Přeživší přehled

14.07.2024

Poněkud rozporuplné pocity, spíše zklamání, než nadšení: prvních 50-100 stran hrozně nudných, přitom náročných na čtenáře, protože autorka se rozhodla nám naservírovat všechny osoby malého městečka najednou, důležitější či méně, žijící či nikoli, přistěhovalce či navrátilce. A neochvějně se držela toho, že je uváděla jmény, bez usnadnění jak zapamatování, tak samotného čtenářského zážitku.
Kieran, Mia, Audrey, Finn, Verity, Brian, Olivia/Liv, Gabby, Trish, Ash, Sean, Liam, Tobby, Julian, Lyn, Renn, Bronte... (dočteno v noci, takže po pár hodinách si je ještě pamatuji, ale teď už je ne/milosrdně nechám zmizet).
Prakticky se vyhnula všem možnostem označit dotyčného jako dceru, syna, otce, matku, bratra, sestru, bratrance, strýce, vždy jen křestní jména, pořád dokola (dokonce i v případě hrdinových rodičů!, což bylo mimořádně otravné). A bylo jich opravdu hodně. Jednu výjimku představovala inspektorka z Hobartu, kterou pro změnu označovala dlouhatánským příjmením (křestní asi neměla)... a další nepochopitelná postava spisovatele odjinud, který se pro změnu uváděl celým příjmením a iniciálami jmen...
Rovněž nám hned naservírovala poměrně ponurou atmosféru nesnášenlivosti mezi hrdinou-navrátilcem a místními, pro australskou náturu dost nevídaně nepříjemné. To byl samozřejmě základ celého příběhu, který se jen pomalu odkrýval. Celá zápletka se nakonec zdvojila, samozřejmě případem starším o dvanáct let, kdy většina aktérů byla ve velmi mladém věku (14-20). Nemám ráda tyhle návraty do mladické minulosti, odkud se vše zlé (zejména omluveno hloupostí či nešťastnou náhodou, nikoli zlým záměrem) bere a které se staly téměř klišé moderních thrillerů.
Vyšetřování i nakonec rozuzlení bylo vcelku neslané nemastné, v obou případech.
Hlavní hrdina byl málo uvěřitelný, jak se z kluka honícího se za holkama a vůbec zábavou stane někdo úplně jiný, nakonec i zodpovědný otec rodiny. Který se bojí návštěvy rodného místa a rodičů (otce propadajícího demenci a tvrdé starající se matky) i setkání s bývalými spolužáky a přáteli, spolu s partnerkou, se kterou - světe div se - chodil do školy, ale potkali se náhodou po letech v Sydney, s několikaměsíčním miminkem, které vláčel pořád s sebou, ať šel kamkoli (Audrey byla zlatíčko, že vše vydržela a málokdy trousila...cokoli). A ještě měl jakýsi šestý smysl, stále slyšel nějaké podtóny v řečech ostatních, pořád lovil nějaké náznaky myšlenek a vzpomínek, pořád "něco bylo špatně" - a na nic povětšinou nepřišel.
Hrozná a zbytečná byla postava spisovatele. Ta bez rozmyslu rozrytá zahrada měla znamenat co (už opravdu chyběla nějaká ta mrtvolka)? Stejně tak vyšuměla poznámka otce o Finnově těhotné přítelkyni - co, kdo, nikdo se nepozastavil, nikdy se k tomu nevrátili...
Takže jediné pozitivum pro mně bylo pobřeží divoké Tasmánie, i když i tady jsem měla problém: nedokázala jsem si celou scenérii útesů, pláže, skalních říms a jeskyní nějak dohromady představit s kovovými sochami Přeživších...
Suma sumarum zdlouhavé a neuspokojivé čtení (zlaté a nedostižné Sucho i Ztracený v pustině): 75%.