravurně popsané. Autorka umně proplétá minulost se současností. Smrt Gabby jsem chápala jako nešťastnou náhodu, smrt Bronte už nešťastná náhoda nebyla, ale motiv byl stejně politováníhodný. Takže jsem vlastně s vrahem tak trochu soucítila.
Přeživší mají výbornou atmosféru, dobře se čtou, jde tady o pomalé vyšetřování smrti Bronte, příběh je na různých místech, hlavně ke konci napínavý a odhalení vraha je nečekané.
Velice ráda doporučím, ale nečekejte žádnou rychlou jízdu.
Taky se hlásím mezi spokojené čtenáře, mám ráda Austrálii, Jane Harper taky a ponuré psychothrillery, v nichž podezřívám všechny, taky.
Mně se to líbilo. Život někdy závisí na nešťastných okolnostech a chybných úsudcích. A pokud se nenalezne pravda, ovlivní to život spousty dalších lidí a vede k dalším neštěstím.
Krásná a divoká příroda, pláže, moře, nádherné popisy krajiny, ale thriller to nebyl. Taková slabší detektivka s celkem prima postavami, čekala jsem na konec, ale i ten byl taky takový umírněný.
Od autorky jsem už četla Sucho a Sílu přírody, které mě tedy bavily více. Už si na to nevzpomínám detailněji, ale alespoň to ve mě něco zanechalo. Bohužel tato kniha mě nebavila vůbec. Nudná a vleklá, příliš dlouhá. S těžkým odhodláním jsem došla do poloviny a druhá půlka byla další boj.
Nešlo o zrovna akcí nabité dílo. Chápu i to, že každé vyšetřování má své tempo a pravda se odhaluje hodně pomalu. Že je potřeba klást stále ty stejné otázky a procházet stejné detaily, protože pokaždé to přinese něco nového. Jenže tohle bylo napsáno tak nezáživně, že jen stěží jsem udržovala pozornost a měla chuť pokračovat.
Zajímavý byl jen pohled na maloměsto, život lidí na kraji divočiny, divokou přírodu, prostě jiný život. Na návrat ke kořenům. Vzpomínky, které pomalu odhalovaly skryté věci. Kdyby to bylo napsáno poutavěji, nějak napínavěji, aby se čtenář vždycky těšil na další otevření knihy, bylo by to prostě jiné a lepší. Takto mi to v podstatě nic nedalo. Dočetla jsem to jen kvůli konci, abych věděla, co se stalo, proč a kdo za tím stojí.
2.5*
Mě v knihách Jane Harperové oslovuje krásně vystižená atmosféra prostředí a je jedno, zda jde o poušť či mořskou pláž. Umím si při četbě představit nádherné přírodní scenérie a zároveň je tu pořád jakýsi neklid, obava, napětí. Já si to docela užila.
Přeživší bych označila spíše za detektivku než thriller. Tady nečekejte napínavý děj s ohromujícími zvraty a už vůbec ne potoky krve. Přitažlivost příběhu spočívá v kouzelném prostředí přímořského tasmánského městečka a v dokonale vykreslených postavách tamní komunity.
Na pobřeží dojde k záhadnému úmrtí mladé ženy, které připomene dramatické události staré asi dvanáct roků. S novým vyšetřováním se vrací i spousta tajemství a nezodpovězených otázek z minulosti. Před čtenářem se postupně odvíjí příběh, který autorka skládá jako mozaiku, po jejímž složení přijde logické věrohodné rozuzlení.
Pro někoho tu může být více postav, ale já jsem neměla žádný problém se v nich zorientovat nebo rozlišit události ze současnosti a z minulosti.
Ani tentokrát se čtenáři nedočkají stejné pecky jako byla prvotina autorky Sucho. Pokud však hledáte kvalitní detektivku z přitažlivého prostředí, kde je obzvlášť ta horší stránka lidské povahy skvěle vykreslena, jste tu správně.
Štítky knihy
Austrálie australská literatura vina psychologické thrillery kriminální thrillery australské rományAutorovy další knížky
| 2017 |  Sucho |
| 2019 |  Síla přírody |
| 2022 | Ztracený v pustině |
| 2023 | Přeživší |
| 2024 | Vyhnanci |
Upřímně nechápu až tak nízké hodnocení, také jsem neměla pocit, že bych se nemohla začíst nebo že by začátek knihy byl nudný. Naopak mě upoutalo prostředí, malá komunita, tajemné jeskyně, trocha potápění a dávné nevyjasněné tajemství.
Trochu se mi pletly postavy, nějak jsem se ztrácela ve jménech a to s tím nemívám problémy. Nepomohly ani záměny postav, což připisuji na vrub překladatelce... Jako fanda potápění nemůžu pro změnu odpustit autorce používání "kyslíkových bomb".
Ale jinak se mi příběh líbil a ač nebylo objasněno úplně všechno, s koncem jsem byla spokojená a čtení jsem si užila. Jane Harperová umí skvěle popsat atmosféru místa, jak jsme se mohli přesvědčit i v jejích předešlých knihách. A ačkoliv tuto neřadím mezi její nejlepší, rozhodně si nezaslouží být v modrých číslech.